Mor na ty vaše Židy!

Vedli jsme nedávno takový malý spor s Vladimírem Hulcem. Hulec si myslí, že už skutečnost, že nějaký divadelní projekt objeví nový text nebo dosud nezpracované téma, je hodnotou samo o sobě a o to shovívavěji se musí na příslušný divadelní kus hledět: a především, že hraje-li se v dosud divadelně nevyužitém prostoru, který zážitek umocňuje, je potřeba to přičíst divadelníkům k dobru. Já si myslím, že dělat mizerné divadlo mimo divadlo, v místě se specifickým geniem loci, znamená tohoto prostoru zneužít a tak trochu na tu ozvláštněnost hřešit. Spoléhat na to, že sedíme-li v dole, v katakombách nebo čističce, budeme u vytržení a už se tam nemusí nic moc dít, je umělecká lenost. Podlehnout mystickým řečem o síle místa a myslet si, že duch pak provane i naše nicotné dílo, to už je žití v bludu.

Mám k Miroslavu Bambuškovi jisté sympatie, jeho neúnavné vyhledávání zapomenutých témat a prostorů je obdivuhodné, jeho manifesty a proklamace štiplavé a provokativní. Dosud se mi ale nestalo, že by došlo k jejich naplnění. Před nedávnem otiskl v Divadelních novinách výtečný komentář, v němž vyzýval k revolucím v konzervativních divadlech. Moje podezření, nyní se blížící jistotě, je takové, že v hnijící žumpě zapomnění se nachází i divadelní alternativa, a má-li přijít obroda, musí se nejprve obrodit kamenná scéna, aby z ní pak mohla čerpat i ta alternativní.

Zatímco nedávná Voda byla jen naivně jednoduchá a nudná, Do Židů! jsou už doslova orgie diváckého utrpení. Má jít o připomenutí zaniklé židovské čtvrti v pražské Libni, případně zachycení fenoménu Libně nebo židovství jako takového, potažmo o zamyšlení nad mizením lidí, čtvrtí a osudů a vůbec taková pěkná filosofická záležitost. Nebo jen silný příběh jednoho místa, kde se toho vskutku stalo dost. Ale: v dlouhém představení rozděleném na dvě půle, přičemž první se odehrává v jedné, druhá v druhé hale, aniž by (s čestnou výjimkou samotného závěru) prostor tvůrci vůbec nějak využívali, se především zmateně pobíhá a hodně křičí. Není to ale žádné theatrum mundi, z jehož obrazů by nám přecházel zrak, ani sugestivní mozaika silných příběhů z dějin. Pár (současných?) bezdomovců a cikánů, roztomilý vágus Hrabal (asi jediný štěpný nápad celého projektu), docela hodně Rusů a sem tam nějací židé, přesouváme se od současnosti do druhé světové války a do ještě šerejšího dávnověku, abychom se pohybovali, aspoň myslím, třeba i ve středověku, 18. století, za první republiky nebo v sedmdesátých letech normalizace. Ale to jsou všechno jen dojmy, někdy je obtížné se v tom vyznat. Je jistě dobře, že Bambušek nesepsal lineární didaktickou poučku o dějinách jedné čtvrti, ale vytáhnout jejího ducha, zobrazit konkrétní události nebo se zamyslet nad fenoménem židovstí (nebo i antisemitismu) se mu rozhodně nepodařilo. Režie ani herci tomu zmateností a silovým kvílením nikterak nepomohli, a jediné, co stojí za povšimnutí, je pozoruhodná hudba Petra Kofroně a několik sekvencí na začátku a konci druhé půle, které využijí rafinovanou práci se světly a vraty na konci haly. Je to trochu málo, zvláště když pocity v průběhu představení komíhaly od nudy po naštvání.

Co je rozčilující: odfláknuté, nepromyšlené, nenapadnuté (od „nemít nápad“) dílo, jehož tvůrci se tváří jako velcí umělci, je přesně ten typ produktu, který příznivci mainstreamu vyčítají intelektuálům jako pouhé blábolení. Závažná nebo i inspirativní témata, pozoruhodné místo a teplý letní večer jsou využity ještě sprostším způsobem, než jak činí kdejaká divadelní komerce.

Mezery o. s. v prostoru Rarach Bubeneč. Miroslav Bambušek: Do Židů! Režie Jiří Pokorný, námět Olga Vlčková, hudba Petr Kofroň, výprava Zuzana Krejzková a kol. Premiéra 24. června 2010.

Recenze je převzata z webu DN (kde čtěte též obsáhlou polemiku)