Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    M. Bambušek: V době míru mysli na válku (doplněk)

    Otázky a odpovědi, které se nevešly do rozhovoru s Miroslavem Bambuškem (DN 14/2010).

    Mapuju bolestné okamžiky nedávné minulosti

     Kdo jsi?

    Narodil jsem se 13. září 1975 jako třetí syn manželů Bambuškových. Táta byl kovář a parašutista. Máma byla zubní laborantka, ale celý život pracovala jako vychovatelka v jeslích. Do svých čtrnácti let jsem žil v Lounech a přilehlém okolí. Pak jsem pět let bydlel v Mostě, kde jsem se učil zámečníkem, opravářem důlních strojů a zařízení. Ale spíš než tam jsem chodil – teda spíš jezdil – na přednášky na katedru humanitních věd do Ústí nad Labem a na filosofickou fakultu do Prahy. Když jsem v Mostě odmaturoval, udělal jsem přijímačky na IZV UK. To bylo v roce 1995. Pak jsem čtyři roky studoval na UK v Praze, kde jsem skončil jako bakalář.

     Kdy ses poprvé „dotkl“ divadla?

    Vezmu-li to úplně od počátku, tak divadlem jako takovým jsem se začal zabývat v druháku na vejšce – někdy v roce 1997. V Lounech. Nejdřív jsme s pár kamarády připravili takovej spíš recitovanej pořad, kterej jsme nazvali Úvod a pro kterej jsme si sami najímali divadla po severních Čechách. Lidi nechodili, tak jsme to vždycky nějak uplatili ze svýho. Vedlejším produktem celého toho účinkování byla kapela Die Lebedung. Dvoje bicí, dvě baskytary, vibrafon a příčná flétna. Hrál s námi i Vladimír „Lábus“ Drápal, majitel a vydavatel Guerilla records, a překladatel Jiří Popel nám dokonce zařídil vydání CD v Los Angeles. Hráli jsme starozákonní žalmy ve francouzštině, já jsem hrál na druhý bicí a zpíval jsem…byl to vlastně hard core. V roce 1998 vznikl divadelní projekt Afričan. Premiéra byla v evangelickém kostele v Lounech, kde se na podzim téhož roku konal i festival Klín mezi homolemi. No a asi měsíc na to jsme získali Vodárnu. V ní jako první akce proběhl projekt V Oáze-ve strojku-v New Yorku. Strojek jsme připravovali celé jaro 1999. Šlo o osm her, které jsem napsal, jedna byla v režii Jirky Pokorného, zbylé v mé. Tam jsme se poprvé s Jirkou Pokorným – a taky s tebou – potkali. Vodárna byla skvělá, bratr Tomáš tam namaloval asi třicet úžasnejch obrazů a vyřezal asi dvacet soch z lisovanýho papíru, na premiéru přijela spousta lidí z Prahy, z Ústí…

    Po Vodárně, kterou nám asi po dvou letech vzali, přišly Díry a Multiprostor. V ústeckém Činoheráku přibyly další nezávislé akce a někdy v roce 2003 jsem se vrátil do Prahy. Zamiloval jsem se do výtvarnice Zuzany Krejzkové a nechtěl jsem se nechat odbýt. Vzali jsme se a máme čtyři děti – desetiletou Julinku, šestiletou Miu, tříletého Josefa a devítiměsíčního Emana.

     Divadlo není mým hlavním polem zájmu

     Skutečně jsi z divadla – kamenného, amatérského či alternativního – do roku 1997 nic a nikoho neznal?

    Znal a viděl jsem velmi málo věcí. Vybavuju si snad jen inscenace Petra Lébla a Honzy Nebeského. Asi nejvíc ze všeho mě fascinoval Nebeského Hamlet Part 2 s Davidem Prachařem a Pavlem Fajtem. Bylo to v roce 1996 nebo 1997. To bylo super, to byl zážitek. Do dneška si vybavuju, jak jsem po představení jel posledním nočním autobusem do Loun a říkal si: To byla nejhorší věc, kterou jsem v životě viděl. Naprostej blábol a pitomost. A za dva měsíce mi došlo, že to byla nejlepší věc, kterou jsem kdy viděl. Tato inscenace mě v mém divadelním směřování asi nejvíc inspirovala. Svět jako vědomí a nic…

     Je někdo, kdo je ti v současném českém či světovém divadle blízký?

    Právě Honza Nebeský. Není divu, jsme krajánci. Je z Budyně – řezňyk z Budyně. To je taky od Ohře. Jako Louny. Jako Juliš. Jedna řeka, jedna mentalita…

     Jedna běsnost…

    Ale že bych něco v divadelním světě sledoval, to asi ne. Nemám na to čas, jsem přeci jenom z jiného světa a divadlo není mým hlavním polem zájmu.

     Vzali to do svých rukou a nesrali se s tím

     Jak, kdy a proč tě napadlo zabývat se politickým divadlem?

    Co se týká takzvaně politického divadla, začalo to někdy v roce 2001. Tehdy vznikl tříletý projekt Balkánská sezóna, který reflektoval občanské války na Balkáně. Jeli jsme do Bosny a zajímali se o tamní události přímo na místě. Pak jsem se – ještě s dalšími spřízněnými lidmi – v sezonách 2004-2006 zabýval česko-německou otázkou, poválečným masakrem v Postoloprtech a pochodem mrti v Brně. A inicioval jsem projekt, který se dotýkal osudu Milady Horákové. V roce 2007 přišel projekt o Kubě a Castrovi Na Fidela mi nesahej, který jsem realizovali v NoD, a pak následovaly tři filmy – Lucifer, Efekt přihlížejícího /s Radimem Špačkem/ a nakonec Jan Hus – mše za tři mrtvé muže. V tu doby – tedy asi dva či tři roky – jsem se divadlem nezabýval vůbec. Teď připravujeme s Ewanem McLarenem několikaletý projekt Cesty energie, jehož prvním inscenačním výsledkem byla performance Zdař Bůh! v ostravském Dole Michal. Mimochodem – bude taky součástí letošní …příští vlny/next wave… Kdo má chuť, může se v sobotu 2. října přijet podívat. Pořádáme cestu z Prahy do Ostravy a zpět.  Vedle toho jsem loni s Janem Horákem připravil v pražské MeetFactory dramatizaci Célinova posledního, víceméně autobiografického románu Skočná. Možná by se do toho politického divadla dala zařadit taky. A proč jsem to dělal a dělám? Mapuju bolestné, neuralgické, tragické okamžiky nedávné minulosti.

     Jak se díváš na činnost odbojové skupiny bratří Mašínů?

    Mašíni a tři další, mezi nimiž byl i Milan Paumer, byli mladí kluci, kteří udělali pár „rychlejch akcí“. Bylo to O. K., protože to bylo součástí občanské války, která tady de facto probíhala. Vzali to do svých rukou a nesrali se s tím. To, co udělali komunisti v roce 1948, byl podvod na celém národu. Tak je třeba se na tu dobu a události kolem dívat.

    Tady se chystaly asi čtyři pokusy o státní převrat. Vedli je špičkoví generálové, kteří věděli, co se děje. Šlo třeba o odbojovou skupinu Praha-Žatec. Chtěli uspořádat nové, opravdu svobodné volby, aby lidé po zkušenostech se znárodňováním, procesy a zavíráním sami rozhodli o tom, jak chtějí žít.

    A také se bavme, a to je velmi důležité, o zločinném režimu, který tady startoval už od května 1945. Komunismus, který tady pak v roce 1948 uchvátil politickým i faktickým násilím moc, to nebyl komunismus let šedesátých, ani let sedmdesátých, ani osmdesátých. Myslím, že tohle teď lidi hlavně nechápou. To, proti čemu se tady po roce 1948 do 1956 bojovalo. Lidé by se měli historicky dovzdělat, když chtějí mluvit a psát o třetím odboji. Případ Mašínů je dobrý průmět do mentality. Komunisti z nich – jako z mnoha jiných ze třetího odboje – udělali vrahy a půlka naší společnosti si to dodnes myslí. Partyzány oslavují a Mašíny zatracují. Zamysli se nad tím. Není to divný?

     Válka je přece jen něco jiného.

    Třetí odboj vznikl i proto – to je taky důležitý vědět – že to měl být předvoj a příprava pro osvobození Západem. Tak, jak se to stalo s nacismem. To je další dobový kontext, který si málokdo uvědomuje. Proto to v roce 1956 skončilo. Západ se na nás – a na Maďary, Poláky, Bulhary, Rumuny… – vykašlal.

    Jiná věc je – a to je asi jedna z největších tragédií třetího odboje – že Rada svobodného Československa, která měla v zahraničí vést jednání se západními mocnostmi, byla prošpikována agenty StB a tedy naprosto neschopná se na něčem dohodnout. Fakticky byl třetí odboj v emigraci řízen několika generály, ale pohyboval se jen na zpravodajské úrovni. V Československu to ale byl boj na život a na smrt.

    StB vyráběla nespočet provokací, aby mohla likvidovat režimu nepohodlné lidi a nepohodlný byl vlastně kdokoliv na koho ukázali… Stovky a možná i tisíce estébáků se vydávaly za západní agenty a převaděče a přitom organizovali únosy zpět do Československa nebo upozorňovali na osoby, které je třeba zlikvidovat…

    Nemluvme ale stále jen o ozbrojeném odboji. Mluvme o skryté církvi, o skautu, o Sokole. I tento odboj si zaslouží pozornost! Bavme se o těch, kteří se nedali. Řadu z nich dosud nikdo nevyslechl, většina skončila ve vězení, je mrtvá… Jaromír Vrba, Josef Hasil /král Šumavy/, Štěpán Gavenda, Dagmar Šimková, Josef Beran, Jiřina Slámová, František Slepička, Jiří Řezáč, kněz Titus Zeman a mnozí další, kteří jsou naprosto zapomenutí. Měli bychom jim naslouchat, znát jejich osudy. Každej rozumně uvažující člověk by měl pomoci ty rudý kurvy vykořenit z myšlení průměrného občana.

    Jak by sis to představoval?

    Moc bych si přál, aby konečně vznikla pořádná kontextuální učebnice našich moderních dějin po roce 1945 pro základní a pro střední školy. Přestane se mluvit jednostranně o Mašínech, když si lidé dají souvislosti dohromady. Ale to se zatím neděje. Komunistická propaganda čile pokračuje!!! Pozor na to! Fakta, o kterých teď mluvím, jsou u nás vstřebávána stále jen na úrovni badatelské.

     A co knižní memoáry, filmové dokumenty, divadelní projekty?

    Nejdůležitější je osobní svědectví. Když jsme začínali náš rozhovor Milanem Paumerem, tak je třeba připomenout, že byl jedním z mála, kteří přežili, natrvalo se z emigrace vrátili a v naší společnosti opět angažovali. Nezapomenu na jeden videoklip, na kterém je natočeno, jak jej někdy v roce 2004 policajti brutálně vynášejí z budovy soudu, kde se projednávala Hučínova kauza. Ale hlavě: Milan Paumer chodil do škol a vyprávěl mladým lidem o poválečné době v patřičných souvislostech.

     Jak se díváš na vyznamenávání třetího odboje?

    Mašíni i ostatní ještě žijící odbojáři jsou živá výčitka, je nemůžeme vyřešit nějakým posmrtným věncem či medailí. Zaplať Pánbu za živé, kteří mluví! Tito lidé nás mají především učit, jak máme reagovat na nespravedlnost. I dnes!

     Mluvíš, jako bychom žili v době války.

    So khámes, ty jebko! Teď je to v pohodě, máme svobodu. Můžeš si dělat, co chceš. Můžeš si říkat svoje názory, pronajímat si baráky a dělat tam specifické akce, vyplnit si dle libosti kus pěknýho života, splnit někomu sen. Česko je dnes svobodná země. Podívej, jak dopadly volby. Lidi si uvědomili, že jejich hlas něco znamená, že můžou něco změnit. Co na tom, že v čele státu je trouba… Taky jednou nebude!

    Rozhovor čtěte v DN 14/2010 na s. 8-9 nebo na webu DN ( zde ).


    Komentáře k článku: M. Bambušek: V době míru mysli na válku (doplněk)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,