Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Momenty beznadějí i triumfů

    První únorovou sobotu se v pražském Divadle Archa už podeváté předávaly Ceny české filmové kritiky. V devíti kategoriích bylo vyznamenáno osm filmů různorodých žánrů, obsahů i poselství.

    Ve filmu Beáty Parkanové Chvilky zaujala Jenovéfa Boková v roli Anežky, za niž získala ocenění Nejlepší ženský herecký výkon. Na snímku s Jaroslavou Pokornou v roli její babičky Foto archiv

    Vítězným snímkem se stalo Sedláčkovo historické drama Palach a hned dvojí ocenění získala dobová rekonstrukce Hovory s TGM, jež přibližuje zrod stejnojmenné knihy Karla Čapka. Její producent a režisér Jakub Červenka vyhrál Cenu innogy pro objev roku, představitel TGM – slovenský bard Martin Huba – si odnesl Cenu za nejlepší mužský herecký výkon. Tato kultivovaná konfrontace dvou velikánů českých dějin si ocenění nepochybně zasloužila. Paradoxní je ale fakt, že zůstal opominut její scénář. Na pečlivě sestavené, myšlenkově mnohavrstevné předloze Pavla Kosatíka totiž celý Červenkův projekt stojí a padá.

    Ve svých předcházejících textech pro DN jsem se zabýval většinou vyznamenaných děl, a tak se zaměřím pouze na ta, o kterých jsem dosud nereferoval.

    V loňské nabídce hraných celovečeráků znamenalo příjemné překvapení drama Chvilky, jehož protagonistka Jenovéfa Boková právem získala Cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Celovečerní debut režisérky Beaty Parkanové (1985) vypráví o dívčí bezradnosti, neutápí se však v sebevzhlíživé manýře ani v nanicovatém přešlapování. Jeho hlavní postava – nešťastná Anežka – absolvuje sérii setkání se svými nejbližšími, z nichž si však odnáší jen narůstající beznaděj. Oporu nemá v nemohoucí matce (Alena Mihulová), jež se potácí v depresích, ani v přímočarém otci (Martin Finger), s nímž vyrazí do lesa kácet stromy a musí při tom poslouchat jeho nelichotivé poznámky na konto své vizáže. Útěchu jí nepřináší ani rázná babička (Jaroslava Pokorná), která to s Anežkou myslí dobře, bezděčně však dělá všechno pro to, aby umocňovala její umanutě potlačované trápení. Smutně bezperspektivní jsou i hrdinčiny vztahy k mužům: její milý – navenek sympatický šofér kamionu (Viktor Tauš) – sice Anežku hýčká jako vzácnou květinku, skutečné závazky má ale vůči své manželce a dětem. A sebestředný folkový zpěvák (Marek Geišberg), od něhož se navenek soběstačná dívka nechá „sbalit“, intimní vztahy označí za pouhé chemické procesy… Kultivovaně natočené „leporelo marnosti“ vypráví o tom, jak se v tříšti povrchních hovorů vzájemně neposloucháme, natož abychom se pokusili jeden druhého aspoň trochu chápat. Ukazuje to i klíčová, znamenitě zahraná scéna, v níž Anežka navštíví psychiatričku (Lenka Vlasáková) a během terapeutického rozhovoru ze sebe vymáčkne jedinou zoufalou větičku. Přes veškerou beznaděj, kterou autorka analyzuje z různých úhlů, její film nekončí bezvýchodně: v epilogu Anežka při běhu krajinou narazí na vysokozdvižnou plošinu. Využije vstřícnosti její obsluhy, nechá se vynést do výšky a svět kolem sebe tak poprvé uvidí z přehledného nadhledu. Možná to znamená začátek její proměny v bytost smířlivější a odolnější…

    Řada unikátních počinů se jako obvykle objevila v klání o nejlepší dokument: českou kritiku nejvíc zaujal snímek Až přijde válka režiséra Jana Geberta, o němž jsem referoval v DN č. 19/2018. Vyhrát však klidně mohly minimálně další čtyři dokumenty, kvalitativně srovnatelné s Gebertovou varovnou výpovědí o bojůvkách slovenských nacionalistů. Sonda Nic jako dřív (rež. Lukáš Kokeš a Klára Tasovská) je strhující autenticitou a empatií, s níž nahlíží do životů několika varnsdorfských učnic a učňů. Z leporela King Skate (rež. Šimon Šafránek) o historii českého skateboardingu sálá neskutečná energie: exkluzivní zálibu líčí hlavně jako frajerskou oázu svobody v komunistickém marasmu.

    V kategorii „Mimo kino“ zvítězil dokument Pásky z Nagana (Nagano Tapes) režiséra Ondřeje Hudečka Foto archiv

    Průhled do keňské divočiny s názvem Archa světel a stínů (rež. Jan Svatoš) dalekosáhle překračuje rámec úhledného cestopisu: pocta manželům Johnsonovým, kteří cestovali po Africe už bezmála před sto lety, nabízí jitřivé úvahy o lidském vztahu k přírodě, o nástrahách showbyznysu i o soužití mužů a žen. Dokument Mimořádná zpráva (rež. Tomáš Bojar) – odehrávající se 9. března 2017, kdy Miloš Zeman oznámil svou druhou prezidentskou kandidaturu – je napínavým svědectvím o novinářské odpovědnosti a nezastupitelné roli seriózních médií.

    Překvapení přineslo hlasování v kategorii „Mimo kino“, týkající se projektů, jež se neobjevily v běžné kinodistribuci. Nade dvěma výjimečnými díly z produkce České televize (Ondříčkovo dvojdílné retro Dukla 61 a Hřebejkův čtyřdílný thriller Rédl) zvítězil trochu překvapivě dokument Pásky z Nagana (Nagano Tapes), který režisér Ondřej Hudeček realizoval pro nadnárodní internetový projekt Olympic Channel, určený k trvalé propagaci olympijského hnutí. Nadupaná skládanka, jež měla předpremiéru loni v únoru na OH v Pchjongjangu, rekapituluje trumf českých hokejistů na „turnaji století“ před jednadvaceti lety. Cenná je svými přesahy – do historie „železné opony“ či do vztahů mezi zámořskými profíky a jejich východoevropskými kolegy, kteří byli zprvu považováni za komunistické vetřelce. Ilustrace cesty podceňovaného českého týmu přes favorizované soupeře k olympijskému zlatu nabízí dobrodružství, jaké by nevymyslel sebechytřejší scenárista. Hudečkův nápaditě poskládaný dokument s mimořádným mezinárodním kontextem i dopadem si všímá i detailních souvislostí českého úspěchu – charismatické osobnosti trenéra Ivana Hlinky nebo tehdejších komunikačních technologií v podobě faxů a videokazet (odtud archaicky znějící titul snímku). V našich moderních dějinách hrál sport vždycky kompenzační roli. Lidé si ve fotbalových nebo hokejových vítězstvích odreagovávali pocit ponížení, kterého nás bohužel dějiny neušetřily, říká v závěru filosof Václav Bělohradský. Naráží tak na klíčový podtext tohoto úchvatného filmového svědectví, jež tvoří úvahy o národní hrdosti a svobodě. Zatímco o adekvátní podobě národní hrdosti se vedou nekonečné polemiky, pointu ohledně druhé z obou zásadních hodnot dodal autorům sám život. Hráč jménem Petr Svoboda ještě jako junior z komunistické ČSSR emigroval a stal se jedním z prvních východoevropských talentů, kteří působili v kanadsko-americké NHL. A tentýž hokejista rozhodl svým gólem nezapomenutelné naganské finále proti ruskému týmu.

    • Autor:
    • Publikováno: 18. února 2019

    Komentáře k článku: Momenty beznadějí i triumfů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,