Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 12)

    Když je člověk čerstvým vdovcem a sám doma, snaží se vzpomenout si na vše, čemu se naučil v dávném mládí, aby si udržel alespoň nepatrně svůj životní standard. Například já si navodil dobu mládeneckou spojenou s vařením pokrmů, praním prádla, zametáním a tak.

    Zrovna jsem se chystal spustit pračku plnou triček, utěrek, ručníků, když přišla zpráva: Pane, chcete se zúčastnit scénického čtení? Jiří Honzírek. Okamžitě jsem si vybavil tohoto zarputilého chlapce s vystříhanou hlavou, jak mě v Divadle Polárka režíruje monolog prasete napsaného dramatikem Romanem Sikorou na počest mých sedmdesátin. Jiří je nyní principálem divadla zaměřujícího se na tuze zlobivá, politická témata, která hraje povětšinou v Kabinetu múz v Sukově ulici. Žije skromně, tak zvaně z ruky do úst. Pro své produkce získává herce, kteří dbají spíš na čest a slávu, než na peníze.

    Řekl jsem si, nu což, budeš mít pětasedmdesát, Jiřímu cosi dlužíš, nasypal jsem do pračky prášek, přidal aviváž, zmáčknul startovací tlačítko a šel napsat odpověď: Jiří, bude mně ctí!

    Slimane Benaïssa, jeden z nejvýznamnějších alžírských autorů své generace. FOTO olivier.roller.free.fr

    Téměř obratem mně volal příjemný dívčí hlas: Jsem ráda, že jste přijal účinkování. Posílám text hry: Zpověď nepovedeného muslima, budete číst roli Šejcha. Jmenuji se Lucie Málková, jsem nyní v Budapešti, budu hru režírovat. Zkoušky budou tento měsíc: 20., 21. a 22. V tento den bude v prostorách krajského úřadu i premiéra. Přeji pěkný den.

    A sakra, hrát o muslimech v prostorách krajského úřadu, to bude silně provokativní, ale proč ne!

    Věšel jsem prádlo, když mail doručil padesát stránek hry alžírského autora Slimane Benaissy Zpověď nepovedeného muslima. Začetl jsem se do úvodního povídání o autoru hry. Totiž zalouskal, protože malá písmenka na obrazovce mohou být staršímu člověku na překážku a mně rozhodně byla. Chvíli trvalo, než jsem chytrý stroj obalamutil a přinutil písmo zvětšit. Ale povedlo se mi!

    Slimane Benaissa. FOTO STEEVE LUNCKER

    Slimane Benaissa, jeden z nejvýznamnějších alžírských autorů své generace. Dramatik, prozaik, herec a režisér. Narodil se ve východoalžírském městě Guelma v roce 1944. Studoval matematiku, divadlu se věnuje od šedesátých let. Je zakladatelem alžírského lidového divadla. Působil jako ředitel Oblastního divadla v městě Annaba, poté byl povolán na ministerstvo informací a kultury jako odpovědný pracovník v oblasti divadla. Tento post opustil a vrátil se k praktickému divadlu. V roce 1977 založil vůbec první nezávislou divadelní skupinu v Alžírsku, s níž cestoval také do zahraničí. Od roku 1993 žije ve Francii. V letech 1995-97 vyučoval na Filosofické fakultě University v Limoges. Vedl také kurzy a stáže v Lucemburku (1995), Dijonu (2003) a Massilly (2004). Autorské renomé v Evropě získal v devadesátých letech 20. století především díky hře Au-delá du voile (Za závojem), divadelní adaptaci Les fils de l´amertume (Synové hořkosti a hře Prophétes sans Dieu (Proroci bez Boha). Je laureátem frankofonní ceny SACD. Jeho hry byly uváděny ve Francii, Belgii, Švýcarsku, Německu, Maltě, Kuvajtu, Tunisku, Kanadě. Ve svém díle se věnuje především sžívání různých kultur, rasismu, sexismu a předsudkům.

    Text vyšel v roce 2011 v edici Divadelního ústavu Současná hra. Repro archiv

    Zpověď nepovedeného muslima je hravý, odvážný a dojemný text, jehož osou je iniciace vyprávěná jako sled anekdotických scének, dialogů. Hlavní hrdina Karim se narodil do prostředí, kde náboženství se stalo institucí, která zneužívá Boha pro své mocenské zájmy a hájí středověkou koncepci života. Tato výchova k islámské víře má však opačný efekt. Vede hrdinu k tomu, že se stane ateistou a republikánem. Hra v překladu Michala a Matyldy Lázňovských vyšla v roce 2011 v africké knihovničce edice Současná hra IDU.

    Karim: Ničemu jsem v téhle válce nerozuměl. Můj strýc bojuje za svobodu. Můj šejch bojuje za Boha. Můj dědeček bojuje za půdu. Můj otec bojuje za svůj krámek. Pro mou matku je to válka mužů. Každý vede válku po svém a za sebe. Doufám aspoň, že budeme mít všichni stejnou nezávislost.

    Hra Zpověď nepovedeného muslima bude uvedena v rámci Festivalu scénických čtení 2013

    Dočetl jsem průvodní slovo k textu hry a odešel přemýšlet ke sporáku. Napustil jsem vodu do tlakového hrnce, opláchl kuřecí skelety, vložil do vody, přidal cibuli, koření, sůl, hrnec uzavřel, postavil na sporák a zapálil pod ním hořák. Takže ta hra zahrnuje období před a po povstání Alžíru proti dlouholeté koloniální nadvládě Francouzů, tedy dobu, kdy se ve Francii stal prezidentem Charles De Gaulle. Konec padesátých a začátek let šedesátých minulého století. To jsem zrovna končil službu lidu v khaki uniformě a nastupoval studia herectví na Janáčkově akademii múzických umění.

    Lucie Málková. FOTO archiv DAMU

    Papiňák začal hvízdat a vypouštět páru. Stáhl jsem hořák a šel se dát do četby hry Zpověď nepovedeného muslima. Dvojčata, chlapec Karim a dívka Kárima, se přes nevůli otce ocitají ve škole. Vzdělání dle tradice je výsadou mužů. Matka však pro ně prosadí rovnost jejich možností. Vyučující Šejch zasvěcuje děti do tajů Koránu a vede je k víře v Boha muslimů. Učí je, co se dle Koránu smí a co se nesmí. Je to až komické, jak se výchova muslimů podobá výchově, kterou jsem absolvoval ve svém dětství. My měli také hodiny náboženství a také nám bylo vysvětlováno, jak vznikl svět, jak první lidé zhřešili a byli vyhnáni z ráje. Také nám byla vštěpována zásada nehřešit proti přikázáním Božím spolu se zásadou z vykonaných se vyzpovídat ve svaté zpovědi. Byl jsem malý kluk a chápání hříchů mně dělalo problémy. Psával jsem si proto hříchy na papírek, abych ve zpovědnici nemusel podstupovat torturu otázek velebníčka. Jednou jsem pana pátera zaskočil prohlášením: Velebný pane a také jsem sesmilnil. Dvakrát. Za mřížkou zpovědnice se ozvalo zakašlání a hlas shůry mně sdělil: Milý synu, to snad ještě ne!

    Zavrčel mobil: Pane Jaroslave, tady Lucie, volám z Maďarska, máte nějaký problém?

    Ani ne, paní režisérko, mluvíte plynně česky, takže mně hovor z Maďarska nevadí.

    Všechno je trochu jinak. Produkci na krajském úřadu Jiřímu nepovolili, takže se sejdeme v sobotu o půl druhé před právnickou fakultou na Veveří. Nejdříve si prohlédneme aulu a odtud se přesuneme za Jiřím na Kounicovu ulici. Tam bude zkouška.

    Brno – Právnická fakulta, 1938. FOTO archiv

    To je výborné, okolo právnické fakulty léta jezdím, ale vevnitř jsem nikdy nebyl. Přitom je to historicky významný palác. V době německé okupace tam bylo sídlo moravského zemského velitelství Gestapa, které si v hlavním sále, pod monumentálním obrazem Antonína Procházky Prométheus přináší lidstvu oheň, zřídilo noční klub. Po osvobození připadla budova Vojenské akademii. Ta měla s namalovanými šedesáti těly naháčů značné problémy, protože pod obrazem s nakynutými tvary mužů a žen probíhala politická školení vojska. Akademici dokonce vymýšleli zatahovací oponu, aby obraz nebyl vidět. Právníkům byla škola vrácena až v roce 1991. Jo a před budovou je socha druhého presidenta Československé republiky Edvarda Beneše.

    Tak pod ním si dáme sraz, pane Jaroslave.

    Tak se také stalo.

    XXX

    Socha Edvarda Beneše před právnickou fakultou Masarykovy university v ulici Veveří v Brně je kopií Benešovy sochy od sochaře Karla Dvořáka, která stojí před pražským Černínským palácem. Slavnostní odhalení sochy se konalo 10. 4. 2010.

    XXX

    V sobotu po poledni jsem v jarní bundě s kapucí na hlavě, s igelitkou, třemi rohlíky a lahví zdravotního čaje usedl pod bronzovým presidentem na lavičku a pozoroval, jak zubaté Sluníčko probouzí pupeny stromů a z trávníků vylézají bílé kytičky. Od funkcionalistické budovy si to ke mně namířila jarně oděná dívka s rudě namalovanými rtíky: Vy jste pan Jaroslav, viďte? Já jsem Lucie.

    Jsem Jaroslav, paní Lucie a tohle nad námi je Eduard. Malé země, malý prezident. Půjdeme?

    Aula právnické fakulty mě šokovala. Tady budeme hrát? Vždyť to je nádražní hala. Jako v Athénách. Samý antický sloup. Akustika je tu jak v tunelu. 

    To se srovná, pane Jaroslave, přijdou diváci, všechno bude jinak. Tohle je Robin, představitel Karima. A tohle Aneta, bude hrát jeho sestru Kárimu. Oba jsou z ostravské konzervatoře. Tohle je Vanda, představitelka matky. Petr bude otcem a profesorem. Ostatní přijdou později.

    Aha, to je jako na Západě. Všichni máme jenom křestní jména. Robin, Aneta, Vanda, Lucie, Petr.

    Impozantní schodiště po stranách vede až kamsi do nebes! Tady by se dobře hrál Shakespeare i antická dramata. Médea, Antigona. Nebo výpravná pantomima. Tichá pantomima, ta by se tady hrála nejlíp.

    Právnická fakulta Masarykovy university Brno, 2010. FOTO PETR ŠMERKL

    Režisérka Lucie pravila tiše: Pod schody nalevo, částečně i na nich, se odehraje Zpověď nepovedeného muslima. Tak se podívejte a půjdeme!

    V bytelném domě, v kanceláři Divadla Feste, na nás čekal šéf Jiří: Co si dáte? Kafe, čaj?

    Přečetli jsme polovinu hry. Protože ti další nepřišli, rozdělila nám režisérka malé role k přečtení. A tak na mě připadli ještě otec homosexuála Rašída, rozhlasový komentátor a fanatický imám. Netušil jsem, že ti další nepřijdou ani později.

    Antonín Procházka: Prométheus přinášející lidstvu oheň, aula právnické fakulty MU Brno 1938. V nejvyšší partii obrazu je zobrazen bůh Hélios ohlašující lidstvu nový den v doprovodu bohyně času Hory. Ve středním pásu jsou umístěny alegorické postavy všech věd, které jsou na univerzitě rozvíjeny. Středu obrazu dominuje postava Prométhea s hořící pochodní. V dolní části obrazu je zachyceno lidstvo při své každodenní činnosti, vzhlížející však k Prométheovi a dychtící po ohni poznání. Repro archiv MU Brno

    O pauze jsem si povídal s hercem Mahenovy činohry Petrem Bláhou o značně nejisté situaci v brněnském Národním divadle: Nikdo nevíme, co bude. Sedm herců má termínované smlouvy jen do konce této sezony. Má přijít nový ředitel a my nevíme, kdy a koho nám radní pošlou. Až ho vyberou, tak prý rozhodne, co bude s Mahenkou, jestli vůbec bude, nebo zda přejde do Reduty. A když Mahenka zůstane, tak také rozhodne, kdo bude jejím šéfem, a teprve ten rozhodne o našich smlouvách. A to nám pomalu končí duben.

    Petře, nic se nezměnilo. Takzvaně nejistá sezona. Věříš, že jsem rád, že mám divadlo už vychozené? Deset let jsem v Mahence hrál, než mě poslali na Provázek šéfovat. Tehdejší ředitel Šeda říkával: „V Mahence šéfové přicházejí a odcházejí, jen duch Mahenky zůstává.“ Ředitelé, kteří budou teď jmenovaní, dostanou do vínku daleko méně peněz, než měli jejich předchůdci, takže se z nich zákonitě stanou hrobaři českých divadel. Radši se po něčem porozhlédni, je-li vůbec ještě kde. Fandím ti od dob tvých prvních hereckých krůčku ve studentské Martě, tak se drž. Prý jsi výborným Tybaltem, tak si někoho pozvi. No jo, já vím, z Mahenky se těžko odchází, viď.

    Kolega Honza Grygar velice chválil vaši vzpomínkovou knížku, že jsou tam Mahenka, Provázek, Hadi i Marta jako na dlani. Chtěl jsem si ji koupit, ale v obchodech ji už nemají. Nemůžete mi ji sehnat?

    Že jsi to ty, Petře, jedny Vzpomínky antihrdiny ti přinesu. Co říkáš na konzervatoristy? Jsou šikovní, viď, čtou to dobře, ale dost potichu. V té právnické ratejně je nebude slyšet. Také se toho bojím…

    Přitočili se ostravští konzervatoristé. Chlapec černých vlasů, černé bradky a černého knírku byl skvělým typem mladého muslima.

    Příteli, jaké je vaše příjmení?

    Ferro. Po tátovi. On je Ital.

    A Robin je po mámě?

    Ne, máma je Češka.

    Aha.

    A vy slečno?

    Stále se zubící dívenka odpověděla: Já jsem po tatínkovi Slovenka Aneta a po mamince Valaška Kernová.

    Chytrá holka.

    A řekněte, kdo vás má na jevištní řeč? Musíte mluvit hlasitěji, víte. Víc se nadechovat.

    Já vím, do bránice.

    Správně, dívko, víte to!

    A lépe musíte strefovat bod hlasového posazení. Hlavně při vokálech.

    Valaška po mamince.

    Po mamince měla mince. No. Zkuste si to.

    Dívka opakovala: Po mamince, měla mince.

    Dobře, slečno, hlavně si dejte pozor na úsměv. Slečnám úsměv sluší. Sluší i vám. Ale všimněte si, že když uděláte ten svůj kouzelný a široký úsměv, sice obnažíte své krásné zoubky, ale vokály sjedou z bodu posazení níž a to je pro správnou výslovnost špatné.

    Aneta se projevila jako rychle chápající žák s dobrým sluchem. Po chvíli vyladila své vokály do optimální míry.

    Robin se díval trochu zaraženě. Příteli, vy musíte více pracovat s dechem. Zkuste se nadechnout nosem dolů do bránice a řekněte: Po tátovi jsem Ital.

    Po tátovi jsem Ital.

    Musíte se nadechovat častěji a víc. Zkuste větičku rozpůlit a nadechnout se dvakrát. Nádech, po tátovi, nádech, jsem Ital.

    Chlapec se snažil, nadechoval se, ale dosavadní návyky se mu překonávaly velmi těžko.

    Ta hra o nepovedeném muslimovi je složitá a vy v ní máte velkou roli, mnoho vět. Krátkých i dlouhých. Po smyslu říkáte věty dobře, ale prostor auly je obrovský a času máte málo. Tak si všechno přeříkávejte nahlas. Ale opravdu nahlas. Nezlobte se, že vám to říkám. Ale jste talentovaný, dobře vypadající herec, takže by bylo škoda tuto šanci zahodit. Karim je velká šance, příteli.

    Já jsem rád, že mně to říkáte.

    Slavnostní aula právnické fakulty Masarykovy university Brno. Uměleckou a ideovou dominantou celého prostoru je Procházkovo plátno o rozměru 7,5 × 13 metrů s motivem Prométhea přinášejícího lidstvu oheň, které vytvořil v roce 1938. Prosklený strop Auditoria maxima je zdoben vitráží s citáty osobností českých dějin, jež vytvořil František Kysela. FOTO ALEŠ LEŽATKA

    Dali jsme se do druhé poloviny hry. Karimovi jsou bližší francouzské dívky, imponuje mu jejich volnější pohled na svět. Je zamilovaný do Francouzky jménem Micheline. Vyzná jí lásku. V Alžírsku vypukne povstání a Francouzi musejí ze země odejít. Karim se rozchází s náboženstvím muslimů, s islámem. Jeho závěrečný monolog je plný rouhačských otázek směrovaných Bohu.

    Tiše mluvící režisérka Lucie se nás ptala na názory.  Je s podivem, jak jsou si základní situace hry podobné s tím, co znám ze svého mládí. Pamatuji německou okupaci i vše, co následovalo po osvobození. Nejvíce mě ve hře zaujala ochota islámského náboženství ke spolupráci s církví francouzských kolonizátorů. Náboženství se totiž dovedou přizpůsobit jakýmkoli okolnostem. Vždy se přimknou k mocným vládcům, aby si zachovali vlivné postavení a existenci. A vládcové všech zemí světa tuto jejich vlastnost umějí také náležitě ocenit. 

    Balil jsem si text, přitočil se mladý konzervatorista Robin: Mám trochu strach, aby po premiéře Nepovedeného muslima někde v Ostravě nebouchla nějaká bomba. Když toho nevěřícího muslima hraji zrovna já…

    Výřez z Procházkova obrazu v aule právnické fakulty s postavou v centru, jež má obě nohy pravé… FOTO LADISLAV ŠOLC

    Doma jsem pustil televizi, propiskou podtrhnul všechny své texty, přečetl si je a po chvíli usnul. Probudily mě záběry hrůzného masakru z doběhu maratonských běžců v Bostonu. Někdo v řadách diváků odpálil dvě pumy. Byli zabiti čtyři lidé a na sto dvacet dalších bylo zraněno. Obrazovkou se míhaly ambulance, pobíhali vyděšení závodníci, diváci, houkala policejní auta a létaly vrtulníky. Hrůza!

    Okamžitě mě napadlo, pomsta muslimů! Teroristé Ál-Kajdy!

    Spalo se mi špatně.

    Člověk se sladkou nemocí musí zachovávat pitný režim, pravidelný příjem malých množství dia potravin, nejméně dvakrát za den podstoupit proceduru vyprázdnění střev a požití léčiv. V praxi to vypadá tak, že ráno vezmu pilulku, zapiji bylinkovým čajem na podporu činnosti žlučníku a slinivky, nasnídám se a počkám na onu chvíli, kdy střeva projeví potřebu.

    Kabinet múz v Sukově ulici, dnes scéna DiFa JAMU. FOTO archiv

    V neděli ráno, šlo vše celkem hladce. Až na onen rituál vyprázdnění se, protáhl se. Pak nejela potřebná tramvaj, a tak se stalo, že na Sukovu ulici do Kabinetu múz jsem přišel o patnáct minut pozdě. Zamračený šéf Jiří zametal podlahu, aby to nevypadalo, že se čeká na mě. Ještě víc se mračil, když musel splnit mé volání po více světla, protože šetrné svícení hracího prostoru bylo pro mé oči příliš šetrné. Vylezl na štafle, do reflektoru zapojil prodlužovací kabel, ten pak zastrčil do rozvodné desky a zářící kužel nás oslnil i potěšil. Stačil jsem Petru Bláhovi podstrčit Vzpomínky antihrdiny a rozběhla se aranžovací zkouška. Vystoupali jsme na praktikábl a mluvili své texty. Děti pípaly, matka pípala, pípala i paní režisérka LucieDěti, proboha, přidejte na hlase, stojím vedle vás a neslyším narážky, nevím, kdy mám říkat své repliky. Paní režisérko, mám problém, jak se vyslovuje: Jachluqu alláh má jašá? Šejch to říká několikrát. Toho by se dalo využít, ale já neznám melodii těch slov.

    Jachlukuláhumájašá, je to jednoduché, pane Jaroslave. Jachlukuláhumájašá. Špitala v lehké šatičky s výstřihem oděná režisérka Lucie. Jak, paní režisérko, já vás neslyším. Režisérka Lucie přistoupila k praktikáblu: Jachlukuláhumájašá. Naklonil jsem se nad její výstřih: Jak, prosím? Režisérku polil nach. Neurážejte se paní Lucie, já se nedívám, já se jenom snažím vás uslyšet.

    Jachlukuláhumájašá, snažila se o křik nachová režisérka Lucie.

    No vidíte, teď jsem vás slyšel. A ještě, jak prosím, zpívá muezzin? Já v těchto zemích nikdy nebyl. V Lednici jsem sice vylezl na minaret, ale byl tam jenom pokladník a ten zpívat nechtěl.

    Zkoušel jsem naplno a moji mladí partneři se začali chytat. Vůbec jim nevadilo, že stále připomínám výslovnost a hlasitost. Především Aneta stříhala Karímu naprosto přesně. Stále jsem školní výstupy opakoval, až se zabydlely a začaly mít patřičné napětí i atmosféru.

    Půvabná režisérka Lucie s rozpačitým úsměvem řekla: Já vám nějakou nahrávku pošlu mailem. V tom se jí ozval mobil. Vzala hovor, pobledla a tiše špitala: Musíme končit, jsou dvě hodiny, tady bude představení. Půjdeme někam jinam, nevím kam. Jiří něco shání. Musíme to dozkoušet, máme udělánu jednu třetinu hry. Pane Jaroslave, vás už dnes nebudu potřebovat. Zítra se sejdeme ve dvě v aule právnické fakulty.

    Kabinet múz byl v posledním roce (1991) jeho působení ve svazku NDB (SDB) domovskou scénou HaDivadla. FOTO archiv NDB

    Tak jo. A omlouvám se, že jsem vás zdržel, ale myslím si, že jsme dnes všichni chytli figury. Pak jsem zašeptal: Paní režisérko, těm dvěma konzervatoristům stále připomínejte hlasitý projev. Když budou říkat slova nahlas, text se jim narodí. Začnou rozumět tomu, co říkají. Věřte mi!

    V samoobsluze naproti Mahenovu divadlu jsem nakoupil kuřecí stehna, rohlíky i chléb, sedl do tramvaje a jel domů, do Komína.

    Cestou jsem si opakoval: Jachlukuláhumájašá, jachlukuláhumájašá, jachlukuláhumájašá. Tiše jsem si začal i notovat jako muezzin. Starší člověk s vytřeštěnýma očima řekl: Slyšíš to, Máňo? Pojď, radši vystoupíme, v tomto státu je možné všechno!

    V kuchyni jsem položil text na linku, vytáhl pekáč, opláchl kuřecí stehna, rozřezával je na půlky a k tomu si zpíval: Jachlukuláhumájašá. Dal jsem pekáč do trouby, spařil rýži, osolil ji, postavil nad hořák, škrtnul sirku a říkal Šejchův vstupní text: Tato škola byla otevřena z boží vůle a jedině z vůle boží bude zavřena. Bůh nás nadělil našim rodičům v košíku oknem jejich ložnice. Moje matka má bílou pleť, je černooká, pracuje v domácnosti, jejím jediným povoláním je být laskavá. Otec je zlý, což je normální. Pracuje mimo dům. Otec se modlí, matka dává pít. Tím se udržujete. Neboť Bůh může vše. Učitel arabštiny je velmi dobrý, a co víc, nekouří. Učitel z francouzské školy je dobrý a jí vepřové maso. Osadníci a jejich děti jsou dobří, ostatní jsou chamraď.

    Kuře v troubě zavonělo. Vůně mně připomněla čas jídla. Ukrojil jsem tmavý chleba, skromně jej pomazal margarinem, ohřál v mikrovlnce hořký čaj, sedl ke stolu a jedl. Mezi sousty jsem mumlal: On ten starý šantala učí děti nesmysly jako násobilku. Šejch vzdáleně připomíná nabádání Polonia z Hamleta. Skvěle by ho hrál Arnošt Goldflam. On totiž ten Šejch musí být od pohledu dobrák. Chytrý dobrák. Dobrák, co říká smysluplně nesmysly. V tom je základ role. Na otázku Karima: Ctihodný pane, proč si strýček Saláh vzal druhou ženu? Odpovídá chlubivě: Protože podle islámu mají muži právo mít čtyři manželky. Ale když Karim pokračuje: Pane! A mají ženy právo vzít si čtyři muže? Šejch vtipně a po pravdě vysvětlí: Vyloučeno, plácáš hlouposti! Už pro muže je složité mít čtyři ženy… Nebo: Když jednou Francouzi přišli, jednou také odejdou. Nebo: Jisté je, že Starý a Nový zákon existuje, ale my jako muslimové máme na to, co říkají, svůj názor. Jachlukuláhumájašá! Na otázku Karima: Jaký je Bůh? Říká Šejch: Ať si o něm uděláš jakoukoli představu, bude vždycky jiný. Jakmile máš v mysli obraz Boha, už to není Bůh. Bůh je mimo jakoukoli představivost. Lidé si představují, Bůh tvoří. Lidé myslí, Bůh říká. Lidé věří, Bůh ví. Lidé posuzují, Bůh soudí.

    A jak se Bůh jmenuje, pane?

    Bůh!

    Myslím celým jménem!

    Další nemá. Co tě to napadá! Bůh! To je všechno. Jméno, příjmení, celý vesmír dohromady.

    Takže mu můžu říkat, jak budu chtít.

    Říkej mu Bůh! Tečka.

    Toto je klíčový dialog! Bůh je Bůh. O Bohu se nesmí pochybovat! Když nakreslil Belgičan karikaturu Boha, byla mu vyhlášena svatá válka.

    Repro archiv

    Vypnul jsem rýži, podlil stehýnka a šel si poslechnout zprávy. Bože můj, masakr v Bostonu v hrůzných podrobnostech. Byli dopadeni dva bratři, mladíci. Jeden byl při přestřelce zabit, druhý má prostřelený krk. Jejich rodiče se do Ameriky přistěhovali z Čečny. Vyrobili nálože z papiňáků. Do tlakových hrnců dali hřebíky, šrouby, matičky, přidali roznětky. Uzavřené pumy odnesli v igelitových sáčcích do odpadkových košů a při doběhu maratonských běžců je odpálili. Na jejich stopu navedl policii člověk, kterému nálož utrhla obě nohy. Čin mladých teroristů byl prý motivován náboženstvím islámu. A ještě některá americká média si popletla Čečnu s Českem. Mnohé horké hlavy by chtěly Česko bombardovat.

    Vypnul jsem troubu, z papiňáku přelil kuřecí polévku do hrnce, do vypláchnutého papiňáku nasypal fazole, propláchl je, nalil na ně čistou vodu a řekl: Já mám papiňák na vaření, oni, bestie, na pumy. Zhasnul jsem a šel spát.   

    V pondělí ráno jsem se cítil poněkud malátně. Po obvyklých procedurách mě napadlo udělat si kávu s mlékem. Generální zkouška začínala až ve dvě, tak jsem zapálil hořák pod fazolemi, očistil zeleninu a dal ji do hrnce vařit. Upražil jsem jíšku a šel si říkat texty.

    V noci jsem si zpřesnil figuru Šejcha a vysnil postavy otce homosexuála Rašída i fanatika Imáma. Pustil jsem se do čtení. Četl jsem jejich slova, věty i monology tak věrně, až jsem hulákal a zřejmě popudil sousedčina psa. Protože se rozštěkal a sousedka mlátila do zdi holí. Pak volala z balkonu, jestli se mně něco zlého nestalo. Raději jsem čtení nechal a šel dovařit polévku.

    Malátnost mě neopouštěla. Dal jsem si sprchu, vyčistil zuby, vykloktal slanou vodou, vyfénoval hlavu, nabalil rohlíky, balíček keksů a láhev s čajem. Oblékl jsem se a vyrazil. Protože mě pobolívalo v krku, rozžvýkal jsem tabletku paralenu.

    Repro archiv

    V právnické aule bylo jako o pouti. Studenti spěchali chodbami sem a tam, potkávali se s profesory, zdravili je, rokovali s nimi, přeříkávali si poučky a zaměstnávali občerstvovací automaty. Středem sálu chodili kupodivu i hudebníci s hudebními nástroji v pouzdrech a mizeli za vysokými dveřmi. Na pultu divácké šatny rozkládal své bedýnky zvukař. Mezi kráčejícími studenty stavěl stojany pro mikrofony. Na schodišti pobíhali dva konzervatoristé s texty. Pod schody vedle piedestalu pokládala režisérka Lucie na sražené stoly černé hadry. Jen je urovnala, ostravská Aneta si ozkoušela, jak se na vzniklém loži dá ležet. Petr Bláha mně dal na hlavu černý fez, režisérka řekla: A oblečte si tuhle bílou košili na tu svou štráfatou. Do haly přišla herečka Mahenovy činohry Magdalena Tkačíková, nádherná dívenka v černých přiléhavých šatičkách, která za sebou táhla cestovní tašku na kolečkách. Rozpřáhl jsem ruce: Vyšlo slunce, přišla Julie! Jsi ještě krásnější než v dobách, kdy jsi hrála v Polárce chytré kuřátko.

    Ráda vás vidím!

    Já tebe taky! A jak to máš v Mahence?

    Jsem tam na půl úvazku. Jinak na volné noze.

    Dívka si dávala tuze velký pozor na výslovnost a na posazení hlasu, aby mi nedala příležitost k výtkám. Začínáme, prosím, začínáme! snažila se o hlasitý projev režisérka.

    Bočním ochozem stále proudili studenti. My herci chodili po schodišti s texty v rukou a mumlali je jako blázni. Seděl jsem u schodů na okraji mramorové chodby. V bílé košili a s černým fezem na hlavě. A odpovídal studentkám na pozdravy: Jachlukuláhumájašá. Ze schodů přišel rázným krokem otce muslima Petr Bláha v župánku a červeným fezem na hlavě, řekl: Pozor, teď nastupujete vy! Vstal jsem, vysokým hlasem muezzinů začal zpívat a trochu vylekal dvě studentky spěchající na zkoušku občanského práva. Připadal jsem si jako na perském tržišti. Ale docela mě to hraní bavilo. Navodit si okruh veřejné samoty jsem stále ještě nezapomněl.

    Antonín Procházka (1882-1945): Prometheus, 1910. Repro archiv

    Školáky Karima a Kárimu jsem neustále nabádal k nádechům a opakování některých slov, takže se i jim na schodech viditelně líbilo. Zpíval jsem Jachlukuláhumájašá a najednou se zaposlouchal: Vážení, to je Holoubek. Slyším Holoubka, pane zvukaři to vy? Rozběhl jsem se za zvukem. Uprostřed auly byly otevřeny vysoké dveře a z nich zněla hudba. Nakoukl jsem dovnitř a strnul. V dolině prostorného sálu, pod obrovitým obrazem Antonína Procházky seděli na pódiu hudebníci a hráli Dvořákovu symfonickou báseň Holoubek. Nádhera, nádhera! Nahaté ženy, nahatí pánově, odění hudebníci! Zavřel jsem ústa, přivřel dveře a šel zpět na schody. Splnil se mi sen. Uviděl jsem bájný obraz Procházkova Prométhea.

    Pak šel chodbou člověk, slepeckou holí ťukal do zdi a já se bál, aby nezakopl o stojan s mikrofonem. Člověk se však této překážce mistrně vyhnul. Řvavým monologem rozčileného otce homosexuála Rašída jsem k smrti vylekal kolemjdoucího staršího pána, asi profesora. Řekl: Co to? Dívky nanosily odněkud židličky, nastavěly je do půlkruhu, vytvořily z nich dvě řady a řekly: Už se můžou pouštět diváci. Z velkého sálu se trousili hudebníci. Zvědavě pokukovali po schodech, ze kterých jsem pořvával vášnivá slova fanatického Imáma k manifestujícím davům. Mír s vámi!

    V půl sedmé generální zkouška skončila a na mě padla sladká únava. Režisérka řekla zcela tiše: Odpočiňte si! Za pětačtyřicet minut začínáme. Pane zvukaři, pusťte hudbu, ať si vyzkoušíme hlasitost. Unavenou hlavou mně kmitlo: No nazdar, doteď jsme scénickou hudbu jenom četli, teď ji uslyšíme na živo. Mou myšlenku odchytila režisérka: Nebojte se, Jaroslave, hudba bude jenom v předělech mezi scénami.

    Cpal jsem do sebe rohlíky i keksy, zapíjel je hořkým čajem. V hereckém zápalu jsem totiž zapomněl dodržovat pravidla sladké choroby a má unavenost byla víc než strašná. K tomu mě bolelo hrdlo: Petře, potřeboval bych vykloktat něčím silným.

    Mám pivo.

    Petře, to nepomůže, to je nic. To by chtělo slivovici, nebo tak něco.

    Doploužil jsem se na WC a pustil si na tvář studenou vodu. Jednou, dvakrát, třikrát. Kolem proběhl starostlivý Petr: Potřebujete něco?

    Povím ti, Petře, jestli tuhle dnešní produkci přežijeme, tak cesta raketou na Mars bude pro nás jen příjemnou procházkou!

    Sedl jsem si a snažil upravit dech. Najednou bylo půl osmé a řady plné diváků. Přišel Petr s červeným fezem na hlavě: Musíme na značky, začínáme. Z posledních sil jsem se šoural ochozem kolem občerstvovacích automatů na plošinu mezi schody. Na chodbě již stál celý herecký tým i s režisérkou. Všichni se okopávali a plivali po sobě: Tvuj, tvuj, tvuj! Zlom vaz! Vem tě čert! Taky jsem kopal, ale velmi opatrně. Bál jsem se, abych neupadl. Petr řekl: Sedněte si ještě.

    Algerian playwright, actor, and writer Slimane Benaïssa discussed the effect of violence on art after he was forced into exile in France by radical Islamist in Algeria in the 1990s. This segment was filmed by James Dean Le Sueur in Paris in 2007 and was edited by James Dean Le Sueur, Dené Erin Oglesby, and Jennifer Pahlke. Repro archiv

    Spustila hudba a představení začalo. Zhluboka jsem se nadechoval, zadržoval dech a pomalu vypouštěl vzduch. Nádech, zadržet, výdech. Nádech, zadržet, výdech. Kolem šly studentky v mlžném oparu. Na schodovou plošinku vyběhli konzervatoristé. Petr na mě houkl: Jděte! To už mám jít? Jo! Nadechl jsem a začal zpívat: Lalaláhumájašá. Dívky sestupující ze schodů se poněkud zarazily. Z úst jsem vypustil text: Tato škola byla otevřena z vůle Boží a jedině z Boží vůle bude zavřena. Dívky zahly na ochoz. Za řadami židlí jsem postřehl těžce se mračícího šéfa Jiřího, jak se znechuceně odvrací. To mě zcela vzpamatovalo. Můj organizmus nastartoval a pak už jel jako pila. Cítil jsem, jak se diváci usmívají, pochechtávají i smějí. Vedlo se také konzervatoristům. Mluvili dostatečně hlasitě a hráli s velkou chutí. V dialozích herecky jiskřilo, scénické čtení ubíhalo, diváci byli pozorní, vstřícní a my stateční. Po devadesáti minutách jsme dohráli. Lidé tleskali. Dokonce hodně. A my byli rádi, že je konec, že máme tuhle Zpověď nepovedeného muslima za sebou. Vzájemně jsme si gratulovali, děkovali za přátelskou spolupráci. Diváci se zvedali, opouštěli své židle i halu. Sbohem a šáteček, vyplň se, osude! Konzervatoristé si rychle sbalili batůžky a pádili ven z budovy. Spěchali, aby jim neujel vlak do Ostravy. Rozběhl jsem se: Byli jste dobří, ať se vám daří, přátelé! Pak jsem sundal z hlavy černý fez, svlékl bílou košili, rozloučil se s milými kolegy i se sympatickou režisérkou a nenápadně vymizel.

    Doma jsem zcela vyčerpaný sedl na pohovku a potmě přemýšlel, proč zamračený šéf Jiří v sobě nenašel důvod mně alespoň poděkovat, když už jsem to scénické čtení dělal zadarmo. No nic, byl to takový jeho pozoruhodný dárek k nadcházejícím pětasedmdesátinám. Jachlukuláhumájašá! Zítra budu muset vysmejčit byt. Po podlahách se válí prachová pápěří.

    Brno, 26. 4. 2013

    Festival scénických čtení SPECIFIC 2013 – Slimane Benaissa: Zpověď nepovedeného muslima. Režie: Lucie Málková, dramaturgie textů: Lucie Němečková, hráli: Robin Ferro, Vanda Drozdová, Petr Bláha, Jaroslav Tuček, Aneta Kernová, Magdalena Tkačíková. Scénické čtení, premiéra 22. 4. 2013 v aule právnické fakulty, Brno.

    ///

    Festival scénických čtení SPECIFIC 2013 organizuje Divaflo Feste a je realizován s podporou statutárního města Brno, MK ČR a nadace Život umělce.

    O festivalu jsme informovali i-DN: V Brně budou číst africké hry


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 12)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,