Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mrzák, upíři i naháči v Hradci

    Hradecké Divadlo evropských regionů je festival, na němž lze hekticky přebíhat z představení na představení (často, počítáme-li i off-program, jich může být k vidění pět až šest najednou). Letos přálo počasí, méně ovšem sponzoři (lépe řečeno jenom někteří ano). To jistě ovlivnilo možnost nákupu zahraničních inscenací, domácí účast byla zato víc než důstojná. Z přebohaté nabídky si měl každý možnost vybrat, objektivní či všezahrnující reflexe je prakticky nemožná. O tom svědčí i „rozptýlené“ bodování na str. 3. Letos zhlédlo 269 představení celkem 51 360 diváků.

    V linii přespolních inscenací se objevilo několik takových, v nichž spolupracovali čeští tvůrci (autoři i inscenátoři) se souborem ze zahraničí. Jiří Havelka nastudoval ve finském městě Kuopio hru Jaroslava Rudiše a Petra Pýchy Léto v Laponsku v překladu známého kulturního aktivisty Kariho Seniuse, který léta zprostředkovává kontakty mezi českým a finským divadlem. Ve srovnání s inscenací Slováckého divadla v Uherském Hradišti (dosud jediné uvedení textu na domácí půdě) se finská inscenace mohla vykázat větší jevištní magií, ale slabšími hereckými výkony a happy-endově připsaným závěrem, který text projasnil, ale také zbanalizoval. Za větší malér lze ovšem považovat spolupráci invenčního tandemu SKUTR s polským souborem Lubuski Teatr ze Zelione Gory, vznikla tak inscenace Teď – navždy na „libreto“ Magdaleny Frydrych Gregorové (dramaturgyně Klicperova divadla). Zajímavý, trochu komplikovaný text o složitých vztazích s nábožensko-mystickým podložím inscenátoři znejasnili řadou výtvarně-pohybových akcí, seřazených do monotonní linie, navíc předváděných, obávám se, ne příliš špičkovými herci. Loutkáři hradeckého Draku se zúčastnili projektu Jánošík, Janosik!, Jánošík? spolu s nitranským Starým divadlem K. Spišáka a varšavským Teatrem Lalka. Každý ze tří zúčastněných souborů má svou vlastní inscenaci o Jánošíkovi (režírují Jakub Krofta, Lukasz Kos, Ondrej Spišák), v nově otevřených prostorách studia Drak došlo k cca 90 minut trvající jevištní koláži. Český Jánošík je nejironičtější (Václav Poul v roli středoškolského profesora absolvuje s nevycválanými studenty vycházku po „autentických“ historických místech), polský Janosik mimo jiné rapuje i chlapácky ryčí v rockovém rytmu, slovenský osciluje mezi folklorem a erotikou (falická fujara). Produkce byla nepochybně pestrá, jednotlivá pojetí legendárního zbojníka se však nijak navzájem neumocňovala. Chystanou spolupráci s domácími divadelníky signalizovala inscenace Jidáš Iškariotský, zrádce (inspirovaná textem Leonida Andrejeva), solidní a nepřekvapivá loutková produkce režiséra Jevgenije Ibragimova, který s čtyřčlennou ruskou skupinou, působící dosud v estonském Tallinu, nastupuje od nové sezony do Jihočeského divadla. Stálý návštěvník Regionů, permské divadlo U mostu s uměleckým šéfem Sergejem Fedotovem, předvedlo Mrzáka inishmaanského od Martina McDonagha (slavného autora Fedotov Rusům prý objevil). Je mi líto, ale už jsem viděl od tohoto výrazného režiséra lepší inscenace, stejně tak jako shledávám zajímavějšími oba české „Mrzáky“ (Špalkova v Kašparu i Glaserova v Českých Budějovicích). Nepochybně výrazná profesionalita permských herců byla využita k až folklorně ruské koloritnosti, ještě víc ruské, než se souboru stává při zpracovávání domácí klasiky. Herecké výkony oscilovaly od přesné povahokresby (Vladimir Iljin v roli převozníka Bobíka Bobbyho) po nesnesitelné přehrávání (Marina Babošina jako přisprostle prostořeká Helena).

    České divadlo bylo prezentováno na festivalu důstojně, s velkým, především havlovským výběrem dorazila brněnská Husa na provázku, dvěma inscenacemi se představilo Pražské komorní divadlo, úspěšné kousky dala k lepšímu plzeňská loutková Alfa, festival zahajovala Smočkova a Kunderova Ptákovina z Činoherního klubu… Poprvé jsem viděl Kolečkova a Svobodova kladenského Jaromíra Jágra, Kladeňáka (Tomáš Svoboda režíruje, hostující David Matásek ztvárňuje titulní roli), nejde sice o prvořadou událost, ale bavil jsem se dobře, „použití“ Tří sester v ruské, tedy omské epizodě bylo vydařené i herecky a svědčilo o solidním potenciálu souboru. Excelentně se představilo Naivní divadlo Liberec v dobře odpálené „historické“ kratochvíli Neklan.cz (nadějný režisér Jakub Vašíček je s Tomášem Jarkovským podepsán i pod scénářem), v níž se počítačová technika dobře snoubí s odkazem Jiráskových Starých pověstí a autoři mají políčeno na národní mýty (včetně těch sportovních). Také Pandemonium (podle komiksu Džiana Babana a Vojtěcha Maška) přivedli liberečtí tvůrci (konkrétně Filip Homola s dramaturgem Vítkem Peřinou) do divadelně přitažlivého tvaru, v němž herecky dominoval Tomáš Bělohlávek v partu bizarně zákeřného otce Kokeše. Dohnal jsem konečně i Strindbergovu Hru snů v podání ostravské Arény, titul se mi i nadále jeví jako nehratelný, přesto se ho režírující Jiří Nekvasil zmocnil kultivovaně, herci byli – jak jsem u Arény zvyklý – báječní (mezi jinými Tereza Dočkalová, Alena Sasínová-Polarczyk, Albert Čuba, Dušan Škubal).

    K výhodám hradeckého festivalu patří i nenápadně probíhající přehlídka uplynulé sezony Klicperova divadla, při které si lze dotvořit obraz o hradecké činoherní tvorbě. Všechny zde poprvé zhlédnuté opusy mě potěšily především herecky, Klicperovci disponují souborem s vydařeným osobnostním mixem, nikdo tu není zaměnitelný (to neznamená, že by občas nemuselo dojít k alternacím). Viděl jsem derniéru Goldflamových Žen a panenek (režie Jiří Ondra), v níž si podstatná část dámské šatny s gustem zahrála i zazpívala (vokálně zaujala především Martina Nováková), také jsem absolvoval další k herečkám vstřícný titul, Vltavínky od pilné autorky Magdaleny Frydrych Gregorové (text nastudovala Viktorie Čermáková), dílko sice trochu kompozičně nevyvážené, ale s velice působivými situacemi a dobře napsanými dialogy. Dějiny minulého století prizmatem ženských osudů jednoho rodu (od babičky po vnučku) zprostředkovaly ve víc než pozoruhodných kreacích zejména Martina Eliášová, Marie Kleplová, Lenka Loubalová a Zora Valchařová-Poulová. K novějším titulům patří historizující tragikomedie Král je panna současné anglické autorky Moiry Buffini. Hru, zprvu velmi vtipnou, ve druhé části trochu fabulačně překombinovanou nastudovala Lída Engelová, „středověká“ zápletka se točí kolem dívky, která je vychovávána jako muž a netuší nic o své identitě. Z šesti kvalitních hereckých výkonů mě tentokrát nejvíc zaujal Dušan Hřebíček v roli mnicha, především ve scéně, kdy urozenému chlapci (dívce) s rozpaky i citem vysvětluje, jak probíhá mužské pohlavní vzrušení. Přesná míra vkusu na ostré hraně pikantního dialogu! Ambiciózním i zábavným titulem je autorská inscenace Davida Drábka Noc oživlých mrtvol, přivádějící upíry – velmi případně – do televizního natáčení pokleslé show. Drábek má výborné a originální nápady, ve druhé části třaskavé inscenace mezi ně ovšem míchá i ty, které ho napadly „na první dobrou“. Protagonisté hrají s gustem a nasazením, hranice vkusu je ovšem často překročena, z jevištních upírů odkapává červená (pro první řadu, v níž jsem seděl, téměř nebezpečné). Musím však přiznat, že jsem se už tak dlouho nezasmál jako při čísle nešikovného kouzelníka (pro mě předčasném vrcholu inscenace), jehož neodolatelně prezentoval František Staněk.

    Stihnul jsem i tři produkce off-programu, solidní projekt divadla Dagmar Karlovy Vary se studenty lycea dramatické výchovy Já, Holden (na motivy Salingerova Kdo chytá v žitě) i pozoruhodnou, profesně obdivuhodně interpretovanou úpravu Molièrova Lakomce souboru Geisslers Hofcomedianten Kuks (pravda, členy jsou také pražští profesionálové Martin Bohadlo a Václav Chalupa) i mnohými doporučované seskupení FKK, jehož produkce se jmenuje Wir tanzen konzentriert. Prý je představení pokaždé jiné, asi jsme v Hradci neměli štěstí. Nahota tu působila spíš jako cíl, než jako prostředek ke sdělení, jež by šlo nad onu skutečnost, že se pár mladých lidí svlékne a čtyřicet minut rozpačitě, bez výraznějšího pohybového vkladu či dramaturgické gradace pobývá na jevišti.

    Podrobné zpravodajství „den po dni“ čtěte na webu DN v oddílu blog DN (Mikulka píše z Hradce No. 1 – 8, Hradecká TOP a jiné)

    • Autor:
    • Publikováno: 3. září 2010

    Komentáře k článku: Mrzák, upíři i naháči v Hradci

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,