Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 23)

    Vysedávám v hradu svého domova uzavřen před parnem letošního bláznivého léta, bruslím televizními kanály a vzpomínám na to pěkné, co se v mém žití přihodilo. Vybavuji si setkávání s vynikajícím českým režisérem, tvůrcem mimořádně skvělých filmových i televizních filmů Antonínem Moskalykem.

    Repro archiv ČT

    Repro archiv ČT

    Bylo to v Martě. V té době jsem žil v napětí očekávaného zlomu ve svém působení šéfa studentského divadla na brněnské Bayerově ulici, když do mé pracovny vstoupil nenápadný muž s tváří ošlehaného sedláka: Byl jsem za vámi poslán, abych se domluvil na spolupráci při zajišťování natáčení seriálu Četnických humoresek. Co na to říkáte? Srdce mi bušilo tak hlasitě, až režisér Moskalyk v domnění, že někdo klepe na dveře kanceláře, řekl: Dále, prosím.

    Věhlasný režisér se posadil a s nehybnýma rukama v klíně se koukal po zdech, plakátech, po nábytku a přitom neustále mluvil: Pěkné divadlo. Oproti tomu, co tady bylo, velmi pěkné. Viděl jsem vaše herečky i herce a některé si už vybral. Od vás bych potřeboval získat organizátory, výtvarníky. Poslyšte, vás by nezajímalo něco takového dělat? Co nic neříkáte? To jste takový nemluva stále? Myslel jsem, že jste mluvnější. No, tak, podívejte, přijděte do Typosu, pozítří odpoledne děláme herecké zkoušky na dětské role, řekněte, že jsem vás pozval. Nashledanou.

    Seriál Četnické humoresky vznikal v roce 1997 převážně v prostorách brněnských studií České televize, četnická stanice je umístěna ve skutečných brněnských kasárnách. FOTO archiv

    První řada seriálu Četnické humoresky vznikala v roce 1997 převážně v prostorách brněnských studií České televize, četnická stanice byla umístěna ve skutečných brněnských kasárnách. FOTO archiv

    Dlouho jsem návštěvu věhlasného režiséra vydýchával. Byl pro mě takovou tou první vlaštovkou, co s sebou přináší něčí zvěst: Hochu, dej si pozor a připrav se, brzy budeš zvedat kotvy. Zároveň jsem si s velkou lítostí uvědomil, že jsem režiséra Moskalyka moc nezaujal, že pro mě v Četnících hereckou roli nemá, že by ale možná stál o mé služby. Jeho návštěva však v každém případě byla pro mě i pro studio velkou poctou.

    Do sídla brněnské televize, do Typosu, jsem se vypravil a cestou vzpomínal na nádherné zkoušení Williamsovy Tetované růže s paní Vlastou Fialovou a mladinkou studentkou konzervatoře Libuší Šafránkovou, nejkrásnějšími kolegyněmi, co jsem kdy ve svém životě potkal. O jednu z nich mě připravil pan režisér Moskalyk, protože si Libušku vybral pro roli Barunky do roztočené dvoudílné Babičky. Bylo to pro mě takové kách. Ovšem film to byl nádherný a Libuška v něm zářila jako diamant.

    V Typosu kmitali lidé jako v továrně. Desítky rodičů, dětí, techniků, zvukařů, osvětlovačů, asistentů, kameramanů, všichni byli v pohybu. Nikdo si se mnou nevěděl rady. Pan Moskalyk je na place, dělá kamerovky. Dobrou chvíli jsem se motal mezi kamerami, potkával se s nevraživými pohledy lidí ze štábu, ale i mně z Marty známých studentů a najednou jsem přestal mít chuť probojovávat se do přízně pana režiséra. Tak jsem se nenápadně a v tichosti z televizního Typosu vytratil.

    Z druhé řady seriálu (díl Loupežník) točeného v roce 2000. FOTO archiv ČT

    Z druhé řady seriálu (díl Loupežník) točené v roce 2000. FOTO archiv ČT

    Po nějakém čase přišel do Marty můj dávný student z konzervatoře Karel Riegel: Pane Tuček, režisér Moskalyk shání do dalších dílů Četníků dobré herecké typy, myslím si, že vy byste se mu hodil. Sjednal mi schůzku a já se znovu ocitl před režisérem, co měl tvář i postavu sedláka. Aby si nemyslel, že jsem nemluvný, spustil jsem dlouhou řeč na téma obdivu k jeho filmovému a televiznímu dílu. Režisér se tvářil, jakože ho silně bolí okostice, vůbec mě nepřerušoval, jen poslouchal, něco přitom žmoulal v ústech a koukal na můj obličej. Po půl hodině řekl: Tak dobře, tak přijď! A rozloučil se, že musí někam odejet. Do pokoje vešla produkční paní Levová: Vůz už čeká, pane režisére, prosím, pospěšte si! Kam mám přijít a kdy mám přijít, nikdo z nich neupřesnil. Tak jsem vypadnul a pustil hovor s panem Moskalykem z hlavy.

    Za několik měsíců, to už jsem působil ve funkci ředitele Divadla Polárka, se ozvala produkce s nabídkou role v Četnících. Hlavou mi blesklo, pan režisér nezapomněl. Produkce poslala scénář: Role lékař, přednosta oddělení, stránky 45-46. Lékařova role obsahovala dvě stránky se třemi menšími monology. Řekl jsem si, režisér si mě chce ozkoušet, tak jsem se okamžitě začal učit doktorovy texty. Kudy jsem chodil, tudy jsem tři doktorské repliky memoroval. Proběhla kostýmová zkouška a tři dny poté jsem se dostavil na televizní štáb do bývalých prvorepublikových kasáren. Režisér Moskalyk nastupoval do vozu nachystaného k odjezdu, když mě uviděl. Radostně jsem pozdravil, režisér zahučel: Co to je? Pak řekl produkční: Ostříhat, oholit, dát brejličky. Chytil mě za vlasy: To musí pryč! Nasednul a odejel.

    Uprosil jsem maskérku: Knírek mi nechte, nebo budu mít na krku rozvod!

    Když myslíte, pane, ale režisér řekl všechno pryč. On mluvil jen o vlasech.

    Knírek zůstal, zato hlavu jsem měl vystříhanou jako regrut. Oblékl jsem si kostým, bílý plášť a s několika komparsisty nasedl do štábního autobusu. Jeli jsme dlouho někam do kopců. Vystoupili jsme u budovy dávného sanatoria. Asistentka produkční mně řekla, že mám dobrou hodinku čas, že se budou točit dvě scény v nemocničním pokoji a teprve pak že přijde na řadu chodba s mým panem doktorem. Přehodil jsem si přes bílý plášť svoji větrovku, na hlavu narazil čepici a vyrazil do lesa na hřiby. Na houby byla asi zima, protože na mechu i na listech byla jinovatka, tak abych nezahálel, začal jsem si přeříkávat doktorovy texty. Přišel jsem ke dvěma do sebe propleteným břízkám a udělal si z nich své sparringpartnery. Slečnu Andělu a četníka Toníka. Mluvil jsem s nimi slovy doktora. Vyslovil jsem diagnosu Anděliny paní maminky, odpovídal jsem břízkám na otázky a litoval osudu tuze nemocné pacientky. Rozvážně jsem stepoval kolem břízek, mluvil k nim zprava, pak zleva, přicházel jsem k nim, odcházel od nich a představoval si přitom možné postavení kamer.

    FOTO archiv ČT

    Četnické humoresky – díl Beata: V kapli kláštera Boromejek je uvolněným zvonem zabita mladá sestra. Mezi podezřelými je především její bratr. Podaří se praporčíkovi Arazímovi a jeho „pátračce“ zhýralého pachatele usvědčit, nebo vraždu spáchal někdo jiný?).FOTO archiv ČT

    Na mýtině se ozval hlas asistentky produkční: Pane Tuček, pojďte, chtějí vás na place. Tedy chvíli jsem vás pozorovala a musím říct, že s těmi bílými stromy to bylo silně sugestivní. To jste jim vyznával lásku? Jestlipak víte, že v tomhle sanatoriu se ještě před nedávnem léčily především choroby duše?

    Jestli byla v lesíku zima, tak chlad v nemocniční chodbě dosahoval bodu mrazu. Všem šla od úst pára. Kameraman zabědoval: Pusťte teplomety, herci nemůžou mít u pusy obláčky! Rozeřvaly se agregáty a chodbou zadul teplý vzduch. Z nemocničního pokoje vyšel režisér. Za ruku vedl smutnou dívku zachumlanou do vlňáčku a za ním kráčel mladík v četnické uniformě. Režisér zavelel: Doktore, pojďte sem! Přiklusal jsem k mračícímu se muži. Muž houkl: Zastavte ten kravál, ano! Tady si stoupněte. Řekl jsem všechno pryč, co to máte pod nosem? No nic. Směrem k těmto dvěma řeknete svůj text. Slečna Anděla se vás zeptá, vy odpovíte a pak odejdete touhle chodbou až dozadu. Vzadu, tam někde přede dveřmi vás osloví paní, vy jí odpovíte, něco a zajdete dozadu do dveří. Dveře za sebou zavřete. Kamera půjde zleva. Nebo ne, kamera udělá záběr zezadu přes doktora na ty dva mladé a pak bude sledovat doktora. Jak se zavřou dveře, bude stop, konec záběru. Zkouška. Ticho!

    Přeříkali jsme texty, potom jsem šel dlouhou, studenou chodbou, u dveří se dal do hovoru. Doktor víc doprava, hulákal režisér. To stačí. Tak. Zavřete dveře! Doktore, vraťte se! Pojedeme ostrou!

    Režisér dal připomínky mladé dvojici, kameramani instalovali za mými zády stojan, osvětlovači zasvítili reflektory i lampami, maskérka mně přepudrovala nos, přišla klapka a v tom pan režisér řekl: Oni tihle doktoři jsou cynikové, rozumíte, ten doktor je cynik. Tak pozor, pojedeme, klapka!

    Odříkal jsem text, pak se rozešel chodbou, šel až ke dveřím, promluvil se starší paní a zašel do dveří. Zavřel jsem za sebou dveře.

    Pro kameru dobrá? zeptal se režisér. Dobrá, ohlásil kameraman. Dobrá, uděláme detaily pro prostřihy. Doktore, pojďte sem. Kamera zprava, přes rameno doktora na dvojici. Doktore, cynik! Cynik! Celý dialog přeříkáte, ano?! Andělko, budete na detail, buďte víc smutná, maminka umírá, ano? Ticho, jedeme, klapka!

    Přeříkal jsem text. Stop. Pro kameru dobrá? Dobrá. Teď přes Andělu a Toníčka na doktora. Doktore, cynik, cynik! Celý text. Můžeme? Kamera? Můžu. Ticho, pojedeme, klapka! Přeříkal jsem všechna písmenka. Stop. Kamera? Dobrá. Tak ještě detail doktora. Říkáte vše k Andělce, ano? Cynik, pane doktore, cynik! Tak jak kamera? Můžeme. Klid, pojedeme, klapka! Vše jsem vyříkal. Stop! Kamera? Dobrá. Dobrá, pojedeme na další obraz. Máme skluz? Nemáme? Dobrá, dáme si pauzu.

    V kapli kláštera Boromejek je uvolněným zvonem zabita mladá sestra. Mezi podezřelými je především její bratr. Podaří se praporčíkovi Arazímovi a jeho "pátračce" zhýralého pachatele usvědčit, nebo vraždu spáchal někdo jiný? (1997). FOTO archiv ČT

    Zrovna včera dávali v televizi díl Četníků s mým doktorem (Beáta, 1997). FOTO archiv ČT

    Vyšli jsme před sanatorium. Členové štábu se shlukli před paní produkční: Ten Tuček toho doktora střihal jedna báseň, proč u nás nedělá víc? Produkční odpověděla nešťastně: Když on ho Moskalyk nechce!

    Stál jsem, koukal na hlouček televizních odborníků a bylo mi, jak bych plnou parou najel do bermudského trojúhelníku. Kolemjdoucí i postávající kolegové a statisti dělali, že neslyší, nevidí. Stal jsem se schizofrenním. Zašeptal jsem k sobě: To se mě netýká, to neštěstí je jen toho herce Tučka, co již stejně dlouhou dobu hercem není. V bývalých prvorepublikových kasárnách jsem se v tichosti odlíčil, odstrojil a spolu s kostýmem pověsil na věšák i své herecké řemeslo.

    Zrovna včera dávali v televizi díl Četníků s mým doktorem. Díval jsem se, díval. Díval se a říkal si: Dobrý, chlapče! Dost dobrý, tenhle necynický doktor! Škoda, že tenhle ten Tuček toho nenatočil víc. Vážení, já to o sobě říkat můžu, protože jsem i na stará kolena zůstal být k sobě servilním schizofrenikem. Daleko větší škoda je, že pan režisér Antonín Moskalyk již nikdy nic nenatočí. Byl to skvělý tvůrce a dobrý člověk.

    Taky škoda, že mě zapomněl dát do titulků. Tedy moje škoda.

    Ale co, pan režisér mě nechtěl. Přesto mně knír nechal, scénu se mnou natočil, mého doktora i když cynikem dle jeho představ zrovna nebyl, z filmu nevystříhal. Tak co.

    Byl to skvělý tvůrce a dobrý člověk. FOTO archiv

    Byl to skvělý tvůrce a dobrý člověk… FOTO archiv

    Říkám, moudrý, dobrý člověk. Škoda pana režiséra Moskalyka.

    Brno – Komín, 22. 7. 2013


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 23)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,