Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2024

ročník 33
1. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Mnoho povyku bez ozvěny

    Letní Shakespearovské slavnosti připomínají dramatikova génia od roku 1990, od roku 1998 každoročně – letos se tak konají po dvacáté. V roce Shakespearových 450 „narozenin“ navazuje produkce na sérii dříve uvedených titulů premiérou „sváteční komedie o lásce, intrikách a lžích“ Mnoho povyku pro nic.

    FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Mnoho povyku pro nic na Hradě je burleskním alžbětinským bulvárem, ve své době určený jarmarečnímu publiku a v současnosti konzumnímu divákovi. FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Láska a čest v mantinelech dobových konvencí, ironie, sarkasmy, slovní hříčky, naivita, pletichy, veřejná urážka ženy a odpuštění s pachutí, jež za ono závěrečné „nic“ klade nečekaný otazník. Košatá hra o mezilidských vztazích s řadou postav a bez jednoznačného hrdiny je komplikovaným, leč vděčným materiálem pro kreativní režijní uchopení. Za jiný konec ji však uchopil Jiří Menzel. Text v překladu Martina Hilského zkrátil, potlačil poetiku a vyzdvihl dějovou linku. Vznikl jakýsi burleskní alžbětinský bulvár, ve své době určený jarmarečnímu publiku a v současnosti konzumnímu divákovi. Oběti pomluv, snoubence Claudia a Héró, (Tomáš Vaněk či Radúz Mácha a Lenka Zahradnická) zjednodušil Menzel na loutky, sloužící zápletce, a v duchu konverzační komedie naopak upřednostnil beztak oblíbenější párek hašteřivců Beatrici a Benedicka (Petra Horvathová a Václav Jílek).

    S respektem k open-air prostoru se hraje převážně čelem k hledišti. Figurativní postoje, gestikulace a hromadné scény jsou komiksově čitelné, výrazná dikce brání hercům v procítěnějším přednesu, ale vítr nekrade slova od úst. Autorova nesmrtelná slovní ekvilibristika a břitký humor by vynikli i v prostším kabátku. Bravurně s nimi ovšem zachází Petr Čtvrtníček coby velitel stráže. Několik komických výstupů jasně vyprofilované postavy „vola“ Puškvorce zafunguje asi jako estrádní čísla, zakomponovaná do přednášky, a odůvodní, proč se představitel jedné z menších rolí stal mediální tváří inscenace. Nebo se režie tomu záměru podřizuje? Druhá z mediálních tváří, Leoš Noha, se bohužel tolik předvést nemůže. Současnému představiteli Benedicka, mladicky rozpustilému Václavu Jílkovi, rozhodně nechybí herecký výraz, ani šarm při navazování kontaktů s diváky, typově však zaniká mezi dalšími mladíky na scéně a Beatrice vedle něj působí příliš vyzrále. Petra Horváthová se zvučným hlasem a výraznýma očima vzdorovitě sype do hlediště feministicky uštěpačné komentáře a zdá se, že jejímu talentu stylizace do jedné z mnoha „figurek“ téměř škodí.

    Daniel Rous, Petr Čtvrtníček a Leoš Noha FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Daniel Rous, Petr Čtvrtníček a Leoš Noha FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Pro snadnější orientaci „who is who“ se charaktery vyjadřují i řečí barev, což při bleskovém sledu výstupů a povrchnosti postav není od věci. Vedle padouchů v černém a poctivců v bílém je tu světská moc ve zlatém brokátu, dívčí nevinnost v růžové, živočišnost v rudé atd. Mezi jednoduše řešenými kostýmy s historizujícími prvky od Sylvy Zimula Hanákové kralují tylové krinolíny dam, které svou motýlí lehkostí oživují scénu Jaroslava Milfajta; dvě dřevěná schodiště stojí v opozici stejně, jako představitelé matriarchálních a patriarchálním sil v úvodu. Ačkoliv dřevo bohatství sicilských paláců neevokuje (to si spíš vzpomenete na popraviště), prostředí Nejvyššího purkrabství to svým kamenným kouzlem vynahradí, nicméně tristní dřevěná loubí s plastovým břečťanem připomínají šmírácké kulisy televizních inscenací ze 70. let. Hudba z Delibesovy Coppélie hravou atmosféru ještě více načechrává, dojemné scény vynáší až k hranici karikatury.

    Hradní veselice Mnoho povyku pro nic, zasazená do romantického exteriéru, vyšumí v letním večeru jako sklenka šampaňského. Úlohu nenáročné prezentace Shakespeara plní, ale navádí k cimrmanovské reakci na Čechovovy Dvě sestry: Není to trochu málo?

    Letní shakespearovské slavnosti – William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic. Překlad Martin Hilský, režie Jiří Menzel, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Sylva Zimula Hanáková. Premiéra 24. června 2014, Nejvyšší purkrabství Pražského hradu. (Psáno z reprízy 4. července 2014.)


    Komentáře k článku: Mnoho povyku bez ozvěny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,