Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 195)

    Inscenaci nové polské hry Děloha nabídli v české premiéře studenti činoherního herectví z Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, na scéně Divadelní fakulty JAMU ve Studiu Marta. Neodolal jsem a přišel na její první reprízu… Zde je můj raport…

    tucek-deloha-poster

    Upozorňuji, že čerpám z materiálů získaných virtuálně, protože studenty tištěný program – esteticky působivý – má tak malinké litery, že mi nepomohla ani má domácí velká lupa…

    Deset let starý text hry Děloha je dílem dvaatřicetileté autorky Marie Wojtyszko. Dramatička vypráví příběh příslušnice své generace mladinké dívky Viktorie. Předkládá kaleidoskopický obraz historie a současnosti Polska, země bývalého východního bloku, v níž hrdinka hledá svou identitu i budoucnost.

    Dominik Teleky, technicky vybavený herec i pro velká jeviště, si s postavou otce doslova pohrával. FOTO RUDOLF VODIČKA

    Dominik Teleky, technicky vybavený herec i pro velká jeviště, si s postavou otce doslova pohrával. FOTO RUDOLF VODIČKA

    Se studenty ateliéru profesorky Niky Brettschneiderové text v jejím překladu nastudoval německý režisér Christoph Prückner, který žije a pracuje v Rakousku. Ve vídeňském Theater Brett hru nastudoval v loňském roce. Zaujala mě slova režiséra, která volně cituji: V Rakousku byli lidé a jednalo se z devadesáti procent o ženy, které prohlásily, že hru nechtějí vidět kvůli jejímu názvu. Po zhlédnutí si však každý divák přál mít za kamarádku sympatickou a lehce ztřeštěnou Dělohu… Jednou z dramatických postav je totiž právě Viktoriina děloha… V Brně mám k dispozici ansámbl skvělých mladých lidí, o které by se v Rakousku porvalo nejedno profesionální divadlo…“

    A ještě poznámka asistenta režie Lukáše Kavína: Díky čtyřem generacím ve hře zažíváme, jak se kyvadlo naklání z jedné strany na druhou: nacismus, komunismus, v současnosti kapitalismus, vnímaný jakožto relativně svobodný a liberální. Na jeho druhém konci ale již vyčkávají katolicismus a komunismus. Wojtyszko už před celou dekádou jistý vývoj a spád poměrně přesně odhadla.

    Představení začalo surrealistickým obrazem léčebného rituálu. FOTO RUDOLF VODIČKA

    Představení začalo surrealistickým obrazem léčebného rituálu. FOTO RUDOLF VODIČKA

    Představení začalo surrealistickým obrazem léčebného rituálu v jakési snad ordinaci psychiatrie. Kypřejší žena ležela na bílém katafalku. Kamarila krutě se tvářících, možná lékařů, procházela prostorami hracího sálu s tyčinkami elektrod v rukou. Do pacientky vpouštěli elektrické výboje. Suché prskání vyvolávalo v divácích nepříjemný pocit. Léčba šokem. Doktoři si počínali jako inkvizitoři.

    Hrůzní lékaři zmizeli, žena se proměnila. Manžel ji nutil, aby se rozpomněla. Vždyť spolu žijí mnoho let. Mají dceru… Chorá žena svého muže nepoznávala. Vzteklý manžel ji poutal ke stolu, počínal si stejně jako doktorská svita… Jejich dcera se jmenuje Viktorie…

    V období společenské proměny čeká Viktorie své první dítě. Chce se stát učitelkou a neví přesně, kdo je otcem jejího nenarozeného potomka. Začal se odvíjet podivný dialog. Zjevila se vytáhlá, nosatá, děsně drzá dívka, která se Viktorii dost nepříjemně vnucovala. Dotírala na ni, lísala se k ní, mluvila na ni a byla jedovatě ironická.

    Režisér mísil surrealistické obrazy se scénami realistickými. FOTO RUDOLF VODIČKA

    Režisér mísil surrealistické obrazy se scénami realistickými. FOTO RUDOLF VODIČKA

    Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že jde o Viktorčinu dělohu…

    Režisér mísil surrealistické obrazy se scénami realistickými. Rozehrával příběh po celé ploše divadelního studia. Mrštnými, komediálně i muzikálně vybavenými aktéry zaplňoval ochozy i jevištní pódium. Na diváky, sedícími naproti sobě uprostřed obdélníkové arény, útočil zleva, zprava, zezadu i shora. Koukali jsme na sebe, konfrontovali si reakce a stali se nedílnou součástí dění.

    Režie oddělovala verbální pasáže pauzami, vyplňovanými „nešikovnými“ přestavbami toporných herců, kteří si nevěděli rady s nošením dekorací a rekvizit. Jako klaunové v cirkuse… Režisér vedl herce tak, aby věděli vždy, co a jak mají hrát.

    Obdivuhodný herecký výkon, na studentku dlouho neviděný, podala Barbora Goldmannová v roli Viktorie. FOTO RUDOLF VODIČKA

    Obdivuhodný herecký výkon, na studentku dlouho neviděný, podala Barbora Goldmannová v roli Viktorie. FOTO RUDOLF VODIČKA

    Obdivuhodný herecký výkon, na studentku dlouho neviděný, podala Barbora Goldmannová v roli Viktorie. Zachytila vývoj hrdinky od narození až po stáří. Vymyslila si pro Viktorii zvláštnost mluvy člověka stiženého předkusem. Na jejím obličeji se zračilo vše, co její hrdinka prožívala, cítila a o čem mluvila.

    Dominik Teleky hrál jejího otce. Dobře. Technicky vybavený herec i pro velká jeviště si s postavou otce doslova pohrával. Předváděl ho v podobách mladého násilníka i mírně degenerovaného staříka, věřícího v politické ideály levice. Jeho chorou manželku Marii – v poloze retardované, nic nechápající osoby hrála s chutí Taťána Janevová. Viktoriinu Dělohu, co přišla na čaj, vystřihla Markéta Hausnerová. Byla nesympaticky vtíravá, řečná i překvapivě mazlivá. Ostatních sedm herců bylo součástí chóru, hrajícího snad pětaosmdesát malých rolí a vyplňující inscenací vším možným a potřebným, ale především dravým komediantstvím. Jednoduchou scénu arény a kouzelně bláznivý svět kostýmů navrhly Eliška Soukupová a Aneta Veselá.

    Chladnými nezůstanete. FOTO RUDOLF VODIČKA

    Chladnými nezůstanete. FOTO RUDOLF VODIČKA

    Máte-li rádi chytré politické divadlo, neopomeňte si zajít do brněnské Marty. Tři hodiny budete se zájmem sledovat tok obrazného, emotivního, psychologického, ale i absurdního divadla. Chladnými nezůstanete. Budete se bavit i přemýšlet. Snad pochopíte, co naši nastupující generaci zajímá, co ji pálí a o čem přemýšlí.

    Psáno ve spolupráci s Mgr. Martou Poláškovou.

    Brno – Komín, 30. 10. 2016

    Studio Marta, Brno – Maria Wojtyszko: Děloha. Překlad: Nika Brettschneiderová, režie: Christoph Prückner, asistent režie: Lukas Kavin, scéna a kostýmy: Eliška Soukupová a Aneta Veselá, světelná koncepce: Jonáš Garaj, světla: Roza Zichová, Vojtěch Matulík, zvuk: Petra Göbelová, Václav Zemánek, produkce: Michal Prax. Hrají:  Viktorie: Barbora Goldmannová / Marta, její matka: Taťána Janevová / Darek, její otec: Dominik Teleky / Děloha/Viktorie 2: Markéta Hausnerová / David 1: Jaroslav Tomáš / David 2/Lampa: Tomáš Žilinský / Babička, Čukča: Petr Hanák / Justýna: Michaela Rykrová / Viktor: Marek Šenkyřík / Porodní asistentka: Dagmar Kopečková / StB-vůdkyně, lékařka, moderátorka, vedoucí porodního kurzu, Zoša, a.j.: Dagmar Kopečková / StB-vůdce, ředitel, sestřička, moderátor, vrátný a.j.: Jan Mansfeld. Délka představení: 180 min. včetně 20 min. přestávky. Premiéra 23. října 2016.

    Upozornění: Inscenace není vhodná pro děti a mládež mladší 15 let. V inscenaci se používá stroboskop.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 195)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,