Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mlýnské kolo v srdci Hany Hegerové

    To mlýnské kolo v srdci cítí nepochybně s pokračujícím věkem každý. Voda se pod ním čeří, odtéká, mizí do nenávratna a její vlny zůstávají jen záležitostí daného jedince. Ve vzácných případech však za sebou zanechává nepomíjitelné stopy nejen pro toho, kdo kolo uvedl do pohybu, a vlnami zážitků a vzpomínek může natrvalo obdarovat i řadu dalších.

    Takovými zážitky obdarovalo mlýnské kolo Hany Hegerové nespočet posluchačů nejen u nás doma, v Polsku, v někdejším SSSR nebo na Kubě, ale také ve Francii, v Německu, ve Švýcarsku, v Belgii nebo v Kanadě. V některých obdobích možná v zahraničí vystupovala dokonce častěji než doma, a to i v době, kdy to bylo mimořádně obtížné. Roku 1974, když u nás vládla tuhá normalizace, jí Francouzská akademie udělila L’Ordre pour le Mérite de l’Education Artistique a spolkový ministr SRN cenu Goldene Europa. Za těmito poctami nestála snaha pomoci někomu tam za oponou: důvodem byla jen umělecká kvalita. Práce Hany Hegerové nebyla nikdy přímo spojována s politickými motivy; od těch si držela důrazný odstup. Ale pokud tvůrce dosáhne vrcholné úrovně, může se – za jistých okolností – dočkat úspěchu i bez ohledu na politické i ideologické hranice.

    Ty jisté okolnosti spočívají u Hany Hegerové v tom, že se soustředila na téma všudypřítomné, bez ohledu na společenské zřízení. Láska a problémy, které přináší vztah muže a ženy, oslovovaly posluchače na obou stranách tehdejší ideologické bariéry. Takové téma lze ovšem zpracovat v rovině běžných banalit, přijatelných pro kterýkoliv režim, ale také na síle výpovědi, která ideologické směrnice prostě ignoruje. Takovou metodu volily u nás nejčastěji tzv. malé scény. I v nepřátelském prostředí tak mohly – třeba jen dočasně a s potížemi – přežívat: například (pokaždé jiným způsobem) v Rokoku, Na zábradlí nebo v Semaforu. Spolu s nimi vytvářela Hegerová linii, která se výrazně odlišovala od standardní pop music: ideologický protest spočíval právě jen v tom, že v podstatě ignorovala proklamované a protežované směrnice, aniž by s nimi vstupovala do přímé a otevřené polemiky.

    Od atmosféry popu, občas se opájejícího kouzlem exotiky, se Hegerová distancovala hned na začátku své kariéry. Co by leckterá adeptka na hvězdnou kariéru dala za to, kdyby měla v křestním listu skutečně zapsáno jméno Carmen? Hegerové, původním jménem Carmen Farkašové, to naopak připadalo nestřízlivě extravagantní a pro svou uměleckou dráhu si vybrala prostou českou Hanu. A zaměření na výraz, který se od běžného popu i středního proudu podstatně lišil, zůstalo její devízou.

    Ve Francii sledoval podobné cíle osobitý žánr šansonu. Vyžadoval texty, oscilující na hranici básnického vyjádření a obrazů, hudební ztvárnění, vyhýbající se prvoplánovým módním trendům, a osobitou interpretaci, spojující vokální umění s hereckým projevem. I v tomto žánru existoval ovšem kvalitativní rozptyl: od běžné rutiny až k uznávaným majstrštykům. Hegerová si vybírala právě z nich. Dělala to tak dokonale, že kolem sebe shromáždila okruh skladatelů a textařů, kteří tento žánr přiblížili českým zvyklostem, poměrům a obecenstvu, aniž by přitom slevili na umělecké kvalitě. Jiří Suchý a Jiří Šlitr, Petr Hapka a Petr Rada a občas i další jí přinášeli původní český repertoár, Jiřina Fikejzová a Pavel Vrba přispívali texty na podobně laděné melodie domácích autorů, ale také na šansony světové provenience, zejména perly francouzských šansoniérů jako Edith Piaf, Jacques Brel nebo Gilbert Bécaud. Domácí i zahraniční repertoár se u Hany Hegerové plynule prostupoval a jednotlivé tituly dosahovaly až hitové popularity. Netroufl bych si říct, měl-li u obecenstva větší úspěch Milord z repertoáru Edith Piaf, Študent s rudýma ušima či Zlá neděle ze semaforské dílny. Fenomén zvaný Hana Hegerová s atmosférou naplněného bytu rovnou na Staroměstském náměstí vytvořil v české populární hudbě nový a nanejvýš osobitý pól.

    Ale léta běží, vážení. Hana Hegerová nepřestala být spolehlivou a uctívanou stálicí, ale pomalu se musela vyrovnávat s vlastním problémem, jak dlouho vydrží na této dráze pokračovat. Na koncertech pořád ještě bohatě rozdávala ze svého umění, ale nové nahrávky se už neobjevovaly tak často. A teď se tu po dlouhé době objevilo nové CD. Už jméno vydavatele je příznačné: Supraphon, kdysi mamut našeho gramofonového průmyslu, začal v polistopadové době svou produkci v oblasti mimoklasické hudby značně omezovat. Jestliže se nyní rozhodl vydat nové album Hany Hegerové, je to orientace na kvality, které ani v průběhu času neztrácejí své hodnoty.

    Album přináší 13 skladeb zahraničních autorů s českými texty. Mezi textaři, vůči nimž má Hegerová pocit dluhu, jsou Pavel Kopta a Eva Janovcová, kteří už odešli; vydání alba se dožívají Jiří Dědeček, Pavel Vrba, Jiřina Fikejzová, Jan Jiráň, Pavel Cmíral, Šotolová (v bookletu označená jako X. – není to náhodou Olga?). Najdeme tu poměrně široký stylový rozptyl: od francouzské šansonové klasiky k titulnímu evergreenu Michela Legranda, který ožil ve stovkách nejrůznějších interpretací i v oblasti popového mainstreamu, od idolu básnických avantgardistů Borise Viana až k soudobě znějícímu zbožnění na okraji hipířské kultury v obrazu Motorkářky, letní bláznivé ženské v kožených kalhotách, orly má na bundě a lesklý cvočky na botách.

    Podobně široký je i rozptyl hudebního doprovodu. Jeho osou je pianista Petr Malásek: jako její dlouhodobý hudební partner se prostě dovede strefit do nálady a stylového profilu zpěvačky, kterou doprovází, i když to nemusí být vždycky Hana Hegerová. Stálé jádro tvoří i jazzová rytmika, basista Robert Balzar, bubeník Pavel Zbořil a na některých snímcích i tenorsaxofonista František Kop: o jejich všestrannosti platí totéž, co o Maláskovi. Někdy se hraje jen v kvartetu, jindy s doplňujícími sólisty. Občas se ozve i Pražský studiový symfonický orchestr pod taktovkou Miriam Němcové. Ale doprovod si je vždycky vědom své funkce a dobře ví, že nositelem atmosféry i nahrávky je zpěvačka, která tento žánr u nás vytvořila a má stále dost síly na jeho další rozvíjení.

    Ta poslední půlvěta se vztahuje k překvapení tohoto alba. Na klasický šanson Georgese Moustakiho napsal český text Jaromír Nohavica a také jej v duetu s Hanou Hegerovou zpívá. Je to něco, co se dosavadní práci obou z nich poněkud vymyká, ale nikterak nezrazuje jejich zaměření a směr. Snaha hovořit o věcech blízkých širokému okruhu posluchačů, ale dělat to způsobem, který se vymyká běžným schematům a rutinám, je vlastní oběma partnerům. Každý z nich na to až dosud šel trochu jinak, ale jejich setkání dává naději, že takové usilování si může i v dnešní produkci zjednat své místo. To je ten bonus, přesahující nové (a doufejme, že opravdu ne už poslední) CDéčko Hany Hegerové. Rozhodně ne recept, že dále by se její tvorba měla rozvíjet především v hledání takových nových setkání. Ale spíše naděje, že prostor pro projevy mimo hranice dnešních žánrových hranic není ani dnes zcela uzavřen.


    Komentáře k článku: Mlýnské kolo v srdci Hany Hegerové

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,