Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mrtvá hvězda, silný svit…

    Vojtěch Bárta je nevšední postavou českého divadelního prostředí. Jeho inscenace působí na více rovin vnímání a vyznačují se zvláštní neuchopitelností a křehkostí. Zatím poslední možnost setkání s jeho tvorbou nabídl koncem října projekt „Jsem ve Hvězdě.“ K.H.M. v pražském letohrádku Hvězda. Místo uvedení mělo pro inscenaci zásadní význam: první slova, která v představení zazní, jsou z Máchova deníku a týkají se „hvězdy hodinu vzdálené od Prahy“ – stavby, která Máchu pro svou symboličnost patrně velmi zajímala. Může se však vybavit také hvězda jako jeden ze stěžejních motivů v Máchově tvorbě i hvězda jako archetypální, magický symbol. To vše evokuje rituálnost a symboličnost prostoru, vytváří magii místa.

    Diváci, usazení v cípech sálu (hrálo se v hodovní síni, výjimečně zpřístupněné veřejnosti), tvoří součást prostoru: společně s tvůrci jsou uzavřeni v místnosti ve tvaru hvězdy, odděleni těžkými železnými dveřmi od okolního, venkovního světa. Uprostřed místnosti je vyměřený čtverec bílého igelitu, který s hromadou hadrů a plechovou vanou tvoří domov Máchovy milenky Lori. V jednom rohu čtverce sedí Máchův bratr Michal, jenž ale rozhodně samotu Lori nezpříjemňuje. Věnuje se sám sobě, s odstupem odříkává text; Lori si nevšímá, nemluví s ní. Má-li k ní nějaký vztah, tak jen jako hlídač, prodloužená ruka svého nepřítomného bratra.

    Mácha krouží okolo centrálního čtverce, zůstává ale venku, k blízkým promlouvá zdálky, z odstupu. Pohybem ovládá a vyplňuje prostor, což ještě podtrhuje práce se světly – protagonistovu rozčilenou řeč doprovází červený pruh, jindy rytmus jeho slov, vyřčených do tmy, podtrhují záblesky bílého světla. Není-li na scéně tma, je celá místnost zbarvená nezdravým, mrtvým světlem slabých zářivek; když Lori na konci představení otevře okno a vpustí do místnosti skutečné denní světlo, působí to jako zázrak, jako čisté ráno po temné noci, plné nočních můr.

    Hluboký v srdci žal…

    Scénář se skládá z úryvků Máchových deníků, básní, částí Máje a dopisů mezi Máchou, jeho bratrem a Lori. Ve výsledném tvaru se prolínají dvě významové roviny. V první je inscenace konkrétním výsekem z Máchova života, pojatým ve stylu v jakéhosi „snového realismu“. Vychází z autentických  dopisů a zabývá se posledními týdny Máchova života, kdy pobýval v Litoměřicích a v Praze se chystala svatba s Lori (dva dny před ní ovšem zemřel). Linii příběhu vytvářejí fakta z Máchova života i z jeho díla, které je zde pojato coby paralela k autorovým životním osudům. Ve druhé rovině lze celou inscenaci chápat jako pokus o zachycení esence Máchovy bytosti, tak jak ji vnímáme skrze jeho dílo i skrze vztah ke světu a blízkým, zejména k Lori. Ukazuje, v čem tkví Máchova prokletost, jeho postoj ke světu, od něhož se cítil, dle vlastních slov, odvrácený.

    Postavu Máchy (Jakub Gottwald) vidíme v centrálním prostoru málokdy, většinou se skrývá ve tmě, pohybuje se podél stěn, ale jeho hlas se rozléhá celou místností. Hlas (a jeho proměny) vytváří různorodost postavy – přechází z něžného polohlasu přes chraptivý šepot k divokému křiku, vždy ale dává vyniknout výjimečnosti máchovského jazyka. Slova, která prostřednictvím všech herců naplňují celý prostor, skládají fascinující Máchovu osobnost, její temné stránky, dekadentní perverznost i schopnost vytvářet slovem obrazy čisté krásy. Mácha přitom v inscenaci nepůsobí neživotně, jako mrtvá literární vzpomínka, ale svým vzteklým křikem, rychlými, nervózními pohyby, hrubostí projevu je až znepokojivě skutečnou a konkrétní lidskou bytostí. Člověkem, jehož osobnost dokáže v lidech snadno vzbudit obdiv a lásku, ale on sám ani po jednom příliš netouží.

    Postavu Máchy dotváří v inscenaci  Lori (Jana Pidrmanová), výkladem tvůrců povýšená k naprosté čistotě a pokoře, se kterou přijímá zuřivé výlevy svého druha. Je odevzdaná, poslušná, trochu nechápavá, ale dojemně milující. V bílém kostýmu, zabalená do různých druhů látek, působí jako něžná ovečka, ze všeho nejvíce vzbuzující dojetí. Například ve chvíli, kdy si čte Máchův milostný dopis, který není určený pro ni – je adresovaný neznámé dívce.

    Lori je tématem dopisů mezi Máchou a jeho bratrem, adresátkou jeho rozčilených psaní, sama ale nic nepíše, jakoby na to neměla nárok. Má svůj vlastní způsob vyjadřování – na začátku promlouvá básní o pavoukovi a mouše v jeho síti, stejný podtext má její podání části Máje, která popisuje marné čekání Jarmily na Viléma. Čekání ostatně vystihuje její hlavní úlohu: po celou dobu je sama, opuštěná uprostřed místnosti, zatímco Mácha k ní promlouvá zdálky, zvenčí. Setkávají se teprve na konci, když k ní přichází zemřít. Lori se tiše „modlí“ verši z Máje, ale Máchu ani tehdy její láska nezajímá, skáče jí do řeči a vlastním veršům v jejím podání se vysmívá. Umírá sice v jejím náručí, ale sám.

    Mrtvému rakví budu já

    Představení trvá necelou hodinu, ale zdá se, jakoby zabralo jen pár minut, určených několika nádechy, které již před začátkem naplňují prostor. Pocit nedostatečné délky představení evokuje nedostatečnou délku skutečného Máchova života a neustálé vědomí jeho brzkého, rychlého konce. Deníkový záznam snu o probouzejících se mrtvých mniších působí jako podvědomé očekávání blížící se smrti. Když Mácha odříkává tento úryvek, prochází prostorem s hasicím přístrojem a hledá oheň k hašení. Brzy poté umírá – vleže uprostřed hvězdy a za lehkomyslných úvah o hřbitovech a smrti. Jako pohřební zpěv mu bratr s Lori čtou části posledního zpěvu Máje. Poté odcházejí, usedají mezi diváky a Karel Hynek Mácha si do snášející se tmy odříkává epitaf – závěr Máje, končící verši:

    Kdo srdci takému útěchy jaké dá?
    Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!

    Je konec, zůstává jen zvláštní, svíravý pocit tísně i úžasu a zároveň intenzivní pocit lásky, který Máchovy verše evokují. Realita za zdmi letohrádku se bude nyní nutně jevit prázdná. Návrat dlouhou alejí Hvězdy zpátky do nehezky normálního světa byl jen logickou dohrou celého máchovského mystéria. Tomu, kdo byl letos ve Hvězdě, se ještě dlouho při pohledu na letohrádek vybaví to, čeho v něm byl svědkem. A ten kdo nebyl, může jen litovat.

    Jsem ve Hvězdě.“ K.H.M. – Scénář a režie Vojtěch Bárta, výprava Jana Hauskrechtová, produkce Magda Juránková. Premiéra 29. června 2010 v letohrádku Hvězda. Psáno z poslední pražské reprízy 27. října 2010.


    Komentáře k článku: Mrtvá hvězda, silný svit…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,