Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 130)

    V úterý peru prádlo, ve středu vařím. Jsem vdovec. Pračku plnit umím, věšení prádla na permanentně stojící sušák mi jde. Ve vaření jsem mistr. Umím kuřecí polévku ze skeletů, bohatou na celer, brambory, petržel, mrkev, pórek a cibuli, zahuštěnou krupicí a mírně ochucenou solí.

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Při vaření dokážu zaneřádit sporák tak, že když dovařím, musím sporák vydrhnout. V jeho troubě peču, tedy spíše dusím – krůtí ramínka, křidélka či kuřecí stehna anebo biskupy z krocanů. Smaltovaný litinový pekáč naplním na kostičky nakrájenou zeleninou, máslovou dýní, celerem, pórkem a cibulí. Vše posolím, zaliji vařící vodou a strčím pekáč do trouby. Pak myji nádobí. Vařečky, naběračky, škrabky, síta i nože… Poté následuje větrání kuchyně, svlékání šatstva, vodní očista těla, sušení a odívání tělesné schránky. Veškeré mé konání má pozvolné tempo a vláčnost. Je to vlastně takový rituál, obřad, sváteční slavnost.

    Je středa, dovařil jsem a vyšlechtil stárnoucí tělo. Vydal jsem se na cestu za divadlem. Kam jinam…

    Tucek-logo

    Ve sklepním svatostánku paní Husy vystoupila strážkyně tradic fortelného loutkářství, vášnivá sběratelka loutek světa, věhlasná zakladatelka a principálka stuttgartského Theater am Fadem (Divadlo na niti) Helga Brehme s představením Der sternäugige Schäfer (Pastýř s očima plnýma hvězd).

    Sedl jsem si do prvé řady mezi dvě dívenky, režisérku Krečmerovou a dítě s kudrnatými černými vlasy. Režisérka byla milá, dítě neklidné. Na krku mělo šňůrku s drobounkým zvířátkem, na které neustále sahalo a dávalo je na odiv svému okolí.

    Helga Brehme, strážkyně tradic fortelného loutkářství, vášnivá sběratelka loutek světa, věhlasná zakladatelka a principálka stuttgartského Theater am Fadem. FOTO archiv divadla

    Helga Brehme, strážkyně tradic fortelného loutkářství, vášnivá sběratelka loutek světa, věhlasná zakladatelka a principálka stuttgartského Theater am Fadem. FOTO archiv divadla

    Helga Brehme nar. 13. června 1939, Walsrode in der Lüneburger Heide. Původně vystudovaná lektorka gymnastiky, posléze absolvovala Staatliche Akademie der Bildenen Künste Stuttgart, kde studovala a později praktikovala na katedře umělecké výchovy a teorie volné umělecké tvorby. V létech 1965-67 studovala na loutkařské katedře Akademie múzických umění v Praze, z toho rok stážovala ve Východočeském loutkovém divadle v Hradci Králové. Roku 1972 založila ve Stuttgartu vlastní divadlo. Věnovala se i tvorbě loutek. Se svým manželem Karl Rettenbacherem si pronajali řemeslnickou usedlost. Bydleli v ní a ve stodole vytvářeli dekorace, rekvizity a loutky a také produkovali loutková představení. Žel přestavěnou usedlost pohltila nová městská zástavba. V roce 1989 získala Helga Brehme bývalý vinařský statek, a ten s manželem přebudovali v divadlo, ve kterém začali tvořit, hrát a také schraňovat loutky světa. Manžel Karl však v roce 2007 předčasně zemřel.

    Věky otlučený, ze dřeva vyřezaný králův dvorní šašek, podobný českému Kašpárkovi. FOTO archiv divadla

    Věky otlučený, ze dřeva vyřezaný králův dvorní šašek, podobný českému Kašpárkovi. FOTO archiv divadla

    Pod historickou klenbou sklepení bylo postaveno nízké, čtvercové pódium. Na něm nazelenalá, ohmataná, nízká vrata, takové malé nelétavé „lítačky“ do baru, nebo spíš půlená pelest dávné knížecí postele. Stará paní, laskavost sama, vstoupila na prkna, co znamenají svět. Její ruce přinesly loutku . Na černých provázcích zavěšený šašek dělal roznožky, stojky, šermoval packami a trousil legrační věty. Paní principálka nás uváděla do děje. Přizvala si do dění pomocnici, svou dceru Franci Retenbacher. Ta přinesla dřevěnou loutku sošného hradního padoucha s knírem. Stará paní ho nazývala Maršálem. Dámy s ničím nespěchaly, hrály si jako doma s panenkami. Nebo jako já s hrnci a vařečkami. Před diváky špacírovaly scénou, rozkládaly pelest postele, vytvářely trojhrany věží pevných hradů, královských síní, strašidelných slují i vězeňských kobek. Když trojhrany roztáhnuly, byla z nich planina nebo louka. Když se loutce zadrhl provázek, laskavé ruce jej pomalu uvolnily, a když se jim provázek rozsukovat nepodařilo, pohnuly dřevěným údem pomocí svých dlaní. Všechno konání mělo takovou lidskou obyčejnost, připadal jsem si jako na návštěvě kuchyně paní Brehme…

    Na černých provázcích zavěšený šašek dělal roznožky, stojky, šermoval packami a trousil legrační věty. FOTO archiv divadla

    Pastýř Ondřej a kupka hadů. FOTO archiv divadla

    Byly přineseny marionety, líbezně dřevěná Princezna a loutka pastorální, dřevěný pastýř Ondřej: Pane králi, dej mi svou dceru! Líbí se mi. Paní principálka nabrala dech a překvapivě hlubokým, znělým hlasem řekla: Ha-ha-ha-pčik, a postavila na jeviště trůn s králem, až to křaplo. Křap! A opět: ha-ha-ha-pčik. Dřevěný pastýř nosil na dřevěné ruce dřevěnou píšťalku a dřevěná princezna se do pastýře na první pohled okamžitě a bezhlavě zamilovala. Dřevěný král byl s královským trůnem srostlý a váhal pastýři princeznu za ženu dát. Ha-ha-ha-pčik! Měl rýmu. Jeho královská hlavička se otáčela jako na obrtlíku. Král nemluvil. Jen kýchal: Ha-ha-ha-pčí… Kdykoliv pčikl, paní principálka trůn s panem králem vyklonila a křap, trůn křapl o podlahu. Dřevěný pan Maršál naváděl krále, aby pastýře dal sežrat medvědovi. Byl přinesen dřevěný medvěd. Obluda neskutečná. Pastýřova píšťalka však monstrózně dřevěného medvěda okouzlila a z medvěda se stal pastýřův tančící kamarád.

    Ve službách zamilované princezny bojovala rozkošná dřevěná kachnička. Klapala dřevěnými křidélky, ťukala dřevěným zobáčkem do prken. Poletovala povětřím a dotírala na zlého maršála. Maršál dal příkaz vhodit pastýře do hadího doupěte. Šest dřevěných chřestýšů spadlo shůry vedle pastýře. Hadi chřestili, splétali se do klubek, rozlézali se, tvořili chrastivé hromádky a pastýř neměl píšťalku. Někde ji ztratil. Hodná kachnička píšťalku našla a vyděšenému pastýři píšťalku přinesla. Pastýř zanotoval, principálka se chopila černých šňůr a hadi létali povětřím jako roj ptáků. Najednou létající chřestýši spadli na podlahu a byli mrtví… Bravurní kousek staré paní principálky!

    Paní principálka nás vybídla, ať si na loutky sáhneme. Byly těžké, nalakované i oprýskané. Vypadaly, že jen odpočívají. FOTO archiv divadla

    Loutky byly těžké, nalakované i oprýskané. Vypadaly, že jen odpočívají. FOTO archiv divadla

    Dej mi dceru, pane králi! Líbí se mi. – Ha-ha-ha-pči! Princezna: Chci pastýře Ondřeje! Líbí se mi. – Ha-ha.ha.pči! Maršál zloun, nabízel krásy světa, drahokamy, zlato. Principálka s pomocnicí roztáhly protkaný závěs, který třikrát změnil svou blýskavou podobu. Milenci trvali na svém. Nechceme! My se milujeme…!

    Samozřejmost konání paní principálky, její maminkovská laskavost ve hře s loutkami, pomalost jejich pohybů a nikam nespěchající tempo inscenace mělo božskou pohodu. Jednoduchost a krása „chudobného“ divadla mě okouzlovala. Když láska zvítězila a princezna si vzala Pastýře za muže, poskládaly dámy všechny dřevěné aktéry před pelest dřevěné postele. Uprostřed seděla šťastná princezna a vedle ní manžel, zářící pastýř Ondřej. Škoda, že byl pohádky konec.

    Paní principálka nás vybídla, ať si na loutky sáhneme. Byly těžké, nalakované i oprýskané. Vypadaly, že jen odpočívají.

    Tucek-vejir_loutek_vystava-poster

    O den později jsem se s usměvavou principálkou setkal v sále Jana Jelínka Moravského zemského muzea. Bylo to na vernisáži výstavy Vějíř loutek dálného orientu, kterou ze soukromé sbírky paní Helgy Brehmen, vybral a sestavil kurátor, vedoucí Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea PhDr. Jaroslav Blecha. Stará paní zářila. Měla na sobě důstojný kabát z krumplovaného brokátu a hnědavou šálu. Slušelo jí to.

    Tolik slavnostně naladěných loutkářů a příznivců loutkářství jsem pohromadě dlouho neviděl.  S očima navrch hlavy jsem se prodíral k vystaveným loutkám. Po zdech, ale i ve skleněných vitrínách byly zavěšeny velkoplošné, barvami hýřící, stínové loutky z Indie, Číny a Indonésie. Kousek dál se usmívali čínští maňásci a vedle nich vyrůstaly z bot velké marionety z Barmy. U kolekce titěrných japonských loutek bonraku jsem měl chuť vzít je do rukou a uchopit jejich tenounké vodící hůlčičky, ale zrovna šla kolem paní majitelka, tak jsem se ovládl.

    Besedoval jsem dlouho s paní principálkou a její dcerou Franciskou i s loutkářskou legendou z Hradce paní Říčařovou, o krásách a strastech života loutkářského. Od paní Helgy Brehm jsem dostal lepený indický vějíř na památku. Z Dietrichsteinského paláce jsem odcházel jako opilý vyhnanec z ráje. Na Zelném rynku bylo přítmí a pofukovalo. Do šera zářil štíhlý kulatý bílý sloup s černým naháčkem na hrotu. Ovíval jsem si vějířem tvář. Nevím proč. Bylo větrno a dosti chladno.

    Brno – Komín, 7. 11. 2015

    Theater am Fadem, Stuttgart Pastýř s očima jako hvězdy. CED Brno – Sklepní scéna, 4. 11. 2015.

    Moravské zemské muzeum, Brno – Vějíř loutek dálného orientu. Asijské loutky ze sbírky Helgy Brehme – Theater am Faden, Stuttgart. Dietrichsteinský palác, sídlo Moravského zemského muzea, Brno, 6. 11. 2015 – 30. 6. 2016. Vernisáž 5. 11. 2015.

    FOTO archiv MZM

    FOTO archiv MZM

    P. S. Pro fajnšmekry úryvek z vernisážové řeči vedoucího Oddělení dějin divadla Moravského zemského muzea, kurátora výstavy PhDr. Jaroslava Blechy: Co se týče asijských loutek, které ve výstavě nejsou, těch je celá řada a bylo by to dlouhé popisování. Paní Brehme některé z nich ve sbírce má (např. tibetské marionety, turecké stínové aj.), ale ne v tak ucelených kolekcích jako ty vystavené. Výběr pro výstavu jsem přizpůsobil jejímu dominantnímu zájmu, a to je Indonésie a Čína, zejména pak loutky stínové. Samotný „wayang“ v Indonésii má mnoho lokálních podob (ve výtvarném pojetí loutek, podobě gamelanu, nuancích v repertoáru atd.). Takže z těch nevystavovaných důležitých forem loutkového divadla připomínám kupř. velmi specifické tzv. vodní divadlo ve Vietnamu s loutkami „plovoucími“ na vodě. Loutkovodiči jsou skryti za portálem s bambusovou rohoží, přes niž sami vidí, stojí po pás ve vodě a loutky vedou na dlouhých bambusových tyčích, které nejsou v kalné vodě vidět. Původ tohoto divadla souvisí kromě jiného s pěstováním rýže (zaplavená rýžová pole …). Dále čínské marionetové divadlo a divadlo se spodovými hůlkovými trojrozměrnými loutkami zv. Zhangzhou Mu’ou (Zhangtou mu’ou, čang tchou kchuej-lej; podobné jako indonéské „wayang golek“, ale více realistické), které uvádí především tradiční a populární hru „Xi Yóu Ji“ (Xiyouji, Si-jou-ti) překládanou jako Cesta na západ nebo Putování na západ (přepisy čínských názvů a jmen jsou, podotýkám, velmi problematické a často také rozdílné, nevím, čím se řídí.). Hlavní postavou je opice, resp. „opičí král“ Sun Wu Kung (Sun Wukong, Sun Wu-kchung, opičák Sun.). V Turecku existuje stínové divadlo zvané dle hlavní postavy Karagöz. Výtvarně je podobné čínskému, nicméně mnohem primitivnější. To se týká i repertoáru, který má více zábavní funkci. Zajímavé a významné je také marionetové divadlo ve Srí Lance. Vyvinuté a uznávané loutkářské formy existují též v Malajsii, Thajsku, Kambodži, Mongolsku atd.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 130)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,