Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Muzikologie v pekle

    Ve Stavovském divadle vznikl zvláštní hybrid Mozart a ti druzí spojením minimalistické hříčky Letters, Riddles and Writs Michaela Nymana a operní koláže The Classical Style Stevena Stuckyho. Dramaturg Ondřej Hučín k sobě přiřadil díla, jež k sobě stylově moc nepasují, a výsledkem je značně nesourodý večer postavený na dvou divadelně odlišných poetikách, zdánlivě spojených osobou Mozarta.

    Beethoven (Pavel Švingr), Mozart (Alžběta Poláčková) a Haydn (Tomáš Kořínek) se v hudebním nebi přou, kdo je nejlepší, pochváleni Charlesem Rosenem v knize The Classical Style FOTO PATRIK BORECKÝ

    Ten je ovšem protagonistou jen v Nymanově půlhodinové aktovce (původně televizní opery Not Mozart, BBC, 1991), která zkoumá skladatelovo složité nitro v posledních chvílích jeho života na půdorysu rodinné korespondence i Wolfgangových rituálních hádanek, jež jeho rozpornou osobnost dále zatemňují. Vážně míněný, trochu morbidní pokus na libreto televizního scenáristy Jeremyho Newsona vyzněl jako plané filosofování o úloze skladatele, plnému účinku díla stálo v cestě nedotažené hudební nastudování, s chybně obsazenou Alžbětou Poláčkovou v titulní roli a orchestrem, jenž ani trochu nezněl nymanovsky.

    U Stuckyho je Mozart jen jednou z postav originálně konstruovaného příběhu, a to rozhodně ne tou hlavní. Tou je spíše Charles Rosen, nedávno zesnulý americký muzikolog, jenž příběhem provádí, sám konfrontován ikonickou trojicí skladatelů První vídeňské školy Haydna–Mozarta–Beethovena, kteří jej prosí o radu, jak znovu nabýt své zašlé slávy. Přečetli si totiž v nebi jeho knihu The Classical Style (1971) a ta na ně silně zapůsobila. Stala se i základem libreta Jeremyho Denka, jež představuje Rosena jako vtipného glosátora s velkou odbornou autoritou, jakéhosi moudrého Hanse Sachse, plnícího i funkci popularizátora, na rozdíl od beckmesserovsky pojatého Henryho Snibbleswortha, jenž muzikologickému cechu čest zrovna nedělá. Originální příběh se totiž odehrává v rovině zábavně podávaného výkladu základních hudebních pojmů, sonátové formy i hlavních tonálních funkcí, jež jsou zde i personifikovány. Muzikolog se pře s komponisty, Dominanta touží po Tónikovi, který je však okouzlen slečnou Subdominantou, zatímco tragický patos obstarává bezprizorně bloudící Tristanovský akord. Školometský Snibblesworth vtrhne doprostřed scény, kdy Don Giovanni pronásleduje Donnu Annu, a jeho odborná hudební analýza je natolik deerotizující, že sexuální agresor znechuceně uteče od rozdělané práce, ke zděšení Donny Anny. Báječný vtip, jenž je v závěru dovršen, když se do výhně pekelné propadá sám muzikolog. Palčivě však čeká, spolu s ostatními gagy koláže prošpikované hudebními aluzemi, na adekvátní divadelní ztvárnění. Dirigent David Švec s režisérkou Alicí Nellis si s peripetiemi příběhu neporadili a vtipnost této hříčky značně přidusili, ať v orchestru, či na scéně. Srovnání s premiérou díla (Ojai Music Festival, 2014) je kruté a kvalifikuje pražskou inscenaci jako těžce podstudovaný pokus. Na experimentálním kalifornském festivalu, jenž je sérií muzikologických konferencí a vzdělávacích pořadů, si ovšem vtip svého díla ohlídal ještě sám autor († 2014). Kdyby si dramaturgie Národního divadla vedle přepečlivého a snad až příliš obsáhlého programu na zkouškách především ohlídala účinek díla, mohl být výsledek podstatně lepší. Ne že by režie nebyla pečlivá, ale její imaginace se rozbíhá jinam, její fokus je – stejně jako v tak odlišném Nymanovi – až příliš jednostranně zaměřen na výtvarnou stránku a tato opera (nebo tak něco – jak stojí v jejím podtitulu) potřebuje něco úplně jiného: ostrý, naprosto přesný timing a pečlivé vyhrání každičkého detailu svižně napsané partitury, hýřící hudebními parafrázemi a prostoupené parodizovaným Klasickým stylem. Nejhůře dopadly ensembly (tercet v závěru Scény I), v secco-recitativech nebylo pěvcům skoro rozumět, místo stylové přizpůsobivosti pěvci odhalovali spíše svou operní manýru.

    Hudební humor je obávaný pro svou ezoteričnost; tato hříčka mohla ukázat, že tomu tak nemusí být. Je nejen vtipná, ale i srozumitelná, s jasně profilovanými charaktery – jen její parodická rovina je inscenačně značně náročná, což Národní divadlo podcenilo. Výsledkem je nekontaktní představení, které nedokáže vyvolat ty salvy spontánního smíchu, jimiž vybuchuje kaliforské publikum. Jistě, v Ojai tato hříčka otřásá převážně bránicemi muzikologů. Pak ovšem vyvstává otázka, zda se tato opera – nebo tak něco v Praze nemíjí svým publikem.

    Národní divadlo, Praha – Mozart a ti druzí (Michael Nyman: Dopisy, hádanky a příkazy – Steven Stucky: Klasika). Dirigent David Švec, režie Alice Nellis, scéna Matěj Cibulka, kostýmy Kateřina Štefková, pohybová spolupráce Klára Lidová, dramaturgie Ondřej Hučín. Česká premiéra 4. dubna 2019 ve Stavovském divadle.


    Komentáře k článku: Muzikologie v pekle

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,