Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Monika Švábová: Dál mě žene zvědavost

    Je otázka, co je větším zážitkem. Jestli být v hledišti a vidět Moniku Švábovou (nar. 10. března 1946 v Praze) na jevišti, nebo sedět proti ní a povídat si s ní. Jestliže na jevišti plně prožíváte radosti a strasti postav, které ztvárňuje, v soukromí se před vámi se stejnou intenzitou odvíjí celý její život. Ožívá minulost, o které jste jen zdálky slyšeli, vyjevuje se přítomnost, jež je vzrušující a atraktivní, a nahlédneme dokonce i do budoucnosti. Vypráví živě, se zápalem, s nakažlivým entuziasmem. Často se zamýšlí a nikdy neulpívá na povrchu. Členkou činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni, kam nastoupila hned po DAMU, je od roku 1968. Letošní sezona na této scéně je pro ni tedy jubilejní.

    Prožít v jednom divadle půl století je v historii plzeňského, ale i českého divadla výjimečné. Za tu dobu ztvárnila na sto šedesát rolí. První byla klaunka Lulu ve hře Pavla Kohouta August, August, august. Osudovou rolí pro ni ale byla Manon. Tehdy se zrodilo životní partnerství s Pavlem Pavlovským, který hrál roli rytíře des Grieux. Láska na první herecký stisk! Vedle řady hereckých úspěchů je Monika Švábová i držitelkou Ceny Českého literárního fondu, Ceny Vendelína Budila a letos na podzim vstoupila do Dvorany slávy Plzeňského kraje.

    Mezi umělci

    Vyrůstala jste v Praze v umělecké rodině, váš tatínek Jaroslav Šváb byl významný akademický malíř a grafik. Jak vás toto prostředí ovlivňovalo?

    Bylo nesmírně inspirativní. Tatínek byl výborný výtvarník a velká osobnost. Navrhoval plakáty pro táborské divadlo, v němž sám hrál, spolupracoval s pražskými divadly, pro Národní divadlo a Stavovské dokonce vytvořil sérii plakátů. V roce 1937 získal diplom a zlatou medaili Světové výstavy v Paříži. Od roku 1939 vedl dalších devět let svoji grafickou školu Officina Pragensis, odkud vzešli významní výtvarníci – Libor Fára, Adriena Šimotová nebo Helena Zmatlíková. Jako scénograf spolupracoval na několika inscenacích v Národním divadle s režisérem Frejkou. Ve svém ateliéru vyráběl loutková divadla, kompletní i s dekoracemi je vydával v nakladatelství J. R. Vilímka. V padesátých letech připravil divadélko se soustruženými loutkami, které bylo vystavené na EXPO v Bruselu, a i tam získal cenu. Jako děti jsme měli velké štěstí, že tatínek byl výtvarník a miloval divadlo. Sám nám vyráběl hračky, pro mě a pro sestru vyrobil třeba kouzelné pokojíčky pro panenky. Měli jsme ovšem především vlastní maňáskové divadlo. Se vším všudy, naprosto profesionální. S proscéniem, se zadním osvětlením. Pro nás a další děti z okolí v něm hráli například i známý loutkáři Vojtěch Cinybulk, Jan Malík, Josef Skupa… Mezi dětskými diváky sedával tehdy i malý Vašík Havel, byl totiž spolužák mého bratra a byli jsme skoro sousedé. Tam jsou moje divadelní kořeny.

    Loutkářkou jste se ale nestala…

    Ne. Mně se sice loutkové divadlo moc líbilo, ale hrát s loutkami mě nelákalo. Víc mě zasáhlo divadlo s lidmi.

    Žila jste ve výjimečně kulturním prostředí.

    Měla jsem štěstí, že jako dítě jsem poznala řadu osobností z uměleckého světa. A také jejich dětí. V šedesátých letech jsme jezdívali na zámek na Dobříš, kde jsem potkávala například Adolfa Hoffmeistera, fotografa Karla Plicku, V. V. Štecha, Arnošta Lustiga, Josefa Kainara, herce Otomara Korbeláře či Jaroslava Průchu. A Jana Otčenáška a Ondřeje Neffa, jejichž děti byly našimi kamarády.

    Od toho je herec hercem, aby dokázal zahrát i někoho jiného, než kým je. Možná tím spíš si uvědomí sebe sama.

    Nakonec jste se vy i vaši sourozenci dali na uměleckou dráhu. Jablko tedy nespadlo daleko od stromu.

    Mí dva sourozenci podědili po tatínkovi výtvarný talent. Sestra pracovala jako fotografka, bratr byl architekt. Navíc dělal užitou a volnou grafiku. A také zpíval. Byl báječný muzikant. Chodil do stejného ročníku na architekturu jako Pavel Bobek. Oba byli spoluzakladateli pozdějšího Olympicu. Nejdříve se jejich skupina jmenovala Fabs orchestr, později z ní vznikl Olympic. Bratr dokonce nazpíval a nahrál – s tehdy dvanáctiletým Bohumilem Starkou – původní verzi dodnes známého duetu Hvězda na vrbě. Měl velmi blízko k divadlu a také režíroval v Rubínu, například Snídani u Tiffanyho. Byl velkým přítelem Zdeňka Potužila, který Rubín zakládal. Ale divadlem se zabýval jen jako koníčkem. I hudbě se později přestal věnovat.

    Kdy jste si řekla, že se chcete stát herečkou?

    Já chtěla zprvu být baletkou. Chodila jsem do baletní přípravky Národního divadla a jako dítě účinkovala v operách i baletech. V Labutím jezeře, Z pohádky do pohádky, v Šípkové Růžence. Dodnes si pamatuji naši dětskou taneční sekvenci při odbíjejících hodinách v Popelce! Vystupovala jsem – spolu s dalšími dětmi z přípravky – v operách velmi často. Nemohu třeba zapomenout na nádhernou Rusalku v režii Karla Kašlíka, v níž jsme tančili trubače a ztvárňovali podvodnice.

    Podvodnice?

    Pobíhali jsme pod pruhy látky symbolizujícími vodu, čímž se vytvářely velmi zajímavé efekty. Byla jsem ve svém živlu. Měla jsem moc ráda spojení hudby, zpěvu a dění na jevišti. Asi proto chovám dodnes velký obdiv a lásku k opeře. V Prodané nevěstě jsem na jevišti Národního divadla říkala onu známou větu: Spaste duši, medvěd se utrh! Pohybovala jsem se mezi skutečnými uměleckými osobnostmi, ať to byl Eduard Haken, Milada Šubrtová, Marta Krásová, Beno Blachut, nebo Ivo Žídek. Nesmírně pyšná jsem byla na představení Dalibora na třetím nádvoří Pražského hradu, kde jsem hrála Miladino páže. Miladu zpívala legenda české opery Marie Podvalová a já jí jako páže nesla vlečku! Byla jsem pyšná, šťastná a důležitá, že jsem to já, kdo tuhle čest má! Tyto zážitky byly tak nesmírně silné, že jsem zatoužila dostat se k divadlu. Touha jednou na tom jevišti také existovat, to byl můj velký sen. A splnil se mi. Divadlo je tedy můj splněný dětský sen.

    S Miroslavem Horníčkem během příprav komedie Setkání s Veronikou (červen 1980) FOTO Věra CALTOVÁ

    Herečkou

    Dokázala byste najít konkrétní situaci či představení, které se o vaše rozhodnutí nejvíce zasloužily?

    Nemohu říci, že by existoval jeden – nejsilnější – zážitek, který by ve mně touhu stát na jevišti podnítil. Nebo že bych chtěla hrát s tím nebo s oním umělcem. Zážitek je záležitost okamžitá, krátkodobá. Na mě ale působilo všechno, o čem jsem teď mluvila, dohromady a dlouhodobě. Celá baletní přípravka Národního divadla a vše, co s ní bylo spojené, to byl jeden velký, silný a trvale působící zážitek.

    Naše rodina po generace bydlela na vltavském nábřeží. A už jenom chodit do Národního divadla podél té řeky bylo krásné. Stále mám ten pocit v sobě. Je v něm něco svátečního a neopakovatelného. Když jsem se pak jako dítě najednou ocitla na jevišti a pocítila jeho jedinečnou atmosféru, otevřel se mi jiný svět. Byla jsem tím naprosto zasažena a uchvácena. Tohle období jsem prožívala se svou věrnou kamarádkou Jaruškou Obermaierovou a přátelství nám zůstalo dosud. Spolu jsme dělaly, nutno říci neúspěšně, i přijímačky na taneční konzervatoř.

    Jako dítě jste opravdu na činoherní herectví ani na chvíli nepomyslela?

    Ne, vůbec. Chtěla jsem tančit. Nebo zpívat. Jeden čas jsem chodila na sólový zpěv. Říkala jsem si, že když nebudu baletkou, mohla bych být operní pěvkyní. Na herectví jsem si dlouho netroufala.

    Říkala jsem si, že herci a herečky musejí být zábavní a drzí. A já jsem byla spíš člověk stydlivý. Nebyla jsem a nejsem bavič. Neměla jsem potřebu se předvádět a nikdy jsem nestála v první řadě. Jako dítě jsem se vždycky míň styděla, když jsem zpívala, než když jsem recitovala.

    Když člověk zpívá nebo tančí, není na jevišti tak docela sám. Je tam s ním hudba.

    Ano, určitě. Alespoň já jsem to tak vnímala.

    Kdy jste se rozhodla, že zkusíte jít na DAMU?

    Po maturitě. Jako gymnazistka jsem hostovala v Divadle na Vinohradech a v jedné inscenaci jsem účinkovala s Jiřinou Jiráskovou. Požádala jsem ji o konzultaci. Řekla mi, že DAMU musím rozhodně zkusit, a pomohla mi s přípravou. Dobře to dopadlo. Byla jsem přijata a své taneční a hudební sny jsem opustila.

    A kdy vás opustil ostych?

    Asi až při mém profesionálním debutu v Plzni v inscenaci hry Pavla Kohouta August, August, august. Ovšem vůbec to nebylo tak snadné. K té postavě – Lulu – jsem se zkouškami doslova prostyděla. Ale jakmile jsem si při premiéře oblékla klaunský kostým, na obličej si namalovala klaunku, už jsem to nebyla já. Vstoupila jsem do postavy a zábrany zmizely. Zázrak! Kostýmy proto nikdy nepodceňuju. Dobře zvolený kostým mě vždycky inspiruje.

    Do Plzně

    Jak se stalo, že jste se po škole vydala do Plzně?

    V posledním ročníku DAMU jsem dostala nabídku angažmá do Ostravy. Vypravila jsem se tam. Ostrava je ale docela jiný svět, než v jakém jsem do té doby žila. A navíc ta dálka od domova… Odradilo mě to. Zároveň jsem měla nabídku z Plzně. Rozhodla jsem se tedy jít tam. Režisér Ota Ševčík se na mě přijel podívat do DISKu, rovněž i tehdejší umělecký šéf Svatoslav Papež, a angažmá jsme hned podepsali.

    Plzeň jste už nikdy neopustila. Nevábilo vás zkusit někdy ještě jiné angažmá?

    Jen v začátcích, kvůli rodičům. Pak už nikdy. Kdybych chtěla z Plzně odejít, tak jedině do Prahy, protože Prahu v sobě cítím stále jako „své“ město. Všichni moji předci z matčiny strany byli Pražáci a já ji tak cítím zakořeněnou někde hluboce v sobě. Toho se nelze zbavit.

    Upřímně – řekla jsem si tehdy, že tak rok, dva budu v Plzni a pak půjdu zpátky do Prahy, k rodičům, k sestře… Neplánovala jsem, že v Plzni zůstanu.

    A dopadlo to jinak…

    Jsem šťastná, že to tak dopadlo. Byli tu výborní herci, v souboru jsme si rozuměli. Byla jsem pyšná na to, že mě všichni akceptovali, že mě přijali. Mí kolegové se rychle stali i mými přáteli.

    A pak… vše rozhodla role Manon. Rytíře des Grieux hrál Pavel Pavlovský. Láska mezi Manon a des Grieux nemůže nevzniknout! Nemohlo to dopadnout jinak. A bylo rozhodnuto! Po čtyřech letech velké lásky se narodil Pavlík, pak Šimon. A doma je člověk tam, kde je jeho rodina.

    Zní to jako fráze, ale je to tak. Když přijdou děti, utřídíte si priority. Nabídky do pražských divadel jsem dostala, ale odmítla jsem je. I tu od Jiřiny Jiráskové po roce 1990. Už bych pro pražský soubor byla náplava. Sama bych si v něm připadala jako vetřelec. Navíc tu byl tehdy Pavel jmenován šéfem činohry. Plzeň nám byla souzena.

    V roli paní Partridgeové s Romanem Slovákem (Bertrand Ouradi) a Zdeňkem Muchou (Barry) v inscenaci hry Alana Hollinghursta Linie krásy (r. Natália Deáková, premiéra 17. 2. 2018) FOTO ALEXANDR HUDEČEK

    Historické milníky

    Do Plzně jste přišla v pohnuté době roku 1968. Jak vzpomínáte na tehdejší atmosféru a dění?

    Po těch letech si pamatuji vlastně jen obecný pocit. Například Kohoutova hra August, August, august pojednávající o moci měla najednou tisíce dalších významů. Obecných, zároveň prudce aktuálních. Prolnula se dokonale s celkovou atmosférou. Bylo to skutečně silné. A zřejmě se to projevilo i na atmosféře v souboru, který byl najednou velmi lidsky propojený. Jako by měl společný dech. Podobné to pak bylo i v roce 1989.

    Další zlomový historický okamžik. Jak jste jej prožívala?

    Intenzivně. Netýká se to ale jen mne a jen divadla. Týká a týkalo se to celého národa. Jakmile se dostaneme do vypjaté situace, držíme pospolu. V osmdesátém devátém se publikum s děním na jevišti úžasně propojilo, stejně jako v jiných divadlech po celé republice. Plzeň se ohromně semkla, sjednotila. V divadle měla být tehdy zrovna premiéra nějaké – už ani nevím jaké – činohry. Vzpomínám si, jak se rozhodovalo, jestli se bude konat nebo ne. Pavel prosazoval, aby se nehrálo, byli ovšem i tací, kteří hrát chtěli, a jiní, kteří v kritickém momentu raději odešli… Nehrálo se. Pavel předstoupil před publikum a zpívala se hymna. Nezapomenu nikdy na dialogy s diváky, které se pak odehrávaly místo představení. Diskutovalo se o věcech minulých i příštích. Silná, nezapomenutelná doba.

    Život v divadle

    Vraťme se na jeviště a k vašim rolím. Jak jste se cítila v postavách tvrdých manipulátorek s lidskými osudy, sebejistých, komplikovaných žen? Byla jich celá řada. Vrchní sestra Ratchedová v Kde kukačka hnízdo má, Markýza de Merteuil v Nebezpečných vztazích, Blanche v Tramvaji do stanice Touha, Mary v Cestě dlouhým dnem do noci. Ale i Irena v Odcházení nebo Violett Westová v Srpnu v zemi indiánů…

    Nebo Claire v Návštěvě staré dámy! Tyhle role nikdy nejsou jednoduché. Ale od toho je herec hercem, aby dokázal zahrát i někoho jiného, než kým je. Možná tím spíš si uvědomí sebe sama. Mě rozporuplné postavy těší hrát. Líbí se mi hledat složité motivace jejich činů. Je to dobrodružné. Vzrušující! Takové postavy jsou zdánlivě nesympatické bytosti a vy si je musíte – alespoň v nějakém bodě – obhájit. Alespoň z části osvětlit, pochopit jejich existenci a chování.

    Ke které postavě se vám hledala cesta nejobtížněji?

    Nedokázala jsem se ztotožnit se sestrou Ratchedovou z Kukaččího hnízda. Dalo mi práci najít v ní něco, čím by byla alespoň trochu lidská. Ovšem když jsou tyto role dobře napsané – a ony jsou – a máte dobré režijní vedení, tak je práce nad jejich podobou pro každého herce nejen velké a někdy těžké dobrodružství, ale i velká radost.

    Se kterou svou rolí jste byla jako interpretka nejvíc spokojená?

    To je těžká otázka… Vlastně ve většině inscenací, ve kterých jsem vystupovala, všechno fungovalo, jak mělo. Nezapomenutelná byla spolupráce s režisérkou Lídou Engelovou, se kterou jsem se sešla hned v začátcích svého angažmá v Plzni. Dělala jsem s ní Motýly, Duet pro jednoho, Ze života žížal, Doňu Rositu… To byly krásné spolupráce! U sestry Ratchedové jsem si velmi dobře rozuměla s režisérem Honzou Burianem. S ním jsem pracovala neuvěřitelných pětadvacet let. Za tu dobu to byl nespočet rolí. Nelze nevzpomenout na Dar Gorgony, Odcházení, Lva v zimě, ale i na celou řadu komedií, jako byl Utrejch a staré krajky, Peklo v hotelu Westminster, Přišel na večeři… Platí to i o Claire Zachanassianové v Návštěvě staré dámy nebo o Raněvské ve Višňovém sadu s mimořádným režisérem Ladislavem Smočkem. Z poslední doby mi byla blízká Violett v Srpnu v zemi indiánů. Tuhle postavu s jejími vnitřními běsy jsem měla hodně ráda. Při této práci jsem si padla do oka s režisérkou Natálií Deákovou.

    Babička v Büchnerově Vojckovi (režie SKUTR, premiéra 17. 10. 2015) FOTO KLÁRA ŽITŇANSKÁ

    Setkávání

    Vedle zmíněných jste si koncem sedmdesátých let padli do oka i s Miroslavem Horníčkem. V Plzni režíroval na jaře 1979 Slaměný klobouk, vy jste hrála Helenku a on vám nabídl, že by si s vámi rád zahrál. Napsal pro vás dva Setkání s Veronikou, které jste pak hráli s velkým úspěchem řadu let.

    To bylo krásné období mého života. Věk mezi třiceti a čtyřiceti je pro herečku nejšťastnější. Když se mě při jedné zkoušce Slaměného klobouku Miroslav Horníček zeptal, jestli bych si s ním nechtěla zahrát, jenom jsem polkla. A samozřejmě řekla ano. On pro nás dva do tří měsíců napsal Setkání s Veronikou. A v červnu 1980 měla inscenace premiéru.

    Jaké to bylo, být partnerkou takové legendy?

    Setkání s Veronikou se mi hrálo úplně samo. S Miroslavem jsem si na jevišti připadala naprosto bezpečně. Existovat s ním na jevišti bylo ohromné. Byl zvyklý na dialog, dokázal skvěle komunikovat s partnerem.

    Herec je pravdivý, strhující, zajímavý, když z něj vyzařuje sebejistota. A Horníček mi dal v mém hereckém životě to největší, co může režisér a herec druhému dát: sebevědomí. Nikdy mě na jevišti ani při zkoušení neshodil, dokázal mě laskavě vést. U něj jsem si uvědomila, jak je důležité při hraní myslet. Ne jenom předvádět emoce. Za naše „milostné pobývání na jevišti“, jak to nazýval, jsem mu dodnes vděčná.

    Během své kariéry jste se dotkla i nečinoherních žánrů, ke kterým jste inklinovala v dětství – v roce 2012 jste vystupovala v muzikálu Nine a ve hře Antonína Procházky Ve státním zájmu jste hrála primabalerínu.

    Ano, dotkla jsem se jich. A dokonce ještě dříve – na záskok jsem vystupovala přímo v baletu Z pohádky do pohádky v roli maminky! Dotkla jsem se částečně i opery. Ne že bych zpívala, ale účinkovala jsem v operním projektu. V Plzni byla uvedena koncertně Čajkovského Jolanta, byly k ní napsány verše a recitovali jsme je s Jiřím Samkem. Bylo to pro mne sice náročné, ale vždycky mě tyto přesahy mimo činohru vábily. Dětské sny a touhy nelze zcela zapomenout.

    Nelákal vás melodram?

    Lákal. A dokonce jsem v něm na škole účinkovala. Ale později mě už nepotkal. Hudbu mám ráda, a když souzní s mluveným slovem, je to krásné. V melodramu si nesmíte dovolit jediné zaváhání. Musíte být stále stoprocentně soustředění a absolutně přesní.

    Nejen Miroslav Horníček, ale i Antonín Procházka pro vás napsal či možná ještě napíše komediální role. Co pro vás jako herečku komedie znamenají?

    Komediální role mám čím dál tím raději. Čím jsem totiž starší, tím méně se sama směju. A přitom smích k životu potřebuju. Prožívat ho, slyšet ho. Ale když jsem byla mladá, lákaly mě víc velké, složité, komplikované dramatické postavy, kterými se herec musí prokousat. Jsem vděčná, že mě neminula Shakespearova Julie, Desdemona, Jessica, Viola, Gertruda, postavy her Čechova, O’Neilla, Lorcy.

    Jak se cítíte, dostanete-li komediální roli? Je to pro vás oddech od složitostí dramatických figur a vážných témat, nebo je to stejně náročný žánr?

    Jako herečka si v komediích vždycky odpočinu. Člověk si při nich řekne, že ten život je vlastně báječný! Je pro mě osvobozující, když slyším smích z hlediště. A když mám to štěstí, že je komediální role dobře napsaná a i mně se podaří smích vyvolat, je to pro mě velké pohlazení a radost. Ale dobrý herec musí umět zahrát skvěle – a teď myslím na svého muže – Krále Leara i Brouka v hlavě.

    Herecké manželství

    Je výhoda, když je manžel vaším partnerem i na jevišti?

    Jsme spolu od roku 1970. Naše herecké manželství považuju za obrovské životní štěstí. Máme jeden pro druhého pochopení. Když nastanou divadelní pochyby a trápení, rozumíme si, chceme si pomoci. Jeden druhého si vážíme a současně – nebo právě proto – jsme sobě přísnými kritiky. Dokonce možná víc než kdo jiný.

    Zkoušíte spolu doma?

    Nikdy. Doma je doma, místo na práci je jinde.

    Mnohokrát jste vystupovali společně v jedné inscenaci jako partneři. Nejen jako milenci, ale i jako nenávistní soupeři. Jaké to je, hádat se na jevišti se svým mužem?

    Kdyby člověk herectví hodně zjednodušil, pak je v podstatě o tom, že jeden na jevišti poslouchá druhého a odpovídá mu. A Pavel je v tomto ideální partner. Dokáže se na druhého nádherně napojit. Nehraje, že poslouchá, ale opravdu poslouchá! V Pavlovi jsem vždycky měla dobrého partnera. Jak na jevišti, tak v soukromí. Takže mít za partnera muže stejné profese je štěstí. Ale na druhou stranu už to nebylo tak velké štěstí pro děti, protože jsme je museli často na celý den i večer opouštět. Ale oba kluci se s tím zdárně vyrovnávali a brali to jako realitu.

    Nemrzí vás, že u divadla nezůstali?

    Ne. I když jistý talent a předpoklady oba dva měli. Vystupovali v několika plzeňských inscenacích v dětských rolích, Pavel hrál divadlo i jako vysokoškolský student se studentským souborem. Dokonce vystupovali i v Americe. Ale nakonec si oba vybrali jinou cestu a jsou spokojení.

    A co vy? Jak vám se daří získávat od divadla odstup? Nebo to nedokážete?

    Znám herce, kteří jsou na jevišti strhující, padne opona a oni v ten moment vypnou. Já to mám různé. Po Duetu pro jednoho, kde jsem měla velmi náročnou psychologickou roli Stephanie, jsem přišla domů a mohla jít okamžitě spát. Doma totiž bylo něco mnohem důležitějšího než moje role. Moje děti. Ocitla jsem se okamžitě v běžném životě, všechno ze mě hned spadlo. Ale teď už jsou děti velké, doma není nic, co by mě vrátilo do všednodennosti, a tak role ve mně zůstává mnohem déle. Možná by se dalo říct, že v posledních letech divadlem žiju mnohem intenzivněji než dřív. Dnes jsem už dvě hodiny před představením v šatně a pak stejně dlouho, ne-li déle, ve mně vše doznívá.

    Primabalerína Regina v komedii Antonína Procházky Ve státním zájmu (režie Antonín Procházka, premiéra 17. 10. 2009) FOTO ANTONÍN KŘIVÁNEK

    Genius loci

    Během své kariéry jste v Plzni hrála v několika různých a typově značně odlišných sálech. Komorní divadlo, jeho Klub, stará budova Divadla Alfa. Dnes z těchto scén, které všechny měly svého genia loci, zůstalo pouze Velké divadlo. Jaké máte na tyto scény vzpomínky?

    Velké divadlo je Velké divadlo. To je chrám. V Alfě jsme hráli, když se Velké divadlo rekonstruovalo. Vzniklo zde mnoho pozoruhodných inscenací, i když podmínky nebyly ideální. Byli jsme ale za tento azyl vděčni. A Komorní divadlo – to je velká kapitola. Měla jsem ho moc ráda. Člověk v něm cítil blízkost diváka, byla tam výborná akustika, mělo svoji specifickou, nezaměnitelnou, nádhernou atmosféru. Vůbec nevadilo, že to bylo původně kino. Mělo své nedostatky – mělo minimální elevaci, z krajních řad na postranních balkonech nebylo dobře vidět –, ale bylo krásně koncipované. Mělo balkon i postranní balkon, orchestřiště. Byl to divadelní prostor, který jsem měla moc ráda. Divadlo, které svým charakterem připomínalo lidskou náruč. Takový pocit jsem v něm měla. Během představení vznikalo jedinečné propojení jeviště s hledištěm, kdy obě strany splynuly v jedno.

    A zcela unikátní byl Klub. Nesmírně ráda jsem v něm hrála. Uváděly se tam výborné hry – třeba právě zmiňovaný Duet pro jednoho nebo Ze života žížal, Zahraj to znovu, Same nebo skvělá Ševčíkova inscenace Zločin a trest a Amadeus. Vznikalo tam vždy cosi jedinečného. Intimita, nevídaná blízkost herce a diváka, obrovská autenticita. Nevídaná škola divadla. Tam se nic neschovalo…

    Jak se vám s Komorním divadlem loučilo?

    Bylo nám smutno. Každému bylo smutno. Museli jsme vyklidit svoje skříňky, za pětačtyřicet let se toho hodně nashromáždí. Měla jsem tam všechny svoje staré texty. Ale nejsem sentimentální… Už jsem si je neschovala.

    Jak se vám hraje v Novém divadle?

    Tím, že jsem v jednom městě a nikdy jsem nezměnila angažmá, mám k Novému divadlu zvláštní vztah. Jeho otevření jsem brala jako nové dobrodružství. Vnímala jsem to tak, že na stará kolena ještě něco zažiju. Pětačtyřicet let jsem hrála ve Velkém a v Komorním divadle, a teď mi najednou přišlo, jako bych vstupovala do angažmá v jiném městě.

    A…

    Nevím. Nové divadlo skutečně skýtá velké scénické možnosti, to bylo vidět na posledním představení letošního ročníku festivalu Divadlo, Mundruczóově Zdání života. Je to divadlo jednadvacátého století, které nám může být blízké a nemusí. Je nové, je jiné… Ještě jsem k němu nenašla ten správný vztah.

    Co může herečka po padesáti letech v divadle ještě očekávat?

    Na žádnou roli už nečekám.

    Jsem ráda, že mám stále fyzickou kondici, že můžu hrát, že můžu být aktivní. Pro člověka, který se dostává do mého věku, je to nesmírně důležité. Horníček říkal, že člověk stárne, když přestane žasnout, když přestane být dychtivý. Já bych ještě přidala, když přestane být zvědavý. To je to, co mě žene dál. Zvědavost.

    Když se řekne Monika Švábová…

    …řekne se současně talentovaná kolegyně, vzácný člověk, duše ještě křehčí, než bývá u hereček zvykem. V plzeňském divadle jsme spolu patnáct let pracovaly na inscenacích, ve kterých Monika hrála role hlavní i menší. A pokaždé to byl zážitek. Navíc měla tahle půvabná dáma touhu naučit se od starších kolegů a kolegyň nejen herecké řemeslo, ale i zákulisní noblesu. Je jen dobře, že dnes roli nepsaných vzorů přejala sama. Hlavně je ale Monika celoživotně vstřícná kumštýřka, která ví, že divadlo je sebezničující umění létající v povětří.

    Lída Engelová

    P. S. Do Plzně jsem se po dalších dvaceti pěti letech, strávených v řadě jiných divadel, začátkem tisíciletí na několik sezon vrátila. Hostování přineslo pocit vklouznutí do starých dobrých bot. Současně mi ale došlo, co ještě vždycky dávala a dává Monika režisérům na stůl – je to nakažlivá sebeironie. A sebeironie je v divadle stejně vzácná jako přátelství. Díky za obojí, Moniko!


    Komentáře k článku: Monika Švábová: Dál mě žene zvědavost

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,