Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Moskva slzám nevěří

    Název sovětského filmu z osmdesátých let se mi často vracel při návštěvě megaměsta Moskvy, dvanáctimilionového kolosu, jedné z nejdražších metropolí světa. Zejména při neustálých bezpečnostních kontrolách v hotelích, v galeriích, a dokonce i v některých restauracích. Strach z terorismu je i zde obrovský.

    Na závěr se pomalu začne snižovat strop… Jevgenij Griškovec, Anan Matison: Week End (r. Iosif Reichelgaus, prem. 17. 10. 2014, Moskevské divadlo Škola současné hry) FOTO SERGEJ PETROV

    Zúčastnil jsem se velmi „nadupaného“ zájezdu, který měl až sběratelský charakter (čím více zhlédnete, tím lépe). Zájezd byl zaměřen na několik pohledů na Moskvu – Moskvu chrámovou, kupeckou, aristokratickou, carskou, sovětskou. Přesto se mi podařilo vyhradit si čas a navštívit čtyři moskevská divadla.

    Moskva – to je město-koláž. Vedle novodobého city s četnými mrakodrapy jsou zde stavby z 18. a 19. století, z doby a ve stylu secese 20. století, předválečného konstruktivismu, padesátých, šedesátých let až po již zmíněný současný divoký vývoj, který připomíná dnešní rozvoj velkých asijských sídel. Země, kde dnes znamená zítra, se změnila v zemi s tvrdým gründersky nemilosrdným kapitalismem bez jakýchkoli sociálních jistot, se státem podporovanou novou religiozitou, s tvrdým prezidentským, nacionalisticky laděným systémem s imperiálními choutkami. Obřady v kostelech jsou nabité, ale člověk nemusí být sociolog, aby si nevšiml, že v nich z osmdesáti procent převažují ženy. Jako by předcházející ateismus bývalého režimu více ovlivnil muže, kteří tolik nepodlehli novému religióznímu blouznění. V ulicích je vidět velké množství jiných národností (nejedná se o turisty), dost jsou zastoupeni Asiaté (snad z bývalých svazových republik), kteří jsou dokonale rusifikováni.

    To vše jsem však zaznamenával vnějškovým pohledem turisty, který je zbaven rozhovorů s lidmi, s jejich názory a životními problémy. Jak jsem se ale již zmínil, navzdory nabitému programu se mi podařilo navštívit několik, naštěstí ne nevýznamných divadel.

    Mladí herci jsou převážně absolventy Studia Olega Tabakova… Andrej Platonov: Epifanské brány (r. Marina Brusnikina, prem. 6. 10. 2015, Moskevské divadlo O. Tabakova) FOTO ARCHIV DIVADLA

    První divadelní večer

    Sympatické Divadlo na Malé Bronné hrálo představení Počtigorod (Poctivé město). Je to inscenace hry amerického dramatika a herce Johna Carianiho (1969) z roku 2012, která se v originále jmenuje Love/Sick (Roztoužený). Režii měl Alexej Froněnkov, scénografii vytvořil Nikolaj Simonov (s jeho jménem se setkám i v jiných divadlech). Podtitul hry je Sen zimní noci. Jedná se o jakousi baladu či poetickou féerii s velmi poetickou scénou. Tu tvoří prázdný kruh, v pozadí je další kruh (Měsíc?). Stále padá sníh, zaznívá tajnosnubná hudba. Sledujeme – jak zní podtitul – jakýsi sen zimní noci, situaci kdesi na konci světa.

    Hra je složena z devíti částí-příběhů-setkání. Postavy se vždy podle stejného klíče k sobě přibližují a zase vzdalují, až se na konci dají všichni dohromady. Celou inscenaci rámuje příběh úvodní dvojice, která se v tomto až pohádkovém prostoru stále hledá.

    Na závěr při děkovačce byly všechny páry oblečeny za nevěsty a ženichy. Sledovali jsme – či snili – jakýsi poetický únik z kruté reality do snu a snění. Představení mělo velký aplaus, potlesk vestoje.

    Druhý divadelní večer

    Divadlo Studio Olega Tabakova. Oleg Tabakov (1935) stále hraje velké role v MCHT A. P. Čechova. Toto divadélko je však především dítě jeho pedagogických ambicí. Večer se hrály Epifanské brány podle novely Andreje Platonova (1899–1951).

    Jsme ve třídě, kde jsou školní lavice a velká tabule, po straně portréty vynikajících ruských umělců. V řadě, kde jsem seděl, jsem viděl Platonova, Marinu Cvětajevovou. Režii měla Marina Brusnikina, scénu navrhl Nikolaj Simonov (už tedy podruhé). Začíná se školním zvoněním. Do třídy se trousí žáci, sedm chlapců a dvě dívky. Jedna z nich napíše na tabuli název hry. Přichází učitel v černém (hraje jej charismatický Ivan Šibanov), který se ptá žáků, ale i diváků, kdo četl onu Platonovovu novelu. V ruce drží tlustou knihu s jeho sebranými spisy. Přihlásí se jeden student a odříkává Platonovův životopis. Potom se školní příběh transformuje do příběhu daného díla. Učitel se stává anglickým inženýrem Bertrandem a mladí lidé stavbaři, případně německými dělníky. Postavy si předávají knihu, z které čtou – a to nejen učitel a žáci, ale i do třídy vstoupivší opravář či ředitel školy. Jde o skvělý proces přeměny literárního textu, který slyšíme, v divadelní tvar, který sledujeme. Tedy jedné umělecké formy v druhou. Bez násilností, klidně, plynule.

    Mladí herci jsou převážně absolventy Studia Olega Tabakova. Platí pro ně slavný výrok Sergeje Machonina, že mládí na scéně je samo o sobě estetickou kategorií. Právě jejich mladistvá energie a maximální nasazení jsou hlavními atributy představení.

    Příběh převzatý z knihy je břitkou analogií budování vodního kanálu za cara Petra I. s industrializací ve dvacátých letech sovětské éry, v níž autor žil. Anglický inženýr se v něm dostává do ostrého konfliktu s byrokracií. Autoři inscenace nabízejí plno divadelních metafor a scénických nápadů. Působivé je například nucení Němců, aby se křižovali „pravoslavným“ způsobem, či práce s papírovou lodičkou, kterou nakonec spálí. Řada scén je doprovázena zpěvem za doprovodu živě provozované hudby. Velmi pěkné představení, opět s velkým aplausem.

    Jsou zde i humorné scény… Úkoly Anatolije Vasiljeva: Puškinovské matiné (r. Anatolij Vasiljev, prem. 24. 2. 2001, Škola dramatického umění) FOTO NATALIA ČEBAN

    Třetí divadelní večer

    Jsem v Divadle Školy současné hry. Hraje se text Week End (možná spíš Vík End) Anny Matison a Jevgenije Griškovce, autora, který jiný svůj text – Jak jsem snědl psa – osobně v roce 2002 interpretoval na festivalu Divadlo Plzeň. Uprostřed scény je po celé představení puštěn televizor a pořad, který se v něm vysílá, se promítá na celou dekoraci (scéna Alexej Tregubov). Je to takový televizní průjem. Je tam všechno, od sportu, přes přírodní katastrofy po politické zprávy (zpočátku mi toto neuvěřitelně vadilo, ale nakonec – když jsem ztratil naději, že to vypnou – jsem si na to zvykl). Scéna se občas otáčí. Je polokruhovitá, obklopená celou řadou dveří, z kterých vystupují postavy hry. Hlavní hrdina Oleg (Vladimir Šulga), byznysmen, přichází hned na začátku představení, unaveně si sedá do křesla a sleduje TV. Objevuje se jakýsi jeho spolupracovník, který jej informuje o tom, co se v jeho podnikání děje. Oleg, byť uplynulo od devadesátých let dvacet roků, stále postupuje velmi egoisticky, bez mravních zásad, jak to bylo typické právě v letech nástupu kapitalismu v Rusku. Nyní mu ale hrozí vězení. Mají jej zavřít v pondělí. Je neděle a jemu (a divákům) se před očima vrací jeho dosavadní život. Odcizení rodičům, spory se ženou-alkoholičkou, nedorozumění se synem, problémy s milenkou. Objevují se i bizarní postavy ze sousedství. Neví si rady, chce utéct někam pryč, snad do třetího světa. Na závěr se pomalu začne snižovat strop. Oleg je shrbený, potom klečí a nakonec jej strop (téměř) rozdrtí. Vyvlékne se z toho ven. Střih. Z jeviště se stává trávník. Na něm sedí Olegův syn a jí. Výjev náladou připomíná Monetův obraz Snídaně v trávě. Oleg se k synovi pokorně přidává. Konec.

    Režii měl Iosif Reichelgaus (1947). Jde o hru, která reaguje na současnou bezohlednou společenskou situaci země, o které píšu v úvodu. Hrdina sice na životní styl doplatí, ale je asi jeden z mála, kterému se podvody vymstily.

    Inscenace měla střídmý, věcný charakter, hrána byla civilním herectvím. Místy působila skutečně, jako bychom sledovali televizní inscenaci z dob reálného socialismu. Šedá atmosféra však byla v několika přesně zvolených místech „narušována“ silnými výtvarnými metaforami včetně již zmiňované závěrečné.

    Čtvrtý divadelní večer

    Tentokrát jsem se vydal do Školy dramatického umění mystika Anatolije Vasilijeva (1942), do jeho divadla-laboratoře, kde ale režíruje už jen sporadicky. Hlavním režisérem je nyní jiný divadelní mág – Dmitrij Krymov. Divadlo sídlí v nenápadné budově, kterou je možné v ulici přehlédnout, venku bez reklamy a informací. Foyer je však architektonicky velmi osobitý, bizarní, chtělo by se říci. Jako byste se ocitli v jakémsi kouzelném světě mixujícím vlivy středověku, gotiky, avantgardy a Walta Disneyho.

    Představení, které jsem zhlédl, Puškinovské matiné, bylo staršího data a na repertoáru se objevuje jen sporadicky. Režii měl tedy slavný Anatolij Vasiljev, scénu vytvořil Igor Popov. Seděl jsem sice v první řadě, ale velmi na straně, což – jak se ukázalo – bylo velmi nevýhodné. Představení začíná, že na jeviště, kde je jen několik židlí a klavír, přijdou čtyři herci a tři herečky, všichni v černém, jako by přišli na koncert. Herci jsou ve fracích, herečky mají krajkové límečky. Sledujeme – jak formu pojmenovala Jana Pilátová – verbální divadlo s výrazným rytmizováním a přehnanou dikcí. Postavy převážně sedí na židlích (stylizovaně), pohybují se minimálně. Dva herci ze židlí nevstanou po celou inscenaci. Všichni přednášejí nějaký raný Puškinův text a Rozhovory Platona. Rozpoznal jsem i části bible. Jsou zde také humorné scény, kdy si například jedna žena během svého monologu nalepí knír a začne šňupat tabák. Jiná postava zase napodobuje bučení dobytka, kukání kukačky, dokonce vytáhne jednoho diváka na scénu, což stylově jako by nepasovalo do tohoto scénického obrazu, ale je to ilustrací vyprávěného textu z venkovského prostředí. Představení je přerušováno klavírními vstupy. Dráždily mne mnohé režijní schválnosti, které divákovi znesnadňovaly vnímání. Například na straně, kde jsem seděl, se najednou rozsvítilo světlo z protilehlé strany, které znemožnilo po určitý čas vůbec hledět na jeviště. Záměr tohoto aktu jsem vůbec nepochopil. Navíc jeden z herců se už v průběhu první části představení usadil přede mnou, takže mi bránil svými zády v pohledu na celé jeviště. A zůstal zde po celou další část představení. Něco recituje, ale my (nejen já) mu naprosto nevidíme do tváře. Závěr byl rusky sentimentální, s „dumkovou“ hudbou.

    Přesto jsem návštěvy nelitoval. Byl jsem svědkem dnes ojedinělého, zvláštního laboratorního divadla, výrazně vizionářského, esteticky vyhraněného. Přes neustálý tok slov a statického rozložení herců divadelně čímsi působivého, magického. Dotkl jsem se tak typického divadla mága Anatolije Vasiljeva, o němž jsem do té doby jen četl.

    Tolik tedy střípky dojmů z Moskvy a jejích divadel. Divadelní ruština je velmi komplikovaná (zejména Vasiljev), není jí vždy – alespoň pro cizince, byť rusky poměrně slušně vybaveného – dobře rozumět. Představení, byť všechna vycházela z textu, však vždy byla plná košatých obrazů se silnou režijní i hereckou (fyzickou) imaginací. I bez jazykové vybavenosti jste tak vtahováni do silné divadelní atmosféry, v níž jste schopni se orientovat a téma poměrně přesně sledovat. Rozhodně se nebojte v Moskvě do divadla zajít. Téměř jistě se vám dostane silných divadelních zážitků.


    Komentáře k článku: Moskva slzám nevěří

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,