Eva Tálská aneb Se mnou smrt a kůň v edici Režie připomíná v podtitulu jednu z inscenací této výrazné a významné osobnosti českého divadla, jde o inscenaci z roku 1999.">

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Jak vytvořit portrét režiséra

Publikace vydaná Nakladatelstvím Pražská scéna pod názvem Eva Tálská aneb Se mnou smrt a kůň v edici Režie připomíná v podtitulu jednu z inscenací této výrazné a významné osobnosti českého divadla, jde o inscenaci z roku 1999. V mnohém ohledu je to příznačné – jeví se v tom snaha editorů naznačit, že Eva Tálská obcuje ve svých divadelních dílech často s poezií, metaforou, že cesty jejího divadelního sdělování nebývají prvotně založeny na rozumové logice, ale mnohem spíš na obrazech, pocitech, emočních stanoviscích.

Eva Tálská při zkoušce Písně o Viktorce (1984) FOTO ARCHIV

Jak vytvořit portrét režiséra? Není na to žádný jednotný návod, ale častou cestou bývá tzv. monografie, tzn. rozsáhlá studie jednoho autora, který předmět svého bádání analyzuje v rozličných souvislostech a perspektivách, s využitím těch či oněch podkladů a materiálů. Tvůrci monografie Evy Tálské (v záhlaví jsou uvedeni jako autoři Kateřina Fojtíková, Barbara Vrbová, Petr Oslzlý a kol.) volí jiný přístup. Shromáždili příspěvky řady autorů, použili také dokumenty, soupisy i texty Evy Tálské. Tato metoda, jak se konstatuje v úvodu Barbary Vrbové a Kateřiny Fojtíkové a v ediční poznámce Jana Dvořáka, přinášela nejednu komplikaci a časově se protáhla. Viděno očima čtenáře se však úsilí překonat úskalí zvolené metody vyplatilo. Máme v rukou svazek o téměř čtyřech stech stranách, na nichž se vynořuje tvůrčí profil Evy Tálské v nejrůznějších variantách a zjeveních.

Lyrické a poetické divadlo

Kniha je členěna do devíti kapitol. Už klíčová slova většiny názvů jednotlivých částí jako by vytvářela základní tvarové obrysy portrétu Tálské: lyrické a poetické divadlo (I.), lidová inspirace (II.), básnění (III.), nonsens (IV.), cirkus (V.), pohádky (VI.), alternativní škola, tvůrčí dílna (VII.). Je to směřování překypující bohatou mírou fantazie jako centrálním kreativním principem. Taková je základní charakteristika režijního typu, který představuje Eva Tálská. Zároveň platí, že volbou těchto tematických okruhů, tohoto stylového východiska, Tálská dále formuje podobu svého režírování a obohacuje prostředky svých scénických realizací. Pokaždé najde něco nového, nový pohled neznámým směrem, novou perspektivu, jiné nasvícení, jinou a neobvyklou atmosféru… Kapitoly, jak je autoři v publikaci prezentují, vytvářejí jasnou a přehlednou strukturu, ač jde o bohatý, různorodý a pestrý materiál.

Výhoda monografie, která je tvořena jako „skládanka“, mozaika, soubor textů, se pak projeví v plasticitě pohledů, jež ve svém shrnutí představují názor na předmět monografie, v tomto případě tedy názor na Evu Tálskou. Celek tvoří texty třicítky autorů, a to od jednostránkových, majících charakter vzpomínky či jedinečného zážitku, až po obsáhlejší odborné statě. Z nich budiž zmíněny alespoň studie Petra Oslzlého (Rytmusdramaturgické volby), Davida Drozda (Pole, úhor, hrob;Šibeniční torza), Kateřiny Fojtíkové (Domů? A kudy?), Vladimíra Mikeše (Přítomnost v básních Evy Tálské), Barbary Vrbové (Ze Studia Dům k Divadlu Husa na provázku), rozhovor Vladimíra Hulce s Evou Tálskou (Život je jenom černá díra vevesmíru)… Jsou zde dále texty Ludvíka Kundery, Ladislava Lakomého, Miloše Hynšta, Sergeje Machonina, Miloše Štědroně, Antonína Přidala, Bořivoje Srby, Arnošta Goldflama, Niny Vangeli, Vladimíra Morávka, Barbory Schnelle a dalších.

Samozřejmě: množství autorů v sobě skrývá nebezpečí roztříštěného chaosu, nejasnosti kontur, nahodilosti drobných glos a postřehů. Naštěstí nic z toho se ve svazku o Evě Tálské nenaplnilo. Rozsáhlejší statě tvoří opěrnou strukturu, sledují témata do hloubky, všímají si souvislostí, a to různě podle naturelu svých autorů. Drobnější texty jsou pak dobře voleny jako komentující pendant těch podstatnějších zjištění; tyto glosy jsou také napsány skutečnými osobnostmi, které dokážou zacházet se slovem a mají smysl pro pregnantní vyjádření. Takový dobře volený detail může znamenat a znamená pro zpřesnění celku a pro jeho doostření mnoho. Je tomu tak i zde – jednotlivá vzpomínka či glosa náhle s udivující přesností vyjeví nějakou podstatnou okolnost či souvislost. Citlivá ruka těch, kdož to všechno dávali dohromady, je poznat o to mocněji, když si uvědomíme, že některé z textů vznikaly přímo pro tuto monografii, jiné byly do ní převzaty odjinud.

Nechybí zde ani soupisy, nezbytná část každé monografie, která chce být práva svého jména. Zde je to jednak soupis všech inscenací Evy Tálské, jednak bibliografie nejrůznějších textů o ní. Soupis inscenací obsahuje nejen inscenace v Divadle Husa na provázku (1968–2008), ale také představení Studia Dům (1991–2007), D-dílny Studia Dům (1995–2007) a Divadla Polárka (2006–2007); zaznamenána je i jediná inscenace Evy Tálské mimo Brno – v Západočeském divadle Cheb v roce 1971. V bibliografii najdeme kompletní soupisy všeho, co o Evě Tálské vyšlo tiskem – články, studie, rozhovory, seminární či diplomové práce, recenze… Soupisy s nesmírnou pečlivostí sestavila Alena Rajlichová. Je to neocenitelný zdroj pro všechny, kdo se budou touto tematikou zabývat v budoucnu. Nezbytným doplňkem publikace s divadelní tematikou je samozřejmě velké množství fotografií více než deseti fotografů a z archivů režisérky i Divadla Husa na provázku. Ano, je to tak – divadelní fotografie mají, jsou-li dobré, velkou moc zpřítomnit děje dávno zaniklé, oživit vzpomínky pamětníků, ale být také zdrojem informace pro ty, kdo inscenaci nikdy nemohli vidět.

Pavel Zatloukal a Iva Bittová v Písni o Viktorce FOTO ARCHIV

Reflexe je zapotřebí

Na počátku jsme si kladli otázku, jak psát monografie o režisérech. V závěru se celkem přirozeně nabízí otázka, proč to vlastně dělat? Odpověď je patrná i z recenzované publikace. Každá taková monografie odkrývá – sice „jen“ na malé ploše, „pouze“ v jednotlivém detailu konkrétní osobnosti – celkové vývojové souvislosti, pozoruje jevy ve vztazích, hledá jejich smysl. A českému divadlu, které se po celé normalizační období potácelo bez objektivního zhodnocení vlastních činů (dobrých i špatných), je reflexe velmi zapotřebí. Po roce 1990 se pokusy o ni rozjížděly jen ztuha – nebylo dost kvalifikovaných a věrohodných autorů, kteří by to stihli všechno napsat, zhodnotit… Nyní, zdá se, dozrálo přemýšlení o českém divadle do věku dospělého – je schopno samostatných činů, dokáže se ohlížet a činit závěry. Mnozí tvůrci si dokázali uvolnit ruce i pro tuto činnost a řada nových se objevila a vyzrává. Edičních důkazů toho je z posledních let zaplaťpánbůh slušná řada. Zcela specifickým příkladem pozitivního dopadu takových reflexí je i kniha o Evě Tálské, režisérce podivuhodně koncentrované k jednomu „stylu“, a přece nekonečným způsobem bohaté, plastické. Všechny své inscenace vytvořila v Brně, a přesto mají přesah do celého českého divadla, mají i svoje středoevropské souvislosti. Nepíšu to proto, abych zdůraznil, jak důležité je Brno, ale jak jedinečná je Tálská. Připomenutím její divadelní cesty, jejích tvůrčích principů, jejích postojů, uměleckých prostředků, výsledků, oživením vjemů, které její inscenace poskytovaly publiku své doby, se dostáváme k pochopení sama sebe. Máme šanci lépe rozumět dnešnímu divadlu, jeho současným vrcholům i propadům.

Smysl monografie Eva Tálská aneb Se mnou smrt a kůň se tak naplňuje nadvakrát: je originálním portrétem vynikající divadelní režisérky a svou metodou je zároveň osobitým vkladem do psaní o režisérech.


Komentáře k článku: Jak vytvořit portrét režiséra

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*



Obsah,