Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co má být zavrženo, shoří

    Z celkového počtu dvaatřiceti obrazů, ve kterých Michail Bulgakov vypráví příběh Mistra a Markétky, vytvořila dramaturgyně Divadla Petra Bezruče Kateřina Menclerová mozaiku klíčových scén. Nejde jí však jen o pouhé převyprávění slavného románu. Šestnáctý obraz Bulgakovem nazvaný Poprava (jedná se o ukřižování Ježíše Krista) přesouvá do samotného závěru. A odpověď na otázku, proč tak činí, je zároveň odpovědí na otázku, co chce inscenace říci.

    Lukáš Melník jako Mistr zosobňuje trýzeň umělecké tvorby a otázku jejího smyslu, Pavla Gajdošíková je ztělesněním ženské rozmanitosti a proměnlivosti FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Režisér Alexandr Minajev vytvořil efektní podívanou, ve které vede herce k expresivnímu stylizovanému projevu. Důsledně dbá na tempo a rytmus, hlavně však před očima diváka vytváří svět plný kouzel a magie (iluzionista Jaroslav Tovaryš naučil herce nejrůznější varietní triky s kartami, kouzelnickými hůlkami a šátky) – doslova až oči i uši přecházejí. V jeho režii se Bulgakovova imaginace stává skutečností. Z žánru psychologického realismu odvážně přechází do komedie a grotesky, dojde i na varietní a kabaretiérské výstupy a scény muzikálového charakteru. Hudba Ivana Achera je plná monumentálních melodií i rytmických pasáží a podtrhuje atmosféru přízračných okamžiků či historických událostí.

    Scénografka Lucie Labajová umístila podél boční delší stěny hlediště necelý metr vysoké černé molo, na jehož jednom kraji zpočátku stojí prodejní budka s nápoji a znuděnou prodavačkou. Ke kiosku postupně přijíždějí další stejně vysoké budky zobrazující jednotlivá dějiště, některé jsou prázdné, některé vybavené potřebným nábytkem. Po ukotvení je na jejich horní hraně vztyčen ozdobný štít připomínající horní lištu ikony – do světa Mistra a Markétky tedy člověk hledí skrze ikonu; nevládnou v něm pozemské zákonitosti. Bizarní kostýmy Davida Janoška vycházejí z výtvarného pojetí historických a mytických postav: po scéně se pohybuje výrazně nalíčená skupina ďábelských příšer, panoptikální figury z doby, kdy Bulgakov začínal román psát, ztělesňující komsomolce či literáty, a ve třetí dějové linii i biblické postavy z příběhu Piláta Pontského. Všechny tři roviny se na jevišti vzájemně prolínají přesně v duchu autorova románu.

    Dvojici titulních postav hrají Lukáš Melník a Pavla Gajdošíková. Melník jako Mistr vnáší do hracího prostoru trýzeň umělecké tvorby i otázky jejího smyslu. Pavla Gajdošíková je ztělesněním ženskosti jako takové, ale hlavně ženské rozmanitosti a proměnlivosti. Je nejen milující ženou a žhavou milenkou, je i nesmiřitelnou nepřítelkyní odpůrců a názorových protivníků svého milovaného Mistra.

    Woland Norberta Lichého je působivý zjev, těžký pohled, pomalý pohyb a dikce obohacená množstvím nejrůznějších intonací a hlasových poloh dohromady vytváří dojem skutečného pána pekel a nesmiřitelného soudce. V jeho ďábelské suitě se v kočičím pohybu démonicky nakrucuje Kocour Kňour Jakuba Burýška, Azazelo Michala Sedláčka je pekelným vypravěčem rozdávajícím smrt i navracejícím život, Magdaléna Tkačíková hraje Helu jako upírku posedlou lidskou krví i Wolandovou přízní. Vůdčí osobností mezi démony je svým způsobem Korovjev Ondřeje Bretta, bytost mezi mužem a ženou.

    Pro vyznění inscenace je však zásadní biblická dimenze. Vojtěch Říha jako ukřižovaný filosof Ješua Ha-Nocri uplatňuje chlapecký vzhled a mladistvý projev plný smířlivosti a mírumilovnosti, nechybí mu však mužná rozhodnost ve chvíli, kdy je vystaven tlaku, aby se vzdal svých hodnot a názorů. Milan Cimerák ztělesňuje Piláta Pontského věrohodně v celé jeho rozporuplnosti. Skrze jeho postavu tvůrci nabízejí tezi, že ani on nebyl ve své podstatě nikým jiným než chybujícím člověkem zasluhujícím odpuštění.

    Už v Maryše, která měla v divadle premiéru loni, šlo o důraz na život člověka v rámci křesťanských hodnot, respektive o dopad, který má jejich porušování. U Mistra a Markétky jsme o něco dál. Jde o to, kdo a co tyto hodnoty (pravidla) určuje a co si lidé pro svůj život z této nabídky vybírají. Podle Bulgakova i podle Menclerové s Minajevem platí jediné: člověk je v jádru dobrý, stačí se držet lásky, odpuštění a milosrdenství, a lidský život dostane smysl.

    V závěrečném obrazu inscenace, scéně vztyčení kříže s Ukřižovaným, shoří vše, co má být zavrženo. Zůstává kříž, ze kterého Spasitel odpouští Pilátovi Pontskému a zbavuje ho výčitek svědomí potvrzením, že celá poprava byla jenom jeho snem. A kříž zůstává nasvícený na jevišti i s tělem, které není sejmuto ani během závěrečného potlesku, v jasném sdělení: Tento obraz nechť vás provází nejen při všech vašich děkovačkách, ale po celý váš život.

    Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Michail Bulgakov: Mistr a Markétka. Překlad Alena Morávková, režie Alexandr Minajev, dramatizace a dramaturgie Kateřina Menclerová, scéna Lucie Labajová, kostýmy David Janošek, hudba Ivan Acher, pohybová spolupráce Ladislava Košíková, magie a kouzla Jaroslav Tovaryš. Premiéra 10. května 2019.


    Komentáře k článku: Co má být zavrženo, shoří

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,