Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 204)

    Se slečnou Mab jsme viděli v brněnském HaDivadle až zatraceně předlouhou inscenaci, která se jmenovala Náměsíčníci – imitace a tušení. Už v názvu je dost slov, viďte.

    Čeká na vás 170 minut divadelní podívané, včetně jedné pauzy. FOTO archiv HaDivadla

    Čeká na vás 170 minut divadelní podívané, včetně jedné pauzy, řekl šatnář s bílou slabikou na černém tričku a smál se mému upřímnému zděšení… Erudovaný hoch ochotně vysvětloval: To víte, Náměsíčníci jsou původně románovou trilogií rakouského spisovatele Hermanna Brocha – narozen 1889, zemřel v roce 1951. Šest set stran napsaných v letech 1930–1932. Kniha patří mezi přední díla moderní evropské prózy a představuje první stavební kámen Brochova filosofického pojímání rozpadu hodnot. Autor ji rozčlenil do tří dílů, charakterizovaných podnázvy „romantika“, „anarchie“ a „věcnost“. Psal jste o mně v Mudrování, tak tohle je mé poděkování. Ať se vám líbí, pane.

    Zájem o premiéru byl obrovitý. Foyer a schodiště kvetly mládím. Vyklopená elevace se chvěla pod náporem šoupajících nohou. Věhlasný recenzent Závodský mi ukázal bílý blok: Kamaráde, čtyři a půl hodiny, koupil jsem si nový zápisník

    Židle, stoly, výčepní pult a štamgasti. FOTO archiv HaDivadla

    Za organtýnovou stěnou, v šeru, se rýsovalo hospodské zátiší. Židle, stoly, výčepní pult a štamgasti. Pobudové, opilci, vyděděnci, přivandrovalci, děvky a putykářka. Odněkud se valila kouřová clona.

    Dvě hodiny se odvíjelo bobtání předválečné německé doby. U centrálního stolu se rozvaloval urostlý, ryšavý junák, popíjející pivo. Naproti v upjatém posedu, mladík pohledné tváře a slušného ustrojení sděloval, že přicestoval z Ameriky. Za nimi u stolového obdélníku se nad chmelovým mokem nadýmal nemluva, vysloužilý major Pasenow ve sváteční uniformě. Čas od času bezdůvodně zasalutoval. Vedle, v pozadí, seděla tajemná, tichá, v bílé šaty oděná dámička. Před výčepem se leskla holá leb strážce hospodského pořádku Esche a dělník Martin k němu vedl řeč o nutnosti organizovat proletáře do spolků. Dívka nabízela prodejnou lásku, tajemný muž v okulárech zapisoval situace do lejster a řízná hospodská mocným hlasem usměrňovala chod podniku. Nic dramaticky významného se nedělo. Čas se vlekl.

    Ryšavý junák upadl, zmítal se na podlaze v chorobném záchvatu. FOTO archiv HaDivadla

    Ryšavý junák upadl, zmítal se na podlaze v chorobném záchvatu, sličná milostnice tiše rozprávěla s mladíkem z Ameriky, dělník se sápal na prostitutku a obdržel od ní říznou facku. Asi ve stodesáté minutě přišel do putyky člověk jménem Huguenau, vylezl na stůl a s úsměvem vyzýval přítomné k revoluční akci. Rozhazoval letáky a pak, jen tak, jaksi mimochodem, zapíchl velkou kudlou strážce pořádku, holohlavého Esche…

    Režisér nechával scénická dění zastavovat. Pohyb jednajících vždy na několik vteřin strnul a vytvářel tím šerosvitné obrazy. Jako u Rembrandta. Zvláštní když se zastavil čas, nebylo to nudné.

    Herci se vybavovali mezi sebou „civilně“. FOTO archiv HaDivadla

    Herci se vybavovali mezi sebou „civilně“. Jejich již dost tichou mluvu, ještě cedila svým sítem organtýnová stěna. Výsledkem byl nezřetelný zvukový vjem.

    Do tiché německé hospody, přinášely řvavé reproduktory americké hity. Zvláštní… Asi průnik dnešní americké rvavosti do poklidných starých německých dob… Zapamatoval jsem si hlasitěji vyslovenou větu: Jsme snad šílení, protože jsme ještě nezešíleli?

    Asi průnik dnešní americké rvavosti do poklidných starých německých dob… FOTO archiv HaDivadla

    O pauze jsem se ptal erudovaného šatnáře s bílým na černém tričku: Zbláznil jsem se, nebo jste se zbláznili vy? Dvě a čtvrt hodiny bez pauzy.  Odpověděl: Nejsem režisér, nemohu soudit. Román má přece jen dobrých šest set stran. Máte před sebou už jen slabé dvě hodinky… A pak citoval slova režiséra: Je velice důležité vracet se v dnešní době k textům, které lze chápat jako východiska a záznamy ambicí moderny – jaksi kontextualizovat současný neklid a nejistotu naší společnosti. Uvědomit si, že jsme si tuto fázi sami předurčili, když jsme v době modernity začali volat po osvobození člověka. K tomu všechno toto pochybování patří. Je hrozně důležité se teď z toho nesložit a na to dobré z 20. století navázat. Namísto utíkání se k falešným jistotám fanatizmů nebo zpasivňujícímu cynismu konzumu. Všechno musíme statečně promyslet znovu!

    Řekl jsem, ano, ano, to rozhodně chce statečnost, pane… Tak my půjdeme na druhou půli

    Na scéně stál velikánský stůl s laskominami divadelní hojnosti. FOTO archiv HaDivadla

    Šerosvitné síto organtýny zmizelo. Na scéně stál velikánský stůl s laskominami divadelní hojnosti. Keksy, preclíky, banány a karafy s vodou. Kol stolu seděli unavení, nepozorní, roztržití herci jako apoštolové. Stali jsme sem konzumenty první čtené zkoušky hry, kterou jsme před půl hodinou zde, za organtýnovým šturcem, dokoukali.

    Německý režisér Hans Buch mával tlustou knihou a s pomocí překladatelky vysvětloval: Legendární román evropského modernisty Hermanna Brocha Náměsíčníci tvoří ojediněle vyzývavý, uzavřený systém. Román jako touha po poznání života, jaký je. Radikální koncept umění jako pomoci, namísto umění jako pasivního konzumu krásy. Současník Musila, Kafky, Joyce či Canettiho a ryzí inspirátor Milana Kundery se pouští do rozpravy nad postromantickým zrodem kýče jako touhy po jednoznačnosti, kýče jako počátku zla.

    Herec Drozda se tvářil, že jeho se to netýká. FOTO archiv HaDivadla

    Herec Cyril Drozda provokativně obracel stránky scénáře, aby v něm nenacházel slova textu své role. Gestikuloval a dělal otrávené obličeje. Byl umravňován pohledy ostatních. Režisér se prstem ruky zabodával do vzduchu. Ukazoval na jednotlivé herce: Katalog „náměsíčníků“ bloudících mezi fanatismem a nihilismem v hodnotovém vakuu meziválečného Německa. Pasenow neboli romantika, Esch neboli anarchie, Huguenau neboli věcnost.

    Herečky kývaly souhlasně hlavami. Herec Drozda se tvářil, že jeho se to netýká. Režisér kladl otázky: Jak se žije ve světě rozpadu hodnot? Jak nekonečně vzdálený je člověk člověku v době, kdy je všechno možné? Jak poznat mezi korytem a postelí smysl? Směřujeme někam? Něco se musí stát!

    Herec Humpolec nalézal kulantní odpovědi. Hrál člověka zapáleného pro věc režie. Režisér si nechal Humpolcova slova přeložit a pak vysvětloval: Na scéně vystavíme náměsíčný bar U Brocha, kde je na vše už pozdě, a přitom stále není konec. Budete štamgasty, co tvoří katalog doby. Doby, která zoufale čeká na svého Vykupitele. Jak ale rozeznat Krista a Antikrista?

    Vážení, já v těchto zdech odehrála nespočet velkých rolí a kladu otázku: Kdo nám na tohle bude chodit? FOTO archiv HaDivadla

    Herci se zdáli být čím dál unavenější. Slova jím protékala kol uší. Náhle explodovala herečka Peková: Vážení, já v těchto zdech odehrála nespočet velkých rolí a kladu otázku: Kdo nám na tohle bude chodit? A pak odehrála monolog hodný prken Národního divadla. Větami: Neposlouchejme ho. Koná na nás podvod. Je to Němec! A svůj parádní výstup ukončila. Měla aplaus.

    Takto nějak běžela zkouška… Za věrnost slov neručím. Projevy herců byly tiché. Jen herci Urbánkovi, hrajícímu režiséra, jsem nerozuměl vůbec. Mluvil německy…

    Herečka Andělová zachraňovala situaci. Stala se „vlezlou“. Vrkala na pana režiséra jako holub, až málem přepadla do mísy s preclíky.

    Vztah hereckého souboru k německému režisérovi mě silně zaujal. Jeho mladší členové projevovali o výklad horlivý zájem, starší, zkušenější, měli v očích unavenou opatrnost a netečnost…

    V koncovce této ryze divadelní partie zazpívala trojice mladých aktérů, zcela proti logice věci, ale zato manifestačně, za doprovodu tří falešně znějících kytarových akordů, drsnou „odpalovačku“. Herec Drozda si na vlasatou hlavu položil slupky oloupaného banánu a dál zarytě mlčel.

    A byl konec. FOTO archiv HaDivadla

    A byl konec.

    Šli jsme se slečnou Mab, unaveni Josefskou uličkou a řekl jsem: Byla to zajímavá inscenace se slušnými hereckými výkony a nečekanou pointou.

    Mab zívla.

    Jak říkává žijící klasik Petr Oslzlý: Vidět některá divadelní představení je velká dřina.

    Tak, tak… Řekla Mab a opět zívla.

    A tady šlo, prosím, o rozpad hodnot. To se nedá odehrát během pěti minut. To dá rozum. Mab, povím ti několik větiček, co jsem si zapamatoval: Chceme jistoty. Komplikovanou dobu komplikují intelektuálové… Potřebujeme krizi?  Dostat se na hranici tázání samotného… Nahmatat zeď naší reality, našeho vězení. Nasadit si na oči Brocha. To je, Mab, oč jim v inscenaci šlo…

    Bylo nám jako náměsíčníkům cestujícím z Měsíce na naši Terru Mater (Brno – hlavní nádraží, 1901-1902). Repro archiv

    Scházeli jsme k Nebehostenyho budově nádraží. Kamenné kostky se leskly modří hvězdného baldachýnu. Bylo nám jako náměsíčníkům cestujícím z Měsíce na naši Terru Mater.

    Poté jsme se rozešli…

    Psáno ve spolupráci s Mgr. Martou Poláškovou.

    Brno – Komín, 11. 12. 2016

    HaDivadlo, Brno – Hermann Broch a Ivan Buraj: Náměsíčníci – imitace a tušení. Režie: Ivan Buraj. Dramaturgie: Matěj Nytra. Výprava: Jana Boháčková a Lenka Jabůrková.Video: David Matuška. Výběr hudby: Ivan Buraj. Asistence: Ľubomír Višňovec. Hrají: Jáchym / Zbyšek Humpolec – Zbyšek Humpolec. Bertrand / Jiří Svoboda – Jiří Svoboda. Esch / Jan Lepšík –  Jan Lepšík. Martin / Miroslav Ukul Kumhala – Miroslav Kumhala. Růžena / Lucie Andělová – Lucie Andělová. Alžběta / Agáta Kryštůfková – Agáta Kryštůfková. Intelektuál / Jiří M. Valůšek – Jiří Miroslav Valůšek. Hentjenová / Marie Ludvíková – Marie Ludvíková. Pasenow / Cyril Drozda – Cyril Drozda. Jaretzky / Simona Peková – Simona Peková. Sestřička / Táňa Malíková – Táňa Malíková. Někdo v rohu: Martin Tlapák j. h. / Jan Řezníček j. h. Dělník: Ľubomír Višňovec j. h. Huguenau:  Michal Skočovský j. h. Hans Buch: Ivan Urbánek j. h. Tlumočnice: Dagmar Radová. Premiéra: 11. listopadu 2016.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 204)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,