Racka publikum na jeviště Stavovského divadla. Je to na této scéně – pokud pamatuji – poprvé, inscenace navíc předvedla v tomto smyslu obdobný model jako nedávno Hana Burešová při Claudelově Poledním údělu v Divadle v Dlouhé. Režisér ovšem s výtvarníkem scény Martinem Chocholouškem o oprávněnosti tohoto přístupu přesvědčili.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mobilní radiátor pro Ninu

    Šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal usadil ve své inscenaci Čechovova Racka publikum na jeviště Stavovského divadla. Je to na této scéně – pokud pamatuji – poprvé, inscenace navíc předvedla v tomto smyslu obdobný model jako nedávno Hana Burešová při Claudelově Poledním údělu v Divadle v Dlouhé. Režisér ovšem s výtvarníkem scény Martinem Chocholouškem o oprávněnosti tohoto přístupu přesvědčili.

    David Prachař (Trigorin) a Magdaléna Borová (Nina) FOTO LUCIE JANSCH

    Prezentuje-li v prvním dějství začínající literát Kosťa Treplev (Jan Dolanský) se „svou“ herečkou Ninou Zarečnou (Magdaléna Borová) „nové formy“ v dramatu, sedí ostatní dramatické postavy na pokáceném kmenu a sledují divadlo, které se částečně odehrává i v hledišti. V dalším průběhu slavné tragikomedie se v hledišti Nina potkává též s obdivovaným spisovatelem Trigorinem (David Prachař), do Kosti nešťastně zamilovaná Máša (Lucie Žáčková) hledá objekt své touhy dokonce na balkoně. Při rozpohybovanosti a vlastně i určité rozptýlenosti postav neváhá režisér využít také provaziště, z něhož krátce organizuje běh věcí Arkadina (Taťjana Medvecká). Tito hrdinové naší doby, vymezovaní pro některé situace i tahy „industriálních“ opon a oblečení do „pestře“ unifikovaného civilu (muži v džínách), k sobě logicky musí mít dál i fyzicky než při standardních jevištních zobrazeních ruské venkovské usedlosti z přelomu devatenáctého a dvacátého století.

    Klasikova hra ve stále moderně znějícím překladu Leoše Suchařípy funguje i v tomto výtvarném rámci, interpretace není rozhodně bořivá, jenom občas lehce překvapivá, aktéři odevzdávají textu v podstatě pokorně svůj um a v jemných odstínech rozkrývají nepřekonatelné kvality předlohy. Arkadina Taťjany Medvecké méně sází na sexappeal, herečka vykresluje satirickou podobu sebestředné megery, která je se synem Kosťou v konfliktu podstatě odcizenějším, než býváme u této postavy zvyklí, také její vztah k Trigorinovi se vyznačuje ještě nesnesitelnějším majetnictvím. Výborná herečka Medvecká dokáže ovšem i v několika odhalených průhledech do nitra Arkadiny vystihnout její zoufalství, maskované suverenitou i střídajícími se bizarními kostýmy. Jan Dolanský interpretuje Kosťu jako vášnivého zoufalce, který po nešťastných zvratech osudu jím milované Niny nabývá podoby rezignovavšího introverta, při posledním setkání s ní, opuštěnou skvělým prozaikem Trigorinem, se však dožaduje-doprošuje citu s plačtivou naléhavostí. Ze sympaticky zpodobené figury lze číst, že by snad dokázal být i oporou v nesnadném hledání dalších východisek pro eventuální společný život. Nina, kterou Magdaléna Borová obdařila přesvědčivě zaťatou dychtivostí, dostane ve finále zimnici (její třes se pohybuje na tenké hraně jevištně akceptovatelného), Kosťa jí „pomůže“ aplikací posuvného radiátoru do postele. Krutě groteskní poloha je tu vhodným předznamenáním mladíkovy sebevraždy, fatálně pak evokované sugestivním šansonem Jacquese Brela J’arrive.

    Trigorin, z inscenační praxe často známý jako blazeovaný svůdce, který přivede nevinnou do neštěstí, je v podání Davida Prachaře kultivovaný, především ve vztahu k Arkadině slabošský literát, nejevící se ovšem jako ten, který by chtěl druhým ubližovat. Navíc lze v jeho projevu vyčíst jemně porcované dávky ruské melancholie. Emocionálně nerovný manželský pár Máši a Medvěděnka působí v podání Lucie Žáčkové a Saši Rašilova opravdu jako oheň a voda, ona je před sňatkem ještě poměrně elegantní „feťačkou“ v černém, i když nesnesitelnou v citovém loudilství, později se z ní stane zanedbaná, neupravená ženská s těkavým pohledem. On svou bezmocnou vlídností jenom rozmnožuje galerii postav, nenalézajících pochopení pro svoje dobře míněné snahy a tužby.

    Suverénními tahy vykreslili zkušení herci rozsahem drobnější postavy příslušníků starší generace, Johanna Tesařová jako o náklonnost doktora Dorna stále ještě marně usilující Pavlína, unaveně i trochu potměšile světácký doktor v interpretaci Ladislava Mrkvičky a v neposlední řadě bratr Arkadiny Sorin, v podání Františka Němce, muž hrdě přijímací svůj postupný fyzický úpadek. Výrazný je i obhroublý správce Šamrajev, ztvárněný Alexejem Pyškem, vhodným se jeví obsazení techniků-neherců do drobných rolí služebnictva. Vyjmenoval jsem všechny aktéry, protože pokud se v takto bohatě strukturovaném textu nikdo „neztratil“, považuji za slušné učinit herce nejdůležitější složkou referátu.

    Michal Dočekal spojil realizační odvahu s pokorou vůči klasikovi a troufám si tvrdit, že od „podzemního“ Marlowova Fausta ve vyšehradské Gorlici jde o jeho nejlepší realizační počin.

    Národní divadlo – Anton Pavlovič Čechov: Racek. Překlad Leoš Suchařípa. Režie Michal Dočekal, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, hudba Petr Haas, dramaturgie Iva Klestilová. Premiéra 9. června 2011.

    • Autor:
    • Publikováno: 27. června 2011

    Komentáře k článku: Mobilní radiátor pro Ninu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,