Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 110)

    Byla to paní profesorka Lola Skrbková, co mě upozornila na knihy o divadelním umění: Jsi takové pole neorané, čti Stanislavského…

    Konstantin Sergejevič Stanislavskij: Můj život v umění. Repro archiv

    Konstantin Sergejevič Stanislavskij: Můj život v umění. Repro archiv

    Konstantin Sergejevič uměl psát poutavě o představeních, o průběhu zkoušek a o hereckých výkonech. Hltal jsem dlouhé pasáže a představoval si všechny Stanislavským líčené scény v reálné podobě. Nejvíce mě zaujaly popisy baletních produkcí. Tanečník má jen své tělo, tvář a kostým, a přece dokáže vyjádřit myšlenky, jako by hovořil. Dokáže strhnout diváky. Rozplakat je i rozesmát.

    Několikrát jsem se setkal s choreografem a tanečníkem Lubošem Ogounem. Kladl jsem otázky: Co všechno musí tanečník o postavě vědět, aby ji dokázal vytvořit, z čeho se rodí jeho gesta, chůze, držení těla? Neváhal nikdy s odpověďmi. Byl to choreograf laskavý.

    Luboě Ogoun. FOTO archiv

    Luboš Ogoun (1924 – 2009). FOTO archiv

    Při zkoušení činoherního muzikálu Malované na skle říkal: Choreograf je zároveň režisérem. Musí umět vycítit, co je za slovy písniček, obdarovat melodie pohybem a jednotlivé jednající figury popostrčit k vytvoření charakterů rolí. Vyšel jsem z lidovosti zbojnických cifer a z ovládnutí tehdejší účinné zbraně, čekanu – valašky. Chodil jsem domů jako zmlácený cepem. Celé tělo mě bolelo. Nohy jsem na noc balil do kafrových obkladů. Choreograf Ogoun vysvětloval. Pro muzikálový pohyb je důležité dýchání. Tělo spotřebuje mnoho kyslíku. Mluva a zpívání potřebují energický dech. Musíš se naučit dýchat ne sportovním, nýbrž dechem jevištním. To je třeba vydřít. Vytrénovat. Hlasivky máš jenom jednyChoreograf je svým způsobem malíř nebo sochař a musí mít vědomosti o stavbě lidského těla. Protože převádí hudbu do křivek pohybů. Musí vymyslet příběh a vytvořit libreto. Dát neuchopitelnému uchopitelnost.

    Tucek-maximvs-logo

    Před deseti lety jsem se v divadle Polárka setkal se souborem amatérských tanečníků, kteří si říkali MAXIMVS. Vtrhli na jeviště a bylo jich všude plno. Tančili. Byli strhující. I když jim do profesionality školených tanečníků mnohé scházelo, hanlivost pojmu amatéři zcela smazávali. Vedl je sympatický drobný člověk elegantního chování a vybrané mluvy – David Strnad. Řekl mi: Snažíme se o to, aby byl náš tanec podložen řemeslnou znalostí tance, dokonalým ovládáním těla, citlivým vnímáním hudby a také aby naše choreografie byly srozumitelné našemu publiku… Chceme lidi pobavit – vždy trvám na tom, že alespoň jedna z choreografií v našem představení musí být humorná – a pohybový humor není jednoduchý. Chceme také diváka donutit k zamyšlení, někdy ho třeba i rozplakat. A velmi pečlivě také dbám na celkovou dramaturgii představení a na výběr hudby… V souboru si tanečníky vychovávám.

    Tucek-poster

    V poslední době jsem zaměřil svůj slábnoucí zrak na studentské produkce. Jméno Davida Strnada jsem často četl na programech inscenací mezi pedagogy pohybové výchovy nebo mezi tvůrci. Jeho cit pro tvorbu charakterů jevištních figur je mimořádný. Když mě choreograf uviděl na schodišti HaDivadla, rozzářil se: Jsem rád, že jste přišel! Dnes mě uvidíte tančit. Z organizačních důvodů se musím exponovat v Kostích, v tanečním příběhu Quod Sumus Hoc Eritis – Co jsme my, budete i vy. Camille Saint-Saëns je můj oblíbený hudební autor. Jeho hudba mě inspirovala k zamyšlení nad tématem smrti, tedy na Danse Macabre – pohledem pokud možno humorným. Vyklopené hlediště bylo naplněno do posledního místečka příznivci, odchovanci i příbuznými. V první řadě jsem zahlédl hodně osobností – pedagogů umělecké školy.

    Matné světlo, něco mlhy, na náměstíčku hřbitova leží pět bíle líčených mrtvol, na hlavách rozcapené paruky. Tři v cudných suknicích, dvě v kalhotách. Mrtvoly si sedají, protahují kosti. Vstávají, rejdí po hřbitově, přeskakují se, přelézají, jsou vilné… Ze hřbitovních reproduktorů se svatým polem šíří zádumčivé tkanivo věčné hudby. Umrlci ji prožívají. Odhaduji, kdo byli před smrtí. Švadlenka, lazebnice, selka, číšník a ten nejmenší divadelní choreograf. Ten ji prožíval nejvíc.

     Sama: Nejstarší tanec souboru, vznikl před 11 lety. FOTO archiv souboru

    Sama: Nejstarší tanec souboru, vznikl před 11 lety. FOTO archiv souboru

    Vířily mrtvoly, vířily, až dovířily, ulehly k spánku věčnému. Co jsme my, budete i vy. Tanec zajímavý, sranda žádná. Čtyři mrtvoly odběhly, pátá zůstala. Zadýchaný choreograf Strnad v bílém líčení vysvětloval, že je na něm, aby vyplnil časový prostor potřebný pro převleky a přípravu tance, který nazval Sama: Nejstarší tanec souboru, vznikl před 11 lety. Je to pohled na různé typy vztahů žen k mužům – tragický, erotický a devastující. Čtyři krásná tanga tančí – Veronika Legerská, Kristýna Mikulášová, Hana Vymazalová, Eva Šleisová.

    Ohnivé rytmy kytar zaduněly z reproduktorů, dívky, jedna po druhé, v působivých sólech, za pomoci třepetavých nachových pruhů, žalovaly na svůj osud. Kroužily látkami nad hlavami jako prapory, zaplétaly se do jejich oblin, ovíjely se jimi. Dráždily pomyslné býky chvěním dívčích těl. Sledovaly roztažená plachtoví, a byly přitahovány jeho zářivým vlněním, jako noční můry. Obecenstvo se dostalo do varu. Mohutně aplaudovalo, leč děkování aktérek se nedočkalo…

    rytmus, pružnost, rychlost, vizuální krása těla - to byly asi hlavní motivy pro tento taneček, zvaný Yemayá FOTO archiv souboru

    Rytmus, pružnost, rychlost, vizuální krása těla – to byly hlavní motivy pro taneček nazvaný Yemayá FOTO archiv souboru

    Šéf souboru, choreograf David Strnad v dlouhé „předscéně“ dokládal, jak je obtížné získat peněžní podporu pro zajištění chodu malého tanečního seskupení. Zdravil se s přítomnými donátory, oceňoval jejich dobrou vůli. Vysvětloval průběh své tvorby, nácviků, tréninků. Byla to svým způsobem „dílna“, možná „forbína“, umělcovo srdce na dlani. Nechci si hrát na černochy nebo na jiné rasy a životní styly, ale rytmus, pružnost, rychlost, vizuální krása těla – to byly asi hlavní motivy pro tento taneček nazvaný Yemayá. Tančí: Radka Zálešáková, Hana Havelková a Kristýna Mikulášová.

    Tři tanečnice bičovaly těla rytmy dálek. Domorodá halekání se táhla krajinou. Slunce pálilo, vítr hnal před sebou kotouče žhavého prachu. Dívky stíraly den i noc.

    Vzpomněl jsem si, jak se na prknech Reduty rodila inscenace West Side Story. Jak mě každé seskupení kroků dělalo potíže. Luboš Ogoun se usmíval: Jardo, to dáš. Vše je vymyšleno tak, abyste to dali! Choreografie musí mít tušení možného. Tak makej!

    S největší oblibou se pouštím do tvorby choreografií z prostředí, které je pro mě jako muže nepochopitelné - tedy z ženského světa: Změny ženy. FOTO archiv souboru

    S největší oblibou se pouštím do tvorby choreografií z prostředí, které je pro mě jako muže nepochopitelné – tedy z ženského světa: Změny ženy. FOTO archiv souboru

    Tanečnice odběhly, sympatický choreograf se vyznal: Jak vidíte, s největší oblibou se pouštím do tvorby choreografií z prostředí, které je pro mě jako muže nepochopitelné – tedy z ženského světa, kde ale tím pádem mohu více pracovat s fantazií a představami. Udělal elegantní gesto a pak pokračoval: Změny ženy, tak jsem nazval následující taneční koláž. V tomto tanci je pět části. Uslyšíte pouze violoncella, kytaru, v závěru se přidá hudební nástroj zvaný darbuka. Chtěl jsem ukázat ženu v různých podobách. V první části je to podoba výtvarná. Žena jako věčný a vděčný objekt malířů a sochařů. Ukazuji její ladnost a křivky. Ve druhé části, předvádím ženu romantickou, tentokrát jako objekt hodný sledování námi, muži. Éterická bytost, krásné tělo, splynutí s hudbou… V další části uvidíte ženu rozvernou, občas drobounce „ovíněnou“, lehce veselou, roztomilou. Předposlední část je věnována obrazu ženy tragické. Ženy, které mužové a synové odcházejí a nevracejí se. Ženě, která jde neustále vpřed. Když padá, tak ji ženská komunita a pospolitost zvedne, podrží, pomůže. V poslední části vám představíme ženu dynamickou, krásnou, žádoucí.  Z hloubi se ozvalo zlobné tlučení na dveře. Šéf poznamenal: Já vím! Tančí Radka Zálešáková, Hana Havelková, Kristýna Mikulášová, Eva Šleisová, Hana Vymazalová, Barbora Střechovská.

    Jak řekl, dělo se. Šest tanečnic cizelérskými ornamenty, kreslilo v ovzduší závrať z opojných oblin ženského těla. Niterně prostupovalo do vlnění drhnoucích strun violoncell, do křapavých úderů kytar a skřípění zubů. Není nic krásnějšího na světě než lomené křivky žen! Strhující tanec, nejlepší choreografie večera.

    konečně jsem si svůj tajný sen splnil - Jazzleidoskop. FOTO archiv souboru

    Konečně jsem si svůj tajný sen splnil – Jazzleidoskop. FOTO archiv souboru

    Bouři potlesku uklidnil choreograf David Strnad. Blížíme se k závěru. Poslední části večera bude Jazzleidoskop. Na jazzovou choreografii jsem se chystal dlouho. Až teď, konečně jsem si svůj tajný sen splnil. Tanec je složen z šesti nezávislých choreografií, na mé oblíbené jazzové či gospelové interprety. Tanečníci jsou celou dobu na jevišti, komentují dění, nebo se zapojují do tance. Propojení jednotlivých částí je plně na fantazii diváka. Do kaleidoskopu se kdykoli dají přidat další části, jiné vynechat. Tím pádem bude mít celek jinou dynamiku, možná i celkově jinou náplň. Tančí Hana Havelková, Ondřej Kotek, Raduna Kraušnerová, Veronika Legerská, Kristýna Mikulášová, Barbora Střechovská, Anna Barbora Šlapáková, Eva Šleisová, Hana Vymazalová, Radka Zálešáková.

    Na ploše jeviště se rozpoutalo taneční běsnění, veselice vysokých kvalit. Hudební rytmy zběsilé i volnější se vrývaly do těl tančících. Paleta pana choreografa nabídla deset lidských charakterů. Nejvíc jsem si zapamatoval Hanu Vymazalovou, ženu s černou čepicí na hlavě, v zeleně žlutém bolerku a v černých kalhotách, měkkými pohyby křepčící na melodii Koko Taylor. Sál bouřil, deset dívek a dva pánové se děkovali. Kytic a dárků bylo mnoho. Ovace zaslouženě neutuchající.

    Tanečník, pedagog a choreograf, umělecký šéf a choreograf Tanečního divadla MAXIMVS Brno David Strnkad. FOTO archiv

    Tanečník, pedagog a choreograf, umělecký šéf a choreograf Tanečního divadla MAXIMVS Brno David Strnkad. FOTO archiv

    Panu šéfovi Strnadovi jsem tisknul pravici: Blahopřeji! Ať se vám i nadále daří!!

    Vyšlapal jsem hluboké schody a v pasáži Alfa jsem se nadechnul. Cigaretový dým zavalil mé plíce… FOTO archiv

    Vyšlapal jsem hluboké schody a v pasáži Alfa jsem se nadechl. FOTO archiv

    Vyšlapal jsem hluboké schody a v pasáži Alfa jsem se nadechl. Cigaretový dým zavalil mé plíce… Vůkol se vedly rozhořčené debaty nad rozhodnutím zakázat v restauracích a hospodách kouření. Kouř se vznášel v ovzduší až na náměstí Svobody, ba i v průsmyku uličky, zvané Česká…

    Brno – Komín, 8. 6. 2015

    Taneční divadlo MAXIMVS – David Strnad: Staré i nové. Choreografie: David Strnad. Režijní spolupráce: Hana Mikolášková. Hudba: Camille Saint-Saëns, Astor Pazzolla, Lhasa, Taraluki, Rokia Traoré, Pedro Soler a Gaspar Claus, Allen Toussaint, Koko Taylor, Adaawe, B.B.King, Dane Schuur, Alex Boyé. Kostýmy: Jindra Rychlá, Emberiza Calandra. Tančili: Hana Havelková, Ondřej Kotek, Raduna Kraušnerová, Veronika Legerská, Kristýna Mikulášová, Barbora Střechovská, Anna Barbora Šlapáková, Eva Šleisová, Hana Vymazalová, Radka Zálešáková. HaDivadlo, Brno, 5. června 2015.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 110)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,