Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 109)

    Sedl jsem k počítači a podruhé si četl hru S. d. CH. Duchovní smrt v Benátkách. Opětovně jsem se prohryzával vrstvami historických nánosů, metafor, glos, vizí… Připadal jsem si jako včelař, co se patlá plástvemi lepkavého medu.

    Pak jsem sedl k počítači a podruhé si četl hru S. d. CH. Duchovní smrt v Benátkách. Repro archiv S. d. Ch.

    Pak jsem sedl k počítači a podruhé si četl hru S. d. CH. Duchovní smrt v Benátkách. Repro archiv S. d. Ch.

    Od dob, kdy mě postihla knuta šéfování, jsem pátral po důvodech, proč se ten či onen titul ocitnul na „našem“ repertoáru. Ptal jsem se proto i režisérky Barbary Herz, proč prosadila do repertoáru Mahenovy činohry hru Miloslava Vojtíška píšícího pod pseudonymem S.d.Ch.Duchovní smrt v Benátkách? Duchovní smrt jsem si nejdříve vybrala z mnoha možností pro scénické čtení v rámci Noci autorů, kde se prezentují vítězné texty z „Radoků“. Nadchla mě ihned, už po přečtení první stránky, jazykem, imaginací, humorem – a po celém přečtení svou koncentrovanou divadelností, hravostí, ale především tím hlubokým spodním filosofickým a metafyzickým proudem. Přesně takové věci mě oslovují a inspirují. Mahenova činohra hledala nízkonákladový titul vhodný pro Redutu, tak možná i proto.

    V mezních situacích lidstva psali velikáni písemnictví velká mezní díla. Duchovní smrt v Benátkách sepsaná autorem S. d. Ch. asi mezním dílem nebude. I když svět je stále zle pomotán a jeden nikdy neví. Jde o jakousi českou dadaistickou hříčku vzdáleně evokující Mannův román o skonu stárnoucího dekadenta na benátské pláži zamilovaného do blonďatého chlapce. S. d. Ch. buduje poetický obraz rozpadajících se hodnot světa. Kreslí příběh zbohatlíka, pomatence, jehož nazval Baronetem. Snoba dmoucího se pýchou nad skutečností, že za své peníze může chtít vše, na co si pomyslí. Autor se snaží dokázat, že hrdina nabyté peníze nemůže racionálně využít, protože mu schází vzdělanost, základní inteligence a zdravý rozum. Příběh hrdiny je nehrdinský a vlastně ani příběhem není. Jde o sled volně ložených, snad surrealistických obrazů. Nakonec je duchovně mrtvý Baronet oženěn a o jeho bytí se tahá manželka s dětmi…

    Spiritual Death in Venice. Repro archiv S. d. Ch.

    Spiritual Death in Venice. Repro archiv S. d. Ch.

    Na internetu jsem četl: Duchovní smrt v Benátkách s žánrovým podtitulem Loutková mortalita jako podobenství o zániku maskulinity, za kterou S.d.Ch. získal cenu Alfréda Radoka. Extravagantní benátský baronet, znechucen nudou a chronickým maloměšťáctvím svého rodného města, prolamuje své frustrace pomocí různých výstředností za asistence svého lokaje Lubomíra. Ve svých rozmarných pokusech, o vymanění se ze stereotypů benátského života, se nakonec rozhodne prožít duchovní smrt. To je mu posléze umožněno ředitelem Divadla Bratří Mrštíků v Brně a dále vykonáno Andělem duchovní smrti a Ďáblem bez přívlastků. … Miloslav Vojtíšek tvořící pod pseudonymem S.d.Ch. je autorem prozaických, divadelních a rozhlasových textů, výtvarných prací a kolážového komixu Varlén, frontman, skladatel a textař kapel Periferie 42 a Ruce naší Dory. Je kmenovým autorem nakladatelství Divus, publikuje v kulturních periodikách Umělec, A2, Svět a divadlo, nahrává u značky Polí5. Získal dvě ceny Alfreda Radoka za původní divadelní hru 2013 (Duchovní smrt v Benátkách) a 2012 (Zátiší ve Slovanu), cenu Muriel a měl také dvě samostatné výstavy v Divus Prager Kabarett galerii a Moravské galerii v Brně. Není absolventem umělecké školy a přes dvacet let pracoval jako hrobník.

    Tucek-duchovni-smrt-web-banner

    Krajně napnut jsem pádil do divadla, ve kterém jsem se pohyboval deset dlouhých let, do Reduty. Rozechvěle jsem se zdravil s celebritami a prodíral se k divácké šatně. Mnozí harcovníci mně tvrdili, že vypadám dobře, že jsem omládl k nepoznání. Prchal jsem po schodech a dožadoval se vstupu do sálu, abych vyslechl dramaturgický úvod

    Inteligentní kráska, mně sdělila nádhernou slovenštinou, že úvod se koná dole v hospodě. Výtahem jsem sjel do haly a hledal hospodu. Na dveřích bývalé šéfovny operety byla cedule jako vrata: Dramaturgický úvod. Zatlačil jsem na kovový obdélník a vpadl do svátečně nabílené místnosti: Padesát usměvavých VIP návštěvníků sedělo způsobně na židlích. Za předsednickým stolem seděli – autor S.d.Ch., šéf Františák, režisérka Herz a dramaturgyně Smejkalová. Smáli se. Všichni se koukali po mně. Bylo to takové nepříjemně rozverné. Téměř jako ze hry Duchovní smrt. Paní dramaturgyně tok přednášky nepřerušila. Pak hovořil nonšalantní autor S.d.Ch. a řeči zakončil poněkud vážnou mluvou šéf Františák.

    Na stole ležely tisky autora. Výpravné knihy obsahující výtvarná díla i hry. Ceny mnohým nepřístupné. Mnohým, i mně. Repro Divus

    Na stole ležely tisky autora. Výpravné knihy obsahující výtvarná díla i hry. Ceny mnohým nepřístupné. Mnohým, i mně. Repro Divus

    Prošel jsem chodbou, vstoupil do výtahu a jel vzhůru. Na stole ležely tisky autora. Výpravné knihy obsahující výtvarná díla i hry. Ceny mnohým nepřístupné. Mnohým, i mně. Programy k inscenaci k mání nebyly… Usadil jsem se na kraji třetí řady. Sál byl plně obsazen. Opona se zvedla. V tetelícím se šerosvitu se daly vytušit kulisy omšelého budoáru, podobné zámeckým divadelním scénám baroka. V popředí, nad nevkusnou okrovou pohovkou s opěradlem, svítil křišťálový lustr. Po celé ploše se válely papíry, kastroly, hrnce, svazky knih, lavóry s vodou. Měl jsem dojem, že zdi rozežírá plíseň…

    Na boční galerii povykoval nejapný muž v nejapně huňatém kožiše. FOTO archiv NDB

    Na boční galerii povykoval nejapný muž v nejapně huňatém kožiše. FOTO archiv NDB

    Na boční galerii povykoval nejapný muž v nejapně huňatém kožiše. Sestoupal mezi diváky a prodíral se neurvale řadami sedících. Mlel cosi o tom, že když platíme daně, měli bychom za ně požadovat vznešenou a kvalitní divadelní kulturu. Bíle oblečená dívenka s přilbicí okřídlené bohyně hrála na galéře houslové sólo. Prapodivnou hudbu. Skřípalo to a vrzalo. Jednu chvíli vyráběla zvuky dopadajících kapek na vodní hladinu. Monotónním hláskem pronášela autorovy vysvětlující pokyny: Na scénu vstoupí lokaj Lubomír. Středem scény se vplíží postava s kosou. Smrt. Baronet v huňatém kožiše si sedá na pohovku. Co dívka shůry řekla, to se dole dělo.

    Režisérka čarovala. Její mistrně nasvícené panoptikum mě bavilo. FOTO archiv NDB

    Režisérka čarovala. Její mistrně nasvícené panoptikum mě bavilo. FOTO archiv NDB

    Herci se pohybovali jako na provázcích zavěšené loutky. Lokaj, důstojnost sama, se ploužil. Hovořil tiše, zřetelně a pomalu. Zkroucené smrti padala hlava na pravé rameno. Pohyby měla vláčné, mluvu nevýbušnou, vysvětlující, pomalou. Hlava jí po akci klesala do výchozího postavení. Kašpar, v červené kašpárkovské čepici, jezdil na vozíku se sádrovým obvazem na zlomené levé noze. Nezbytné pobíhání scénou za něj obstarával o něco hubenější dvojník. Baronet byl nejapný muž v huňatém kožiše. Výbušný, výmluvný, mrštný, energií nabitý, omezený hlupák.

    Režisérka čarovala. Její mistrně nasvícené panoptikum mě bavilo. Figury, živé loutky, se rodily v prašném přítmí a mizely jako přízraky hrůzného snu. To, co se mi při četbě zdálo být nehratelné, kupodivu plynulo, nebo lépe ploužilo se jevištním časem dál a dál a dál.

    Obdiv si zaslouží herci, dodržující předepsanou stylizaci loutkohry. FOTO archiv NDB

    Obdiv si zaslouží herci, dodržující předepsanou stylizaci loutkohry. FOTO archiv NDB

    Obdiv si zaslouží herci, dodržující předepsanou stylizaci loutkohry. Znamenitý byl Jan Grygar hrající tři odlišné role: lokaje Lubomíra, skladatele Richarda Wágnera a Ženu. Líbil se mi i projev Martina Veselého hrajícího pokroucenou smrt a vláčného Anděla duchovní smrti. Smekám před fyzickým i hereckým výkonem Jiřího Svobody, který hrál Kašpara, Ďábla a Ředitele Brněnského národního divadla bří Mrštíků. Poklonu zasluhuje i náhlý záskok divadelního novice Ondřeje Dvořáka. Sloužil neštěstím stiženému kolegovi a konal za něj pohybové akce. Sympaticky působila Tereza Marečková, bělostně ladná Valkýra s okřídleně ušatou přilbicí na dívčí hlavě. Výborně zvládala houslové kaskády… V roli Baroneta zazářil herecký talent Dalibora Buše měrou vrchovatou. Výbušností a technikou mluvy překonával nástrahy nelogičností předlohy a udržoval diváky v patřičné pozornosti.

    Figury, živé loutky, se rodily v prašném přítmí a mizely jako přízraky hrůzného snu. FOTO archiv NDB

    Figury, živé loutky, se rodily v prašném přítmí a mizely jako přízraky hrůzného snu. FOTO archiv NDB

    Jedna situace se mi zdála být přes „hranu“ únosnosti. Když autor nechá Baroneta duchovně zemřít, baronet se skácí k zemi a zůstane bezmocně ležet. Jen jeho hlava je čilá a stále výbušná. Jako když loutce někdo mocný ustřihne vodící provázky. Tato scéna je příliš dlouhá. Po jevištně nekonečné době baronet ožije a vystupuje v pozici čilého, ženatého muže. Jeho žena, suknicí obalený muž, mu udílí příkazy a obcuje přitom s chlapeckým Kašparem. Baronet si tak plní předposlední přání. Zbývá to poslední, zahrát si v brněnském Národním divadle bratří Mrštíků…

     Jestli si myslí, že tímto nahradí program odešlých na Zábradlí, pak jsou na omylu… FOTO archiv NDB

    Jestli si myslí, že tímto nahradí program odešlých na Zábradlí, pak jsou na omylu… FOTO archiv NDB

    Potlesk byl, kytice také i volání bravo se ozvalo. To když se děkoval Dalibor Buš. Na tvářích recenzentů jsem viděl skrývané rozpaky a zaslechl: Jestli si myslí, že tímto nahradí program odešlých na Zábradlí, pak jsou na omylu

    Mnozí diváci opustili Redutu, někteří zůstali, aby vyslechli koncert kapely Ruce naší Dory hrající písně kytaristy Miloslava Vojtíška. Dost bylo i těch, co se zúčastnili slavnostního křtu knížečky S.d.Ch. – Divadelní Brno / herecká komedie…

    Ruce naší Dory na Nové scéně v Praze  11. června 2013. FOTO archiv

    Ruce naší Dory. FOTO archiv

    Bloudil jsem Redutou, zkoumal její krkolomná zákoutí i herecké zákulisí. Rovnal jsem si dojmy z viděné Duchovní smrti a přemýšlel, o čem a jak budu psát nejnovější mudrování. Napadlo mě, že autor vlastně nenapsal hru, nýbrž hudební svitu. Ovšem ve slovech. Sestavil sled motivů, pokryl plochu notového papíru barevnými puntíky not, skvrnami svého snění. Prostě… české dada.

    Brno – Komín, 11. 6. 2015

    Národní divadlo Brno – S.d.Ch. – Duchovní smrt v Benátkách. Režie Barbara Herz, dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna, kostýmy, výběr hudby – Barbara Herz a kolektiv (s laskavým přispěním Marka Cpina). Osoby a obsazení. Baronet – Dalibor Buš. Lokaj Lubomír, Richard Wagner, Žena – Jan Grygar. Smrt, Anděl duchovní smrti – Martin Veselý. Ředitel brněnského národního divadla bří Mrštíků, Ďábel bez přívlastku, Kašpar – Jiří Svoboda j.h. (Dvojník – Ondřej Dvořák) Valkýra, která hraje na housle a ještě ví, co se stane – Tereza Marečková j.h. Česká premiéra 9. června 2015 v Divadle Reduta.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 109)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,