Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2023

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2023

ročník 32
30. 5. 2023
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Mnoho zajíců, radost diváků?

    Nová inscenace Švandova divadla Kabaret Winton předvádí příběh jednoho z židovských dětí, které titulní hrdina, křestním jménem Nicholas, za druhé Československé republiky, tedy v čase hrozící německé okupace, zachránil před holokaustem. Nadšení premiérového publika přitom naznačuje, že by mohlo jít o divácky úspěšný počin.

    Pro badatele dlouhodobě se zabývajícího problematikou vztahu mezi literaturou a divadlem je přitom zajímavé, jak je v programu pojmenováno autorství textu k tomuto představení: námět a první verze scénáře Kateřina Tučková, scénář Markéta Nekolová, Martin Františák a kolektiv. Ponouklo mě to ke spekulacím, kdo a jaký měl na výsledném tvaru a vyznění takto komplikovaně vzniklé inscenace tvůrčí podíl.

    Jak to bylo s námětem?

    Se znalostí prozaické tvorby Kateřiny Tučkové si troufnu tvrdit, že Švandovo divadlo oslovila se story o ženě, která se jako jedno z Wintonových dětí po mnoha desetiletích vrací do Prahy, aby tam objevovala sama sebe a své dospívání tak, jak je spoluutvářela vypjatá atmosféra počátku roku 1939. Neboli doby, kdy se blížil 15. březen a s ní i rasové zákony Velkogermánské říše a jejich praktické naplňování fyzickou likvidací Židů. Potenciální inscenace měla dokumentovat příkladnost cizinců, jimž se za této situace podařilo téměř nemožné, jakož i nelehký osud ženy, kterou dějiny takto těžce poznamenaly. Organickou součástí námětu nepochybně byla rovněž polodetektivní zápletka směřující k hrdinčině závěrečnému objevu vlastní sestry, kterou rodiče zachránili před smrtí tím, že jí změnili identitu a svěřili ji rasově vyhovující Češce.

    A. Buršová, M. Hanuš. Foto: A. Hrbková

    Předložený námět divadelníky evidentně zaujal jako příležitost historické téma nejen zdokumentovat, ale také agitačně aktualizovat, tedy vztáhnout k naší současnosti. Možností, jak to udělat, je několik. Bylo by například možné vyzdvihnout analogii mezi někdejší českou historií a tím, v čem dnes žijí dejme tomu takoví Ukrajinci, když se už hezkých pár let vyrovnávají s nároky sousední říše na jejich území a útoky na jejich národnost. Tučková divadlu ovšem nabídla zcela jiný aktualizační princip: možnost z příběhu o existenčním ohrožení rasově nepohodlných jedinců vymazat Němce, kteří jsou s válkou a okupací neustále čertvíproč spojováni, a vytvořit tak obraz světa, v němž budeme jako hlavní viníci identifikováni my samotní. Tedy konkrétně český nacionalismus uctívající jakéhosi Hitlera. Proč ostatně zatěžovat publikum takovými přebytečnými dějinnými detaily, jako že druhorepubliková situace byla mnohem složitější a většina Čechů tehdy naplno prožívala své vlastenectví, aniž by to muselo nutně znamenat kolaboraci s německým agresorem?

    B. Pavlíková, K. Mišejková. Foto: A. Hrbková

    Výsledná inscenace tudíž promyšleně pracuje s klíčovým prvkem současné české intelektuální sebereflexe, tedy s nesmírnou hrdostí Čechů na to, že si dokážou přiznat, že jako Češi na sebe nemohou být vůbec hrdí. Sází na všeobecnou absenci hlubší kulturní a historické paměti, a proto demonstruje jen dvě kategorie Čechů: trpící oběti, co jsou mimochodem tak trochu Židy, a křepčící nacionalisty a kariéristy, kteří mohou za všechno zlo.

    Šantán v českém hotelu

    Markéta Nekolová, režisér Martin Františák a kolektiv Švandova divadla Tučkové námět převzali s tím, že je nutné jej zásadně divadelně přemiklíkovat. Myslím, že se snažili hlavně potlačit vábení ibsenovské dramatické formy založené na průniku přítomné všednosti a postupně odkrývané minulé traumatizující zkušenosti. Dnešního diváka totiž takové introspekce nezajímají, navíc by se to muselo hrát hodně psychologicky, nehledě na to, že by se muselo pátrat po tom, jak se hrdinka v té Anglii vlastně měla a jak ji to formovalo. Proto dospěli k myšlence, že bude mnohem lepší, když z toho šoa udělají pořádnou divadelní šou. Něco jako ten muzikálový film s Lizou Minnelli, kde se přece také ukazuje nástup fašismu a nacionalismus a dá se na to krásně koukat. Co na tom, že tamten kabaret byl situován do nacistického Německa, zatímco v předválečné Praze bylo vše poněkud drobátko hodně jinak? Je to už tak dávno, že to publiku ani nedojde.

    A. Šťastná, P. Kult. Foto: A. Hrbková

    Logika tvarového posunu je patrná: potřebujeme z toho udělat pořádnej šantán, nejlíp v řádně hoch nóbl hotelu, kam chodili čeští náckové, kde ale tenkrát i ti Židi byli vaření a pečení, takže si tam mohli po sále jezdit třeba na kole. A tam se pak bude producírovat nějaký fajn groteskní komik a furt dělat všelijaké srandičky, třeba bizarně tančit, stepovat, hrát a zpívat. Nejlíp spolu s fakt přitažlivou zpěvačkou, co sebou bude neustále mlít do rytmu. Ideální na to jsou Hanuš a Buršová, ti jsou čiperní a na takovouto podívanou nepochybně mají! A když to rozjedou, tak hned bude každému divákovi jasné, že zatímco ty židovské oběti ohrožuje nezadržitelně se blížící nebezpečí, zatímco Winton spolu s dalšími podobnými cizinci zachraňují alespoň jejich děti, typičtí Češi si jen tak šaškují. Dokud je jejich prohitlerovský nacionalismus zcela nepohltí. Efektní by ale bylo, kdyby ta zpěvačka, na rozdíl od toho jejího šaška, byla také tak trochu oběť a tomuhle českému poklonkování fašismu se vzpírala.

    Přiznávám, že výsledek je – pokud nemáte problém s ahistoričností zvoleného přístupu k tématu – docela zábavný. A bylo mi sympatické, že aktualizace tématu české pitomosti byla posílena i důrazem na problematiku současných imigrantů, respektive ironickou kritikou neschopnosti některých lidí pochopit, jak hluboce se nás zdánlivě cizí problémy dotýkají.

    Konec kabaretu

    Problémem inscenace jako celku ovšem je, že se z ní kabaretní roucho v poslední třetině zákonitě vytratí, protože je nelze použít poté, co se děj posune o padesát let dopředu a Wintonem zachráněná dívčina, ukrývající se v babském těle a za jménem Mrs. Johnsonová, začne pátrat po své ztracené minulosti. Na diváka tu tudíž poměrně nečekaně vyskočí výše zmíněný polodetektivní „Ibsen“, avšak v podobě pointy velmi ledabylé, zkratkovité a psychologicky odfláknuté. Pro tvůrce je totiž zjevně opět nejdůležitější předvést, jak těžce se tato žena, nahlížející nás z perspektivy britské dokonalosti, vyrovnává s nezničitelnou českou nepolepšitelností. Není proto divu, že hrdinka, ač abstinentka, po několika málo dnech v Praze propadne těžkému alkoholismu a zapomene i na to, proč sem vlastně přijela. Leč každé divadlo koneckonců nějaký konec mít musí, takže postavy v závěru narychlo pronesou pár vět, díky nimž si divák potvrdí to, co už tak deset minut ví. Totiž že líná uklízečka, která Mrs. Johnsonové v hotelu tolik leze na nervy, je shodou okolností i její ztracenou sestrou. Režie si přitom dá hodně záležet na tom, aby maximálně potlačila sladkobolnost takto nepřekvapivého rozřešení zápletky.

    R. Jašków. Foto: A. Hrbková

    Zajímavým prvkem, ozvláštňujícím v Kabaretu Winton pasáže, které se bezprostředněji vztahují k naší žité přítomnosti, je pak pokus přece jenom najít mezi Čechy alespoň pár takových, kteří nestojí úplně za… nic. Pobyt Mrs. Johnsonové v hotelu Paříž je tudíž situován do ledna roku 1989, kdy policie během Palachova týdne na Václavském náměstí brutálně potlačovala demonstrace vyjadřující nutnost změny režimu, výslovně se přitom hovoří zejména o bitých studentech, jako by už šlo o 17. listopad.

    Nic proti tomu, naopak: chápu to jako odkaz tvůrců na pozitivní demokratickou tradici, kterou lze postavit proti současnému populismu a nacionalistické demagogii. A jsem rád, že to někdo na jevišti vyjádřil.

    M. Hanuš. Foto: A. Hrbková

    Obávám se však, že představení bude mít úspěch možná také proto, že míří na adresáty zvyklé na webech surfovat po povrchu informací a přímočaře si je vztahovat ke své osobní zkušenosti. Třebaže tedy prezentovalo několik podstatných témat, která nepochybně stojí za adekvátní umělecké zpracování, jako celek se pohybuje po líbivém povrchu jevového. A jakkoli si mnoho lidí může myslet, že je lépe efektně předehrávat honbu za mnoha atraktivními zajíci než se pokusit nudně proniknout k podstatám, já stále doufám, že si divadelní publikum zaslouží i hlubší pohled na zpodobované historické situace a s nimi spjaté naše přítomné problémy.

    ///

    Švandovo divadlo, Praha – Kateřina Tučková a kolektiv: Kabaret Winton. Režie Martin Františák, námět a první verze scénáře Kateřina Tučková, scénář Markéta Nekolová, Martin Františák a kolektiv, dramaturgie Martina Kinská, scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba Ivan Acher, pianové party Michal Nejtek, pohybová spolupráce Tomáš Rychetský. Premiéra 22. října ve Velkém sále.


    Komentáře k článku: Mnoho zajíců, radost diváků?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,