Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 15)

    Sedím u počítače jako u sopouchu na mořském dnu a ze stránek internetu odchytávám výrony lidských erupcí. V New Orleansu se střílelo do lidí, v Bratislavě se oběsil režisér, atentátník Breivik si chce z vězení založit neofašistickou stranu, v Praze byla nejvyššími celebritami a potácejícím se prezidentem odmykána schrána korunovačních klenotů, na dálnici dé jedna jsou zahájeny opravy a rekonstrukce, v Bratislavě zemřel výtvarník, pedagog Milan Čorba, byl zahájen festival Pražské jaro.

    Zahajovací koncert jsem sledoval. Francouzi Mou vlast hráli v přítomnosti uzdraveného českého prezidenta tak trochu vídeňsky, znělo to téměř jako by ji komponoval Johann Strauss.  

    Profesora Čorbu jsem poznal v době, kdy jako děkan a později i rektor bratislavské VŠMU přijížděl do studentské Marty. Příjemný, laskavý, elegantně oděný muž s milým úsměvem procházel prostorami černého divadla, nenápadně rentgenovýma očima obhlížel prostorové danosti i technické vymoženosti výukového domu a kupodivu i mé oblečení. Pamatuji si jeho tichou větu: Pán Tuček, zeptám sa takto, jak jste toto dokázal? Svou přízeň mi projevoval i při návštěvách Bratislavy. Když jsem vybíral vhodnou scénu pro uvedení marťanské inscenace, zařídil moji návštěvu všech bratislavských divadel, a jednou mě dokonce bratislavskými uličkami vedl na děkanát školy. Procházeli jsme okolo Národního divadla, domy byly označeny cedulemi s německými názvy a na podstavci pomníku se sochou básníka Hviezdoslava byl nápis psaný švabachem. Překvapením jsem polykal sliny. To nic, pane kolego, Američané tady točí film a já s nimi spolupracuji. Stále si vybavuji jeho moudrý, obrýlený pohled i jeho až šlechtickou laskavost. Jeho odchod je náhlý a krutý. Bylo mu pouhých dvaasedmdesát let. Mladík! Internet mně přihrál jeho slova: Ak slobodu člověk nemá, ak sa stále prispósobuje, jeho úspech je nepřesvědčivý a prostredí ho poznačí priemernosťou. Člověk móže podávať pomerne vysoké výkony, len keď je slobodný.Svatá pravda, pane profesore, svatá pravda. Kdykoliv jsem chtěl být svobodným, musel jsem si na svobodu vydělat. Málo bylo peněz, málo! Také jsem se dozvěděl, že pan profesor napsal autobiografii Oproti času. Tak tu si musím sehnat. Rád bych ji jednou přečetl.

    Prof. PhDr. Artur Závodský, DrSc. Profesor a vedoucí katedry slovanských literatur a později divadelní vědy FF MU. Významná osobnost českého kulturního života s rozsáhlou činností pedagogickou, vědeckou, organizační a divadelně kritickou. FOTO archiv

    Prof. PhDr. Artur Závodský, DrSc. Profesor a vedoucí katedry slovanských literatur a později divadelní vědy FF MU. Významná osobnost českého kulturního života s rozsáhlou činností pedagogickou, vědeckou, organizační a divadelně kritickou. FOTO archiv

    V pondělí 6. května jsem byl na křtu útlé stoosmdesátistránkové knížky: Jubilejní benefice pro Artura Závodského, sborníku k 100. výročí narození prof. PhDr. Artura Závodského. DrSc., a připomenutí 30. výročí jeho úmrtí, vydanou brněnskou Masarykovou univerzitou. Pan profesor zemřel také náhle a poněkud mlád, bylo mu necelých sedmdesát. Křest útlé knížky probíhal v Literární kavárně Academia na náměstí Svobody.  Sešlo se nás, pamětníků pomalu mířících do zapomnění, asi třicet. Jako jeden jsme do sborníku přispěli. Mnozí z pozice bývalých žáků pana profesora a někteří proto, že je pan profesor poctil svou přítomností, přízní nebo i kritikou. Byla to taková naše šťastná chvíle. Zářila z nás radost. Nad skutečností, že se podařila dobrá věc, že se našla dobrá vůle i peníze a knížka vzpomínek na pana profesora vyšla. Tiše plynuly verše Petra Bezruče ztichlou kavárnou: Čí jsi, ztepilá ty krásko? / Sama chodí, pyšno hledí, / knížky v ruce, na můj pozdrav/ nikdy nemá odpovědi; // chceš mi být jen beznadějné / lásky smutnou upomínkou? / Jak jmenovat kněžnu svých snů? / Nazvu si tě Labutinkou. Výtečný přednašeč Miloš Kročil přidal k Labutince Skácelův Pláč pro Hekubu: Umírá Hamlet / a čtyři kapitáni na ramenou nesou / do zákulisí mrtvého / a vojsko – a vojsko střílí // Potom se herci v šatnách odlíčí / a jdou se po svém trápit / po schodech jdou si dolů do klubu / zaplakat pro Hekubu / … / Až do skonání světa budou Hamleti / umírat na scéně / a herci nahlas plakat pro Hekubu //

    Pak zněla hlasitá árie Ve vzpomínkách hraběnky z operety Johanna Strausse Vídeňská krev. Tuze pěkná blondýna příznačného jména Naďa Bláhová vypouštěla známou melodii ze svých líbezných úst. Píseň se hroutila prostorem, narážela do zdí, do sloupu, až později schovala svou hlučnou touhu v regálech plných knih.

    Editor, profesor Miroslav Plešák, vyzval syny pana profesora Závodského, Aleše a Víta, vložil jim do rukou knížku, pánové smočili své prsty v bílé číši a několika kapkami čiré vody sborník skropili. Bylo to takové až symbolické, podobné rituálu, něžné a dojemné.

    Prof. PhDr. Artur Závodský, DrSc. Profesor a vedoucí katedry slovanských literatur a později divadelní vědy FF MU. Významná osobnost českého kulturního života s rozsáhlou činností pedagogickou, vědeckou, organizační a divadelně kritickou. FOTO archiv

    Překonal pochod smrti i tyfovou nákazu a do vlasti se vrátil zcela vyčerpán, ale nezlomen. FOTO archiv

    Teď už zase vysedávám doma, listuji a čtu Jubilejní benefici: Čtenářům sborníku předkládáme šedesát jeden text, v nichž kolegové a spolupracovníci, divadelníci, studenti a rodinní přátelé vzpomínají na profesora PhDr. Artura Závodského, DrSc., jako na osobnost výraznou a podněcující. Sborník přináší jedinečná svědectví o dílčích osudech, o dobové atmosféře tehdejšího odborného kulturního života.  A tak se dozvídám skutečnosti, o kterých jsem věděl i nevěděl. Například, že pan profesor nabádal své žáky, aby neusedali k práci neustrojeni, nemyti, nečesáni. Že byl v prosazování svých ideálů a představ neskutečně houževnatý, příkladně pracovitý, v organizačních oblastech pilný, zároveň impozantně urostlý, vtipný, přitažlivý, vždy vkusně oblékaný muž. Že byl za německé okupace přeložen z brněnské reálky v Žabovřeskách na reálné gymnázium v Hranicích na Moravě, kde se výrazným způsobem zasloužil o rozmach kulturního života města. Dokonce tam v roce 1942 stál u zrodu Beskydského divadla, kterému pomáhal a sledoval jeho umělecký rozlet. Zde se zřejmě naučil komplexnímu pohledu na vznik divadelní inscenace, na organizaci divadelního provozu, což později zahrnul a využil ve své koncipované vysokoškolské výuce divadelní vědy. Během totálního nasazení v továrně firmy Kunz byl pro sabotáž zatčen gestapem a vězněn v Přerově, v brněnských Kounicových kolejích, v německých koncentračních táborech Flossenburg a v Dachau. Překonal pochod smrti i tyfovou nákazu a do vlasti se vrátil zcela vyčerpán, ale nezlomen.  Téměř všechny příspěvky vypovídají o tom, že pan profesor byl vynikajícím pedagogem a že mu nikdo jinak neřekl, než „der schone Artur“.

    Tak třeba dcera Jiřího Krohy, paní Sylva Šantavá napsala: Říkali jsme mu Krásný Artur, byl skutečně velmi hezký a atraktivní muž. Byl rovněž výborným profesorem, dovedl poutavě vést výuku a výklad, byl přísný, spravedlivý, nikdy se tzv. jako učitel „nepředváděl“, vždy využil čas k hodnotné výuce. Michal Žák vzpomíná: Z jeho osobnosti vyzařovala magnetická síla, která vtahovala lidi do zvláštního, magického světa divadla. Nepatřil k lidem, kteří vyňali své ledví a hodili je na stůl. Spíše nás přiváděl k novým dveřím a otevíral je před námi. Ze vzpomínky Mojmíra Weimanna mě zaujalo: Artur Závodský si na univerzitní katedru přinesl píli, poctivost, zaujetí a elán průkopníků. Byl nesmírně erudovaný v širokém smyslu toho slova, ale byl člověkem, který nebyl uzavřen v akademickém klidu pracovny. Byl spjatý s každodenním životem, což prokazoval i ve své činnosti vysokoškolského kantora a ve svém přístupu ke studentům. Naučil nás jednu strašně důležitou věc. Vedl nás k tomu, abychom se v problematice orientovali. Zjednodušeně řečeno, naučil nás jednoduchou, ale důležitou věc. Když něco nevíš, musíš vědět, kde to najdeš.

    Repro archiv MU

    Z jeho osobnosti vyzařovala magnetická síla, která vtahovala lidi do zvláštního, magického světa divadla. Repro archiv MU

    Stanislava Střelcová-Štědroňová se vyznává: Specifikou profesora Závodského byly přednášky o českém divadle, literatuře, žurnalistice. Myslím si, že jeho styl vyplýval zejména z encyklopedických znalostí, z důkladnosti a smyslu pro detail. Divadlem pan profesor plně žil, vždy věděl o jaký příklad se opřít, koho dát za vzor. Brecht, Čechov, Dürrenmatt, Shakespeare, Čapek, lidová Komedie o umučení; Evžen Sokolovský, Miloš Hynšt, Bořivoj Srba, Alois Hajda, Kaločovy inscenace, herci Fialová, Kružíková, Lakomý, Karlík, včetně tvůrců tehdejšího Divadla na provázku, ale i básníci Mikulášek, Skácel… Vše bylo propojeno se vším, měli jsme pocit, že jsme součástí kultury, která přinášela nejrůznější problematiku a zároveň dávala naději. Profesor Artur Závodský měl velkou autoritu, věděl, co nám chce a musí sdělit, nutil nás nejen přemýšlet, ale také naše názory přijímal, zajímal se o ně. Byl lidský, k sobě i ke studentům poctivý a také odvážný. Byla to komplikovaná doba, a přece to byla léta vnitřně svobodná, žitá plně, lačná po vzdělání, v odporu proti hloupé propagandě. Mnoho mi z těch časů utkvělo v paměti. Mimo jiné i toto vyjádření ze stati profesora Závodského o divadle a společnosti, jež vyšlo už v roce 1970 v revue Universitas: Jenom inscenace, která je dobrým divadlem, utváří postoj člověka ke světu, k takovým etickým hodnotám, jako jsou pravda a svoboda… Dokazuje, že profesor Artur Závodský byl statečný. Herec Mojmír Heger zakončuje své vzpomínání povzdechem: Měl jsem vás, pane profesore rád!

    FOTO archiv MU

    Byl vždy elegantně oděn do obleků, mezi nimiž převládala světlá barva, která ladila s jeho bílými vlasy, jež si rád – někdy i uprostřed zaujaté seminární diskuse – pročesával. FOTO archiv MU

    Petr Oslzlý se ohlíží: Byl vždy elegantně oděn do obleků, mezi nimiž převládala světlá barva, která ladila s jeho bílými vlasy, jež si rád – někdy i uprostřed zaujaté seminární diskuse – pročesával. Každé ráno za každého počasí přicházel do své pracovny na katedře pěšky, což rád zdůrazňoval, když nás nabádal ke zdravému životu. Domníval se, že nejen praktičtí divadelníci, ale i divadelní teoretici, tedy i studenti divadelní vědy, mají být lidmi tělesně zdatnými ve smyslu antické kalokagathie. Hned na prvním semináři nám řekl, že jako od studentů divadelní vědy od nás očekává, že budeme štikami fakulty. Hned také před námi vytyčil nesmlouvavý požadavek, že se musíme umět dostat kdekoli do kteréhokoli divadla, a opatřil každého z nás vlastnoručně podepsaným stručným dopisem, v němž vedení divadel žádal, aby nám byl umožněn volný vstup do všech divadel v Československé republice i v zahraničí. Když jsem pak dva měsíce po započetí studia odjížděl na dva měsíce s divadelní skupinou Quidam do Londýna, neváhal a vybavil mne podobným dokumentem i v angličtině. Musím říct, že těch několik vět mělo natolik sugestivní dikci, že mi otevíralo dveře nejen do divadel domácích, ale pomáhalo i v prostředí anglickém.

    Ivo Krobot uvádí: To jsem se v roce 1973 po vyhazovu z filozofické fakulty, po devíti měsících v kriminále a po roce „získávání nové důvěry“ u lopaty v Pozemních stavbách tvrdošíjně snažil o návrat k divadlu. Po náhodném setkání na ulici jsem pak při návštěvě u pana profesora Závodského od něj obdržel dopis, s nímž jsem navštívil pana Tálského na odboru kultury. Ten ho pečlivě přečetl a trochu tajemně, jako ve Třech mušketýrech, poznamenal, že je to moc hezké a kousek citoval. Začátek se mi vryl do paměti: Milý příteli, je-li to možné, pomozte tomuto mladému muži v jeho situaci… Pomohl, a tak jsem se odrazil, šéfoval uvaděčky, uklízečky, taky vymýšlel předplatné, dělal reklamu, prostě holka pro všechno v Huse na provázku, pak už JAMU atd. atd.

    A ještě vzpomínka Arnošta Goldflama: Když jsem chodil ještě na JAMU, musel jsem – samozřejmě – co nejvíce chodit do divadel, vidět hodně představení, abych se, takříkajíc, poučil. Byla to sedmdesátá léta, nebylo toho zas tak moc zajímavého k vidění, tak se člověk díval po lidech někdy víc než na jeviště, všímal si lidí, kteří byli něčím zajímaví. Jedním takovým byl pán impozantního zevnějšku, s výrazným nosem a jiskrnýma očima. Časem jsem zjistil, že je to pan profesor Artur Závodský, vždy doprovázen svou milou paní. Sami se se mnou dali někdy i do řeči, mluvili jsme při těch kratičkých setkáních o divadle, ale občas i o životě. Pan profesor se zajímal, byl milý, otevřený, nepředpojatý, nebyl namyšlený a byl velmi přátelský, jeho paní zrovna tak. Student, kterým jsem byl, se pak mohl cítit rovnocenným, divadelníkem, tvůrcem, jako ostatní. A člověku to dodalo chuť do práce, sílu a odvahu se ptát a také se mnohé dozvídat. Bylo pěkné potkávat takové lidi a mluvit s nimi. Rád si na pana profesora Závodského vzpomenu a mám ho dodnes před očima.

    x

    V závěrečné kapitole Mezi literaturou a divadlem (19. 12. 1912 – 2. 5. 1982) píše -jr-: Dvojí výročí – nedožitých sto let a třicet roků od úmrtí – připomněli jsme si roku 2012 u jedné z výrazných osobností české, zejména brněnské kultury, PhDr. Artura Závodského, DrSc., někdejšího řádného profesora Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně (nynější Masarykovy) v Brně i jejího proděkana, dlouholetého vedoucího Katedry slovanských literatur, divadelní a filmové vědy, zaníceného pedagoga, funkcionáře mnoha fakultních organizací, podněcovatele rozličných společenských aktivit i soustavného pilného hodnotitele divadelního života u nás, literárního vědce a současně teatrologa, který v obou těchto oborech zasahoval do oblasti jejich teorie, historie a kritiky. Univerzitní profesor Artur Závodský byl rozložitou a košatou osobností, člověkem „nikoli pohodlným“, jemuž osud nadělil nejen vítězství a chvíle prožívané důležitosti, ale také (zejména při stranických čistkách dusivých let sedmdesátých) období proher se situacemi politického šikanování, trpkých zklamání a bezmoci. Jeho mladší katedrový kolega a pokračující nástupce prof. Dr. Zdeněk Srna napsal: „Závodského životní energie běžela silou neumdlévajícího dynama pohánějícího nejen své spolupracovníky a podřízené, ale i široký okruh přátel, ba i nadřízených.“ Soustředěná a pilná práce mu byla spolehlivým lékem proti opojení i beznaději a je třeba uznat, že ,brázda, již vyoral na tvrdém úhoru země moravské´, je hluboká a dlouhá. Profesor Závodský zemřel nečekaně, nedlouho před svou sedmdesátkou, nad závěrečnými korekturami své monografie o Františku Ladislavu Čelakovském; zůstalo po něm ještě hodně připravených, načrtnutých i zamýšlených projektů a plánů.

    Co k dnešnímu mudrování dodat, jen tolik: Jubilejní benefice pro Artura Závodského je knížka skvělá, plná obdivu a lásky vzpomínajících. Budiž chvála Aleši Závodskému, že přišel s myšlenkou uctění památky svého otce, že dokázal vyprovokovat zájem pamětníků vzpomínat a psát a že svým způsobem dokázal i zajistit vydání knížky. Těší mě, že jsem byl k této události přizván. Rád jsem do sborníku poskytl svůj kratochvilný příběh o tom, jak se jeho pan otec stal mým strýcem a já Alešovi i jeho bratru Vítovi bratrancem, aniž by o tom byli věděli.

    Brno, 16. 5. 2013

    ///

    Sylva Šantavá-Krohovádoc. RNDr., CSc., matematička (dříve Ústav matematiky a deskriptivní geometrie, Fakulta stavební VUT)

    Arnošt Goldflamprof., MgA., režisér, dramatik, herec, vysokoškolský pedagog (JAMU)

    Ivo Krobotprof., Mgr., režisér, dramatik, vysokoškolský pedagog (JAMU)

    Miloš Kročildoc., Mgr., herec, vysokoškolský pedagog (JAMU)

    Petr Oslzlýprof., Mgr., dramaturg, herec, ředitel Centra experimentálního divadla v Brněm, poradce prezidenta Václava Havla (1990 – 1992), vysokoškolský pedagog (JAMU, FF MU)

    Miroslav Plešákprof. PhDr., dramaturg, emeritní prorektor JAMU, vysokoškolský pedagog (JAMU)

    Stanislava Střelcová-ŠtědroňováPhDr., muzikoložka a rozhlasová redaktorka (Hudební vysílání pro děti a mládež v Českém rozhlase v Praze)

    Mojmír Weimann dramaturg, divadelní ředitel a režisér

    Mojmír Heger, herec


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 15)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,