Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 112)

    Kolega ze studií, hluboce věřící člověk, varhaník a hudební skladatel Zdeněk Pololáník mě několikrát zval k návštěvě olomouckého divadla. Napsal jsem operu. Jedinou za svůj dlouhý život. Noc plná světla se jmenuje. Libreto napsal světící biskup olomoucký Josef Hrdlička podle námětu Paula Claudela, byl bych rád, kdybys ji viděl. Zvu tě na pouť do Litomyšle. Noc plná světla bude uvedena na zámecké festivalové scéně. Bude to velmi slavnostní derniéra. Sbalil jsem svých dvanáct švestek stříbrných do kufříku po nebožce ženě a jel…

    Pěkné městečko s historií libou, ale i pohnutou. FOTO archiv

    Pěkné městečko s historií libou, ale i pohnutou. FOTO archiv

    Litomyšl. Pěkné městečko s historií libou, ale i pohnutou. Ve zdech starobylých domů se děly věci… Alois Jirásek zde učil školní mládež a psal svá raná díla, Magdalena Dobromila Rettigová vlastenčila a vymýšlela recepty pro první českou kuchařku, těžce nemocná Božena Němcová marně hledala útěchu a zastání. V místním pivovaru se narodil hudební génius Bedřich Smetana a neblaze proslulý „kulturtregr“ Zdeněk Nejedlý, co přišel na svět pod zámeckým vrchem a byl Smetanou tak okouzlený, že souhlasil se vznikem festivalu.

    Smrákalo se. Omítky žlutavých budov se pomaličku nořily do světel pouličních lamp. Na zámeckém návrší jsem se zhluboka nadechl vší té krásy vůkol. Nepříjemný odér se vinul z údolí od Nedošínského háje. Zavaloval malebné stavby šíroširého dvora, skvostně upravenou zahradní zeleň i monument zámku. Asi tam někde dole existuje velkokapacitní „prasečák“. A já tolik toužil spojit si Litomyšl s vůní pivovarnického sladu… I vůni chmele bych bral…

    Rodná světnička B. Smetany v Litomyšli. FOTO archiv

    Rodná světnička B. Smetany v Litomyšli. FOTO archiv

    Nu nic, zašel jsem do přízemí bývalého pivovaru a procházel se pod klenbami sklepního bytu někdejšího pana pivovarníka Smetany. Bylo tam přítmí. Tři historické klavíry, hrkačky a bubínky vybízely návštěvníky k hudebním produkcím. Cítil jsem chlad staletých zdí a ještě starší zatuchlost nevětraných místností. Stál jsem nad širokou postelí, v místech, kde se možná mohl narodit malý Bedřich. K mému sluchu dolétla mollová podoba písně Kočka leze dírou ťukaná jedním prstem na děsně rozladěném piánu…

    Rozklepala mě zima. Před udivenou strážkyní národního pokladu jsem otevřel kufřík, vytáhnul z něj baret, posadil na hlavu, pak bundu s kapucí a navlékl ji na božíhodový černý oblek. Strážkyni uklouzlo: Pane, vy jste najednou jako celník Rousseau. Zaklapl jsem kufřík: Nedivte se, madame, Henri byl můj pradědeček

    Začátek produkce byl až ve 21:00 a přicházející noc nevoněla. FOTO J. JAHODOVÁ

    Začátek produkce byl až ve 21:00 a přicházející noc nevoněla. FOTO J. JAHODOVÁ

    Kolem hasičského auta s hasícími hadicemi srolovanými kolem hasící cisterny, procházely davy lidí klepajících se zimou. Hasiči nás navigovali do jízdárny, elegantní to prostory, se širokým pódiem a židlemi na smontované podlaze z umělohmotných plátů. Asi stovka diváků nábožně naslouchala Ouvertuře, pořadu věnovanému uvedení opery Noc plná světla na festivalu. Dirigent Petr Šumník, režisér Michael Tarant a skladatel Zdeněk Pololáník odpovídali na dotazy dramaturga festivalu Vojtěcha Stříteského.

    Začátek produkce byl až ve 21:00 a přicházející noc nevoněla. Ze skalního ostrohu jsem hleděl do srázu s údolní scenérií bývalého amfiteátru, na kterém se konala první festivalová představení a v jakémsi zákoutí jsem narazil na paprčatou postavu nakloněné sochy Olbrama Zoubka. Zima byla kolosální. Jeden z operních vědátorů se na lavičce oblékal do teplého saka a krk si balil do proužkované šály.

    Koupil jsem si program a vstoupil hlavní branou v průvodu svátečně naladěných mladých dívek zavěšených do švarných jonáků, duchovních otců s bílými kolárky, významných divadelníků s obdivovatelkami operní hudby a řeholních sester v černých hábitech, do prostor vyšperkovaného zámku. Usměvavý chlapec se zakoukal na vstupenku: Třináctá řada, sedadlo číslo jedenáct. Dejte se chodbou vlevo. Průvod se dělil. Dívka „z růže květ“ mi podala barevně strakaté Festivalové noviny. Co stojí, madame? – To je pozornost podniku… Na konci chodby nabízely dvě ladné dívenky namodralé látkové přikrývky. Mé milé dámy, na co to je? – Do toho se zabalíte, aby vám nebyla zima. – Aha! V zámeckém atriu bylo vestavěno obrovité pódium, na něm něco jako hlásná věž s žebříky a ve větru povívajícími bílými plachtami. Pod pódiem v protáhlém obdélníku svítila světýlka na devadesáti notových pultech. Za nimi bylo možno tušit na devadesát židliček. Uprostřed palisády pultů stál pult dirigentský. Na svahu vyklopeného sezení se krčilo na tři sta diváků, pokrytých modravými dečkami.

    Vystoupal jsem po elevačních schodech a prodral se na číslo jedenáct. FOTO archiv

    Vystoupal jsem po elevačních schodech a prodral se na číslo jedenáct. FOTO archiv

    Vystoupal jsem po elevačních schodech a prodral se na číslo jedenáct. Na dvanáctce seděl starý muž ve sportovní čepičce s modravým přehozem na ramenou. Vypadal, jako by přijel na bicyklu. Koukal na mě jako na zjevení: Pane, to je zima, co? – Je, pane, je. – Ještěže neprší, pane. – Zataženo je, ale neprší. – Zato tady nekřesťansky fouká. – To jo, pane. – Zima a průvan, to nám to pěkně začíná, pane. – Ale já se strašně těším. Věříte? – Věřím. Jinak bych tady nebyl. – Vy jste malíř, pane? – Ne, pane, kostelník. – No, tak to jo. Ale v tom baretu vypadáte jako malíř. Kdybyste byl malíř, pane, tak to byste to tady mohl malovat. Koukněte, je to jako pouť u svatého Antoníčka, pane. Pěkné, že? V zástupu přicházeli k pultům hudebníci. Starý pan se blaženě usmál: Pane, kdyby místo hudebních nástrojů nesli korouhve, tak by to tady bylo jako u nás doma na procesí. To je síla, pane, těch je, co? To u vás nemáte, viďte? – Nemáme. Náš kostelíček je malý, pane.

    Z uvítacího potlesku byla cítit posvátná nedočkavost. Hudebníci ladili a nová vlna potlesku přivítala dirigenta. Na pódiu se kol věže belhal houf pokřivených figur. Malomocní řehtali řehtačkami, vydávali třesk kameny, upozorňovali kolemjdoucí, aby se nepřibližovali…

    Francouzský středověk, selský statek, komplikované rodinné vztahy. Zpívající i jednající venkované se pohybovali ve výborně vymyšlených středověkých kostýmech, v pomalém, nevzrušivém tempu. Dcera sedláků Violéna (Lea Vítková) se zamilovala do malomocenstvím postiženého stavitele chrámů Petra z Craonu (David Szendiuch). Violéna ho obdařila prstenem a políbila. Petr z Creonu odešel na kající pouť do Jeruzaléma. Následovala scéna, ve které otec Violény (Jiří Přibyl) chtěl, aby se urychleně provdala za schovance rodiny Jakuba Hury (Petr Martínek), protože on se rozhodl odejít do Svaté země a Jakub povede hospodářství za něj. Mladší dcera, sestra Violény, Mara (Barbora Martínková-Polášková), však chtěla Jakuba pro sebe.

    Otec odešel. Věž se na chvíli proměnila v loď s dmoucím plachtovím. Monumentálnímu otci se v rukou objevil velký meč a na rouchu kostýmu křižácký znak. Dcera Mara žalovala na Violénu, že se líbala se stavitelem chrámů, malomocenstvím nakaženým Petrem z Craonu. Violéna se rozloučila s matkou (Zdeňka Mollíková) a odplížila se do družiny hrkotavých malomocných. Jakub se oženil s Marou. Manželům se narodilo dítě, které však záhy zemřelo…

    Všeobjímající pomalý hudební tok, bez dramatických bouří, řadil rozvíjející se příběh do pozvolně na sebe navazujících epizod.

    Všeobjímající pomalý hudební tok, bez dramatických bouří, řadil rozvíjející se příběh do pozvolně na sebe navazujících epizod. FOTO J. JAHODOVÁ

    Všeobjímající pomalý hudební tok, bez dramatických bouří, řadil rozvíjející se příběh do pozvolně na sebe navazujících epizod. FOTO J. JAHODOVÁ

    Hlavou mi blesklo, že jsem svědkem hudební pobožnosti. Nábožného rozjímání, při kterém věřící člověk posouvá kuličky na nitce růžence. Jako bych sledoval jednotlivá zastavení na křížové cestě Kalvárie životních utrpení. Hudba úsporná, melodická, dramatická i laskavá. Stále plynoucí. Jako tok řeky…

    Vzpomněl jsem si na rozhovor se skladatelem Pololáníkem, ve kterém mi osvětloval režisérské krédo Evalda Schorma. V operách jde o zastavení v situacích. Protože operní hudba potřebuje určitý prostor, chvilky pro její procítění. Opera na jevišti není film. Rychlé předěly, bleskové prostřihy jí nesvědčí.

    Zdeněk Pololáník. FOTO JIŘÍ SLÁMA

    Zdeněk Pololáník. FOTO JIŘÍ SLÁMA

    Nastala pauza. Členové orchestru se zvedli a husím pochodem odcházeli za závěs do zákulisí. Starý pán v čepičce drkotal zuby. Pane, zima je tu krutá, ale jinak krása převeliká. Slast poslouchat. Ten orchestr hraje božsky! Od srdce. Musím sehnat ještě jednu deku. To se nedá vydržet. Všiml jste si, támhle sedí pan varhaník od nás. Je jen v košili s krátkým rukávem. To já bych nemohl. Já bych, pane, umřel. Oni ti varhaníci jsou odchovaní studenými kůry, víte. Ale to vy víte, když jste kostelník. Říkal pan farář, že varhaníci přijdou do nebe mezi prvními, hned za mučedníky…

    O přestávce jsem sledoval návštěvníky. Mnozí nebyli hovorní. Někteří zůstali sedět na místech, většina se rozešla po zámeckém areálu. Duchovní otcové s kolárky vedli mezi sebou velebné disputace. Starší paní řekla: Marie, koukej, páni biskupové jdou. Já hledal dívenky s dekami. Když jsem je nenašel, zkoušel jsem se začíst do programu. Všude však panovalo velebné šero. S námahou jsem vyluštil: Opera o naději, lásce a síle oběti. Poté jsem rychle hledal prostor pro tělesnou úlevu…

     S námahou jsem vyluštil: Opera o naději, lásce a síle oběti. FOTO archiv

    S námahou jsem vyluštil: Opera o naději, lásce a síle oběti. FOTO JIŘÍ DOLEŽAL

    Na zpáteční cestě jsem potkal starého pána v čepičce. Pane, ty dívky s dekami nikde nejsou. Bez dek to nevydržím. To mi bude strašně líto. Víte, ty hlasy, ty hlasy, ty bychom potřebovali na kůru. Hlavně ty dívčí. Ta, co zpívá Maru, to je barva. Taková zvláštní. Altová, A ta druhá, soprán. Víte, já taky trochu skládám. Ovšem jenom drobnosti. Na operu bych neměl. A bez dek už na druhou půli nepůjdu. Bolí mě klouby… – Pane, deky vám seženu. Deky budou…

    Dívenky stály na svých místech a ochotně podávaly bleděmodré plédy. Vzal jsem tři. Celkem jsme jich získali pět. Starý pán se obalil jako spěšná zásilka do Hong Kongu, já si jednou pokryl cemr a druhou nohy. Zabalený starý pan řekl: Hrozná zima. Koukněte, ty svíce na jevišti v té zimě nechtějí hořet. Přišli hudebníci, nastoupil dirigent a starý pán prohlásil: Mají můj obdiv. V té zimě hrát. Držet prstoklady. Vím, co mluvím, hrál jsem i na housle a foukal klarinet. Všiml jste si, tenoristovi odešel hlas? A to bude ještě hůř. Podle programu se teď ocitneme ve vánočním lese. Doufám, že nezačne padat sníh

    Pan dirigent se rozmáchl a hudební pobožnost pokračovala dalším zastavením. Do lesa přinesla Mara své novorozeně. Mrtvou dívenku a prosila malomocenstvím stiženou sestru Violénu, aby dcerušce navrátila život. Vroucí, dojemný dialog. Ženské hlasy se proplétaly jako proutky při pletení velikonoční pomlázky. Violéna prosila Boha a do jejího zpěvu se ozval dětský pláč. Velebná hudba se chvějivě snášela z nebes, jako oblačný chomáč tiše zrnícího sněhu. Stal se zázrak, dítě ožilo. Zakuklený starý pán se rozplakal. Slané kapičky se mu rozkutálely po dece…

    Z Jeruzaléma se po sedmi letech navrátil otec. Přinesl v hadrech zabalenou umírající dceru Violénu. FOTO J. JAHODOVÁ

    Z Jeruzaléma se po sedmi letech navrátil otec. Přinesl v hadrech zabalenou umírající dceru Violénu. FOTO J. JAHODOVÁ

    Z Jeruzaléma se po sedmi letech navrátil otec. Přinesl v hadrech zabalenou umírající dceru Violénu. Našel ji pohozenou ve strži. Svého dědečka přivítala blonďatá vnučka (Marie Andrlová) písní skřivánka. Její matka Mara se přiznala, že to byla ona, kdo umírající sestru do strže hodil. Otec (Jiří Přibyl) ve skvěle hraném a zpívaném závěru jako biblický kazatel vedl svou rodinu k usmíření a odpuštění. Violéna sestře Maře odpustila. Orchestr hrál hudbu ráje. Měkounkou, dmoucí, pokornou modlitbu k oslavě Pána našeho. Průvan povíval bílým plachtovím věže, svými žebři mířící k nebesům. Poslední zrníčko růžence bylo domodleno, závěrečné zastavení lidské Kalvárie skončilo. Tok skvostné hudby ustal.
    Potlesk nebral konce. Když z prostřed hlediště přicházel na jeviště Mistr Pololáník, obecenstvo povstalo. Soubor olomoucké opery s režisérem Tarantem, dirigentem Šumníkem, sbormistryní Lubomírou Hellovou a skladatelem Zdeňkem Pololáníkem dlouho naslouchali zaslouženým ovacím.

    Starý pán se klubal ze zakuklení, stále pokyvoval hlavou: Pane, tedy ta muzika, ta muzika byla hudbou nebes. Nádhera Boží. Nádhera. Ten pan Pololáník, to je náš český génius… Ano, pane, je. Ovšem zejména moravský, prosím, moravský…, z Ostrovačic.

    Noční Litomyšlí se rozcházeli zmrzlí diváci a sháněli se po horkém grogu.

    Brno – Komín, 17. 6. 2015

    Moravské divadlo Olomouc – Zdeněk Pololáník: Noc plná světla. Opera o naději, lásce a síle oběti. Libreto podle námětu Paula Claudela připravil Josef Hrdlička, světící biskup olomoucký. Hudební nastudování Petr Šumník. Dirigent Petr Šumník. Režie Michael Tarant. Sbormistr Lubomíra Hellová. Pohybová spolupráce Kristýna Kudrnáčová. Scéna a kostýmy Tomáš Moravec. Asistent režie Petr Hloužek. Hudební příprava Milada Jedličková, Lucie Kautská. Osoby a obsazení. Otec – Jiří Přibyl. Matka – Zdeňka Molíková. Violéna – Lea Vítková. Mara – Barbora Martínková-Polášková. Jakub Hury – Petr Martínek. Petr z Craonu – David Szendiuch. Dítě – Marie Andrlová. Dále účinkovali: Marcela Brožová, Michaela Dvořáková, Hana Hloušková, Vendula Hlubková, Kateřina Leszczynski, Petruše Stejskalová, Věra Veselská, Lenka Zářická, Vladimír Fujerík, Jaroslav Grmela, Petr Hloužek, Jiří Horowitz, Radek Leszczynski, Petr Mašek, Hynek Maxa, Jindřich Suk, Jan Vaculík. Spoluúčinkoval orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc. Světová premiéra inscenace se uskutečnila dne 28. června 2013. Psáno z festivalu Smetanova Litomyšl, 16. 6. 2015.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 112)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,