Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Složitá cesta k Periferii

    Činohra Moravského divadla se po nástupu uměleckého šéfa Michaela Taranta snaží pravidelně uvádět českou divadelní klasiku. Tentokrát padla volba na Periferii Františka Langera, kterou v Olomouci nastudoval režisér Štěpán Pácl. Periferie je poměrně zásadní titul meziválečné dramatiky. Současní tvůrci se k ní ale obracejí spíše výjimečně, i přesto, že nabízí řadu nadčasových motivů, které by dnes mohly poměrně zvučně rezonovat.

    Periferie

    Tereza Richterová jako naivní i penězi zaslepená prostitutka Anna FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Cestou výraznější aktualizace se ovšem v Olomouci nevydali a divákovi nabízejí spíše obecnou ilustraci Langerova textu. Tvůrci nedokázali důkladněji motivovat jednání postav a obdařit je výraznějšími charakteristikami, které by je zživotnily, zároveň nijak neakcentují sociální rozměr dramatu. Inscenace tak připomíná poněkud nevášnivou debatu nad obecnými otázkami viny, trestu a svědomí.

    Představení začínalo výstupem muže před oponou – průvodce brechtovského ražení, nikoli však vypětí. Petr Kubes jako bavič meziválečného kabaretu předstoupil před diváky s jistou křečovitostí, aby se stal komentátorem příběhu mladíka Franciho. Tato rádoby groteskní poloha ovšem nenachází adekvátní návaznost v dalších scénách, kterým dominuje víceméně psychologické herectví ústřední dvojice. Bezprizorní floutek Franci (Ivan Dejmal), který se vrací z vězení, aby začal nový život, se dostane do vleku nečekaných událostí. Sblíží se s prostitutkou Annou (Tereza Richterová se proměňuje z polohy až příliš křehké naivky v ženu zaslepenou laciným pozlátkem krásných věcí), s níž ho spojuje touha po spokojeném životě a vášeň pro tanec (náročné taneční výstupy oba představitelé zvládají s nebývalou bravurou). Když jednoho dne nešťastnou náhodou zabíjí jejího obhroublého zákazníka, podaří se jim následně vyhnout podezření ze spáchání zločinu a Franciho život se absurdně začne měnit k lepšímu. Postupně se však začíná ozývat špatné svědomí. Franci se chce očistit, ale nikdo mu nevěří, že zločin skutečně spáchal. Pochopí, že jedinou možností, jak vše dokázat, je zabít znovu. V tomto absurdním vyústění promlouvá inscenace k divákovi asi nejsilněji, jako by tvůrci chtěli pochybovat o přirozené lidské spravedlnosti, vůči které je společnost netečná.

    Oběma hrdinům sekundují vedlejší postavy. Dvojice Franciho vychytralých kumpánů Barborka (Jiří Nebenführ) a Tony (Vojtěch Lipina) je jakousi karikaturou prvorepublikových příživníčků, démonicky stylizovaná Paní (Lenka Kočišová) pak vykresluje veškeré zlo, které na ní její Francim zabitý muž (Roman Vencl) napáchal. Rozsahem nevelký, ale pro vyznění inscenace zásadní prostor dostal i Václav Bahník, který coby životem ztrápený Soudce pokouší Franciho ke zločinu.

    V mnoha aspektech se tvůrci snažili evokovat éru vzniku Langerovy hry. Kostýmy Daniely Klimešové vycházejí z dobových modelů, živá šestičlenná kapela z orchestřiště interpretuje kompozice Jakuba Kudláče, věrně odkazující k prvorepublikovým tanečním šlágrům. Scéna Pavly Kamanové naopak zůstává v nadčasové symbolické rovině a místy vnáší do inscenace aspekt poetičnosti, který ubírá syrovost Langerovy předlohy. Volný prostor jeviště vyplňují desítky obyčejných laviček stojících v pravidelných řadách za sebou. Díky jejich přemísťování herci hravě budují jednotlivá dějiště hry, v druhé polovině je naskládají do čtyř bloků a stvoří strohý prostor policejní úřadovny či soudu. Zadní plán jeviště je pak vykryt stovkami volně zavěšených papírů, které mohou symbolizovat anonymní okna domů, stejně jako soudní archivy plné odložených případů. Závěrečné Franciho gesto jejich stržení ze zdi, které lze vykládat jako jeho přiznání a vyrovnání se s osudem, nabízí působivý vizuální efekt.

    Páclova Periferie může divákům přinést jistě řadu podnětů, nicméně svým pojetím výrazněji nestrhne.

    Moravské divadlo Olomouc – František Langer: Periferie. Režie Štěpán Pácl, scéna Pavla Kamanová, kostýmy Daniela Klimešová, hudba Jakub Kudláč, pohybová spolupráce Kristýna Slezáková. Premiéra 18. ledna 2013.


    Komentáře k článku: Složitá cesta k Periferii

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,