Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mistr Mucha – náš vzor!

    Novinka Městského divadla Brno nazvaná Muchova epopej se na zdejším velkém jevišti vyznačuje umnou prací s prostorem, světlem i pohybem. Pod těmito inscenačními složkami je podepsán Šimon Caban. Titulek recenze chce naznačit až národně obrozenecký odér, který náladu celého kusu určuje. Muchova epopej je ve výsledku poněkud zahořkle ironická, když ústy samotného malíře mluví o zatuchlé české kotlině, kde bude trvat ještě dlouho, než sem slunce pronikne. Tříhodinový jevištní kolos však bez větších hyperbol ohledává to ryzí, co z Muchova života a odkazu zůstalo. A nedělá to skrze zprofanované líbivé plakáty nebo přes aktuální vnitrostátní spor, který dnešnímu publiku slavný obrazový cyklus připomíná možná nejvíc. Tvůrci přiznali, že na rozmáchlém projektu začali pracovat už před třemi lety, kdy tahanice mezi Moravským Krumlovem a Prahou nebyly ještě aktuální.

    Libretista, režisér a scénograf Šimon Caban a hudební skladatel Aleš Březina nestvořili biografické pásmo o slavném ivančickém rodákovi, i když se lineárně prodíráme od Muchova dětství až po první dekádu minulého věku. Vznikla jakási obrazově hudební epopej o životě proslulého malíře, ne secesně strakaté leporelo ze života ceněného internacionála, přestože ve finále k popisnosti a zdlouhavosti inscenace sklouzne. Tvůrci na půdorysu Muchova života ohledávají kupříkladu dobově nervní témata národnostní otázky, hrdě neseného vlastenectví, ale i mimořádnou pracovitost sloužící nevšednímu talentu a posedlost světem krásy. Velký paradox života Alfonse Muchy, který se jako hlasitý zastánce slovanské emancipace a vzájemnosti narodil na půdě Rakouského císařství a zemřel v Protektorátu Čechy a Morava, inscenátoři bohužel nevyužili. Nabídli ovšem jiné perspektivy.

    Kromě kostýmu Sarah Bernhardtové, jejíž plakátovou Gismondou sobě i herečce zaručil Mistr nesmrtelnost, se obrazové opulentnosti v kostýmní výbavě Simony Rybákové nedočkáte. Vládne tady střídmost, náznak, a vše je sympaticky prosté a většinou černobílé. Mucha v prosté slovanské rubášce, jiní v jednoduchých, ale nápaditých kostýmech. Barevný má být tento divadelní Mucha zejména po vnitřním smyslu. Caban a Březina sledují malíře od jeho ivančického mládí přes krušné vídeňské protloukání se, mnichovská akademická studia, fenomenální pařížský úspěch, návštěvu Ameriky až po návrat do vlasti, kde už jako světem ceněný velikán se kolem roku 1910 usadil na zámku ve Zbirohu, aby za americké peníze namaloval mladé Československé republice slavný cyklus z dějin Slovanů. I když to jeho národu bylo fuk.

    Caban s Březinou nazvali svůj opus vizuálně hudebním divadelním zážitkem. Možná chtěli upozornit, že na rozlehlé hudební scéně tentokrát nepůjde o muzikál. Caban formou rychle se střídajících jevištních obrazů tvoří na obrovském jevišti vlastní epopej. Skvěle mu v tom pomáhá Březinova hudba, jednou náladotvorná, jindy připomínající velkolepou symfonii, občas také nápaditě evokující prostředí Ivančic, Vídně, Mnichova, Paříže, New Yorku či Prahy. Březinovy hudební bloky jsou trumfem inscenace, která se ve finále vyznačuje až jakousi mechanickou setrvačností. Je to třeba případ obrazů rýsovaných světlem přes jemné plátno do velkých rámů, v nichž skupiny herců vždy strnou zcela v duchu Muchových poněkud patetických póz. Stejně tak Cabanova záliba v jezdících lodičkách a vláčcích zavání při opakovaném využití lehkou manýrou. Naštěstí režisér nápaditě pracuje se stínohrami a jako bývalý tanečník dokáže v ladných choreografiích koordinovat jevištní pohyb.

    Incenátoři si byli vědomi, že Muchův pílí a dřinou naplněný život byl prostý divadelně třaskavých peripetií či osobních tragédií. Možná i proto se ve scénáři, ve kterém se to hemží slavnými velikány jako Gaugin, Marold, Bernhardtová, Loos či donátor C. R. Crane, zrodila figura jistého Vroubka. Tento prohnaný nenadaný Čecháček, který chce Muchovi ukrást kresby a posléze už jako vlivný politik zašlapat jeho talent, je esencí národních nectností. Vroubek má ve scénáři fungovat jako pomyslné zosobnění lidské i profesní zkaženosti, jako pandán Muchovy tvořivé píle, ale i křivd a ignorace, které se malíři dostalo od vlastního národa. Figura je však místy příliš papírová.

    Z herců nejvíce pozornosti poutá Michal Isteník v hlavní roli. Po jevišti pobíhá dobromyslný mladík, který se až příliš spolehl na svou přívětivost a bodrost. Tento Mucha se nikdy na nikoho neutrhne, je altruistou do roztrhání těla, Isteníkův nepolevující úsměv je ovšem po čase kontraproduktivní. Výkon je vlastně jednostrunný a plochý jako sám scénář. Plnokrevnějšími figurami jsou tiše oddaná manželka Marie v podání Markéty Sedláčkové či předčasně zemřelý Marold (Jaroslavem Matějkou prezentovaný jako sympatický bohém).

    Inscenace zaujme i jednoduchou, leč technicky náročnou výpravou. Přitažlivé je plynulé prostupování velkolepých, ne však prázdně efektních obrazů. Jen s tou adorovanou Muchovou lidskou i uměleckou velebností to tvůrci trochu přehnali. Mistr pro nás ovšem skutečně může být vzorem, i když to bude znít pragmatickým současníkům trochu starosvětsky. Také proto je dobře, že Muchovu epopej na jevišti Městského divadla „přemalovali“.

    Městské divadlo Brno – Š. Caban, A. Březina: Muchova epopej. Režie a scéna Šimon Caban, hudba Aleš Březina, kostýmy Simona Rybáková. Světová premiéra 18. září 2010.


    Komentáře k článku: Mistr Mucha – náš vzor!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,