Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 1)

    Bývalý herec a šéf brněnských divadel Husa na provázku, HaDivadla, pedagog JAMU a ředitel Divadla Polárka Jaroslav Tuček, od něhož jsme koncem roku publikovali na i-DN i v DN úryvky z jeho právě vydaných Vzpomínek antihrdiny,  se rozhodl otevřít si na i-DN vlastní blog.

    Jaroslav Tuček. FOTO archiv autora

    Poslední dá klíče pod rohožku aneb Zpráva o svatém kázání

    Věru, je dobré chodit mezi mladé umělce, sledovat jejich usilování a dívat se na odraz doby v zrcadle jejich pohledu.

    Ve Studiu Marta premiérovali v půli prosince studenti JAMU scénický komiks o době, jež ztratila nit: Zpráva o svatém kázání, koláž poskládanou studentem dramaturgie z myšlenek Franze Kafky, Markýze de Sada, Jaroslava Foglara, Nového zákona a encyklopedie Wikipedia.

    Stáli jsme s dávným odchovancem Marty, výtečným hercem, tč. na volné noze Michalem Bumbálkem a snažili se číst drobná červená písmenka programu otištěná na černém podkladu. Je tady šero, nebo se mi jenom mlží oči? O mnoho let mladší Michal špitl:  Je tady šero. Jezdil jsem po řádcích prstem a slabikoval: Martin Sládeček, výkon a kyvadlo… ne, Zprávou o svatém kárání nechtěli jsme přispět dalším z návodů, jak při co nejnižší dávce spánku a jídla podat co nejvyšší výkon, naopak chtěli jsme jí formulovat specifikum současné společnosti, jež se zdá být podobnými návody přímo fascinována, jí a sebe v ní. Mnul jsem si oči. Michale, rozumíte tomu?

    Cože? Výkon, jaký výkon?  Mám vyblokované koleno. Z Provázku jsem odešel. Být v divadle stále a za málo peněz, však to znáte

    Vstoupili jsme do hracího sálu… FOTO VÁCLAV MACH

    Vstoupili jsme do hracího sálu. Usedl jsem doprostřed první řady: Jsem hlušší. Michal zamířil dál, vzhůru po elevaci. Koukal jsem se po důvěrně známých ochozech, portálech, pohledem jsem hladil temnotu jeviště. Pravý most propadla byl sjetý dolů, na levém se rýsovaly tři siluety nehybných figur. Nad sjetým propadlem zasvítily svislice červených paprsků mizejících v hlubině. Tvořily dutý, kulatý sloupec. Cvaknul spínač, s tichým syčením z podzemí vyjížděl stůl propadla. Vyvážel do hracího prostoru postavu brokátově bílého důstojníka s červenými výložkami. Cvaknul spínač. Hladina podlahy se ustálila, chvějící se voják uprostřed magického kruhu červených svislic počal deklamovat podobenství o krutosti Franze Kafky. Skvostné entrée!

    V půli jeviště, po jeho levé straně se zjevila bělostná figura Krista pronášejícího slova Bible. Zablesknula střední červená osa jeviště, po ní se spouští muž. V hloubi scénického šerosvitu se z kovové konstrukce zjevují postavy. Vytvářejí seskupení hodná štětců mistrů středověkých pláten. Ožívají kamenné siluety v popředí. Mění se v muže s obludně mohutným falem a ženštiny s obrovitými ňadry a zadnicemi. Jedna z nich má na hlavě velikánkou, vyčesanou paruku. Z jeviště znějí lascivní věty, kruh červených svislic září, důstojník se chvěje, proplétá se svítivými pramínky červených čar, další a další postavy se vylupují z temnot. Hovoří, umlkají, mizí v dýmícím šeru.

    Nepochybovali jsme, že vůdčím ideálem (více než nutností) je maximální výkon jedince. FOTO VÁCLAV MACH

    O přestávce zápasil Michal Bumbálek s vymožeností naší moderní doby, s mobilním telefonem, a byl nevrlý, že není v Martě signál. Prohodil jsem: Buďte rád. Být signál, třeba byste měl zkažený večer.  A dal jsem se do louskání Sládečkova programového vročení.

    …nepochybovali jsme, že vůdčím ideálem (více než nutností) je maximální výkon jedince. Toho jako by bylo možno docílit jen jedinou cestou – usilovným káráním vlastního těla. To, co jsme si na počátku našeho hledání s trochou ironie pojmenovali jako kárání, zjevilo se nám záhy v mnoha podobách. (Tento ironicko-komplexní termín se tak ukázal být velmi výhodný.) Objevili jsme, že ve všech z nich je toto kárání svatořečeno nejen sdělovacími prostředky, ale také všedním životem – ve firmách, školách, sportu… a také to, že nemá konce, že nezná hranic, a nese tak s sebou nevyhnutelnost zoufalého jejich hledání.

    Mnul jsem si oči. Malé červené písmo na černé ploše mně vytvářelo těžce zvladatelný problém. Hluboce jsem se soustředil, vytvořil si okruh veřejné samoty a pokračoval v četbě, vědom si toho, že bez návodu se v inscenaci neorientuji.

    …jak málo stačí spát, abychom byli schopni podat výkon? Jaké nejmenší množství jídla je nutné sníst, abychom zůstali produktivní? Na tyto otázky odpovědělo dvacáté století tím nejotřesnějším způsobem. Domníváme se proto, že máme důvod k obavám, dostávají-li se opět na pořad dne. Vztažení pojmu „efektivita“ na lidské tělo jako by bylo prvním krokem k bráně, jíž minulost nadepsala zlomyslným „práce osvobozuje!“

    Nahlédnout beze strachu sadovská zákoutí vlastního nitra… FOTO VÁCLAV MACH

    Přiběhl Michal: Měl jste pravdu, dovolali se mě, ach jo! Po přestávce se geometrická vyváženost jevištních tvarů počala rozpadat a verbální výraziva zhrubla až do nesnesitelné oplzlosti. Gesta nemravů a slastná skučení se mísila s výroky skauta Foglara o čestnosti cudných chlapců a mesiášskými výzvami Krista. Do všeho nabíhali herci s ceduličkami bublinek: Ach! Och! Jé!  Červené svislice se postupně proměňovaly ve svazky úhelníků a křivek. Kroutily se, zašmodrchávaly a ztrácely půvabnost. Najednou došlo na celkovou destrukci zavedeného řádu scénických hodnot. Magický kruh červených svislic byl odnesen, zrušeny byly kostýmy, vycpávky, paruky, po odkrytém jevišti poskakovala, protahovala se a proplétala tlupa do spodního prádla svlečených lidských tvorů. Geniální tah režisérky a autora! Hle, obnažená společnost na pohled. Před diváky se zjevují upocená těla mající k dokonalosti tuze daleko! Hlavou mně bleskly vzpomínky na martýria výukových hodin u pohybářky Jiřiny Ryšánkové. Kulatá tyč u zdi, chrastící bubínek, profesorčino: Estata, ta! a nasolené trosky příštích inženýrů lidských duší…

    Kristus zadával témata a herci je rozváděli do slovních a pohybových etud. FOTO VÁCLAV MACH

    Před užaslými zraky diváků se začala odvíjet závěrečná část studentského Kárání, kolektivní improvizace. Kristus zadával témata a herci je rozváděli do slovních a pohybových etud. Někteří s espritem a zdařile. Baculatá dívka předváděla, jak se dá dát noha za hlavu. Koulela se přitom po prknech, co znamenají svět, jako vejce. Mohutný herec si prohmatával špekové faldy a ukazoval pohyblivý nádorek na nártu pravé nohy. Foglarovec svým příkladem přinutil všechny aktéry ke společnému cvičení prvků prostných. Ježíš si lehl na zem, na něj přilehl skaut, oba pak zalehl muž nejmohutnější, nejtučnější a začal ty dva pod sebou dusat. Bylo to jako v přírodě u slonů. Představení ztratilo tempo, přestalo jiskřit, na herce padla únava, z jeviště se vytratila energie i vtip. Herec hrající Krista zaútočil na diváky: Co tady jen tak sedíte, proč netleskáte? Proč, když vás to nebaví, proč se nezvednete a nejdete domů?!

    Uposlechl jsem výzvy a začal tleskat. Tleskal jsem tak dlouho, dokud se nepřidali diváci i aktéři na jevišti a nebyl z toho docela pěkný aplaus. Hercům zasvítily oči, viditelně ožily i herečky. Povstal jsem a řekl do potlesku: Pánové! Potlesk ustal. Pánové, poslední dá klíče pod rohožku, ano?! Dobrou noc. Všichni se roztleskali. Bodejť by ne, vždyť to byl báječně zasmečovaný gag. A já ze sálu odešel jako vítěz.

    Doma jsem se pustil do luštění zbytku Sládečkova textu: …je pravděpodobné, že pro většinu z nás bude Zpráva o svatém kárání výkonem absolventským, a tedy výkonem o výkonu, výkonem proti výkonu. I tento paradox chtěli jsme do naší inscenace promítnout. Vyrovnat se s ním pokoušíme její nefixovanou, improvizovanou částí. Již z toho je snad patrné, že Zpráva o svatém kárání je divadlem autorským. To, jak je chápeme, se vyznačuje nejvyšší možnou otevřeností vůči přistupujícím vlivům, ba podmiňuje touto otevřeností svou existenci. Jeho ochota nechat se poznovu inspirovat zdála se nám následováníhodnou odvahou ke stále novému začátku. Pro účel zkoušení uzavřeli jsme proto na jistý, provozem Divadelního studia Marta omezený čas, známou faustovskou sázku: „Když okamžik mě zvábí k slovu: / jsi tolik krásný! Prodli jen – / pak si mě sevři do okovů, / ó, pak chci rád být utracen!“

    A nebylo tak třeba zoufat, když se pro nás kárání těla, ono rafinované zaměňování zkušenosti za skutečnost, stalo konstatováním bez zajímavosti, východiskem jen pro dalekou cestu. Pohyb, který jsme na ni v rámci zkoušení vykonali, byl pohybem kyvadla: od hmatatelné bolesti káraného těla dospěli jsme k bolu popírané a hladovějící duše, od pomíjivého k věčnému – a od projevu snad k příčině. Byl-li tento pohyb příliš prudký a my vám jím zamotali hlavu, odpusťte nám to: vždyť i to nejneklidnější kyvadlo v sobě nese zároveň tušení nalezeného klidu.

    I divadlo chce někdy hořet, zapalovat a sem tam vyslovit, co je třeba. FOTO VÁCLAV MACH

    Dočetl jsem a vzpomněl na slova největšího z Provázků, režiséra ScherhauferaJarošu, pamatuj si, ke špílu musí být program. Divák musí být donucený si ho přečíst, aby věděl spolu s námi, o čem to hrajeme. Jak ho k temu donutit, to je oč tu běží. To je největší kumšt dramaturgie, rozumíš.

    Dnešní grafici si myslí, že všichni návštěvníci divadla mají oči jako orli nebo káňata!  Vytvářejí z písmenek barevně pojednané plochy. Pane autore, při určité výslovnostní nedokonalosti začínajících herců by vaše slova měla být psána písmem velikým a vyvěšena na zdi Marty, aby se divák mohl jeho četbou připravit na vaše představení…

    Z programu jsem vylouskal sdělení, že účinkující spolu s režisérkou a autorem váží 1,005 tuny, měří 26,28 metrů a dohromady mají 357 let! Vtipné! Dále mne zaujala myšlenka režisérky Barbary Hertz: Zpráva o svatém kárání je o tom, že i divadlo chce někdy hořet, zapalovat a sem tam vyslovit, co je třeba.

    Na mé oči padla únava, ze vší té červené barvy jsem začal vidět rudě. Naběračka, polévková miska, lžíce, krajíc chleba, vše rámovaly červené nitky. Kousal jsem pozdní červenou večeři a vzpomínal na slávu absolventského představení Genetových Služek. Slovenská studentka režie Ferančíková obsadila do dámských rolí kluky. Radima Fialu a Michala Bumbálka. Pánové hráli skvěle. Oba patřili mezi „vyvolené“. Jediné slůvko nezahodili! Bylo to dojemné loučení. Služky naposled zavraždily svou paní, naposled mosty propadla vyvezly na jeviště stovky vzrostlých lilií a rozzáření absolventi šeptali: Pane šéfe, koupili nás do Provázku! Omýval jsem červenými nitkami protkané nádobí a vedl samomluvu: Dnešní Kárání si je se Služkami v něčem podobné. Je hledačské, má výtečnou scénu, skvělou režii, několik pozoruhodných hereckých výkonů a provokuje odvahou nezvyklého vidění.  

    Kdesi v Kodani mě poučoval Peter Scherhaufer: Jarošu, všímaj si komiksu. Je to fenomén, kterému by sa malo na JAMU učit. Komiks umí zhutňovat děje, vykreslit len to, co je pro příběh podstatné, a rychle střídat prostředí. Kam sa na komiks hrabe užvaněné divadlo. Ale hrát komiks bude chtět aj nový herecký styl, rozumíš!

    Přinutil jsem oči a začal hledat černé blešky písmen v záplavě červené barvy. Komiks je sekvenční umění. Komiks je deváté umění. Není synkretické, či dokonce totální umění. Komiks snoubí vizuální a verbální stránku, pohrává si s rozvržením a účinky sítí… Komiks je specifický druh umění, je to průsečík literatury, filmu a výtvarného umění… Vyhovuje dnešnímu bleskovému pochopení podstaty věci… Komiks je záměrná juxtaponovaná sekvence kreslených a jiných obrazů, určená ke sdělování informací nebo vyvolávání estetického prožitku. Výrazným trendem v anglofonním komiksu je v posledních letech vzrůstající brutalita, která je ale v USA mnohem přípustnější než náznaky erotiky. V Evropě se tento trend vyvíjí naopak – násilí je omezováno, ale nahota je vnímána jako něco přirozeného.

    Zadíval jsem se na červení protkaný plakát Shakespearománie s režisérem Scherhauferem třímajícím useknutou hlavu. Myslím, Peter, že by si měl z Kárání radost.  

    Žít dál. Svatě žít. Podávat zprávy. FOTO VÁCLAV MACH

    V další červené stránce programu si kladou studenti otázku: Co zbývá? A odpovídají si: Jen čekat. Čekat a doufat, že to nebude trvat věčně. Čekat rychleji, kárat se hlouběji, přemýšlet hustěji, doufat šířeji, jít výš, přemáhat se víc. Najít, pojmenovat nač čekáme. Nahlédnout beze strachu sadovská zákoutí vlastního nitra. Nevzdávat se – vždyť statečnost, síla a mrštnost jsou přece hrdostí všech správných a zdravých chlapců na celém světě! Začít si konečně užívat života plnými doušky. Žít dál. Svatě žít. Podávat zprávy.

    Oči se mi krutě zamžily. Vybavil jsem si ceduličky, kterými studenti tu a tam na jevišti mávali: Ach! Jé! Možná bychom měli čekat rychleji!

    Vážení fajnšmekři, máte-li nějakou volnou pětku, neváhejte, zajděte do Studia Marta a dejte si scénický komiks o době, jež ztratila nit – Zpráva o svatém kárání – na ex! Nebudete litovat!

    Studio Marta, scéna DIFA JAMU, Brno – Martin Sládeček a kolektiv: Zpráva o svatém kárání. Režie: Barbara Hertz, dramaturgie: Martin Sládeček, scéna a kostýmy: Monika Urbášková, komiks: Jan Droščák, hudba: Michal Indrák, pohybová spolupráce: Anna – Marie Formánková, světla: Martin Holoubek, zvuk: Jakub Podešva, dokumentace: Soňa Popová, art projekce: Jakub Mareš, grafika: Anna Stránská, produkce: Eva Kašpárková, Šárka Mikesková. Hrají: Tereza Lexová, Kristýna Šebíková, Martin Veselý, Paulína Labudová, Dalibor Buš, Miroslav Sýkora, Lukáš Černoch, Tomáš Červinek, Táňa Hlostová, Iveta Austová, Jan Jedlinský, Miroslav Novotný, Šárka Mikesková j.h. Pedagogické vedení: prof. MgA. Nika Brettschneiderová, prof. PhDr. Václav Cejpek, doc. Mgr. Jan Kolegar, prof. PhDr. Josef Kovalčuk, Mgr. Aleš Záboj, prof. Mgr. Ján Zavarský. Premiéra 16. 12. 2012 (Psáno z reprízy 18. 12. 2012).

    ///

    Jaroslav Tuček (5. 9. 1938)

    Absolvent Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Jako herec působil v brněnském Divadle Julia Fučíka a Divadle bratří Mrštíků, poté v ostravském Divadle Petra Bezruče a nakonec opět v Brně, v Mahenově činohře. V letech 1975 – 1980 vyučoval na Státní konzervatoři v Brně. V roce 1979 byl coby člen KSČ dosazen na místo uměleckého šéfa Divadla na provázku a Hadivadla. V této funkci působil až do roku 1989 a podílel se i na prosazení a organizování stavby nové (současné) budovy Divadla Husa na provázku v Brně. V letech 1989 – 2000 učil na JAMU jevištní řeč a vedl Studio Marta. Zajistil a spoluorganizoval jeho generální přestavbu. Podílel se na vzniku mezinárodního festivalu vysokých divadelních škol Setkání/Encounter. Od roku 2000 působil v Divadle Polárka jako herec, asistent režie, vedoucí provozu, inspicient hlediště a zejména jako kmotr, patron a ředitel tohoto divadla. Prosadil a podílel se na přestavbě prostor Polárky v moderní divadlo pro děti a mládež. Nyní je v důchodu. Je autorem “samizdatové” knihy Záloha na vzpomínání (2008) a právě vydaných Vzpomínek antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Martou na provázku (2012).


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,