Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Miroslav Bambušek: Pálí mě svět

    Dramatik a režisér Miroslav Bambušek se zúčastnil diskuse na téma Politika a divadlo, která byla součástí programu Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Němečtí a čeští dramaturgové a dramatici, intendant, režiséři a překladatelka na ní mluvili o politickém a dokumentárním divadle, umění v bublinách nebo angažovanosti na „zakázku“.

    Miroslav Bambušek

    Přední představitel divadla site-specific Miroslav Bambušek.
    FOTO JAN DVOŘÁK

    Přijel jste rovnou z obhlídky lokací v Sudetech, kde by měl vzniknout váš nový film Prometheus…

    Česko-německým tématem se zabývám léta a myslel jsem si, že už ho mám navždy vyřízené. Ale vzal jsem si téma Prometheus – ten, který přináší oheň nebo zapálení v člověku – a najednou bylo zpátky.

    V jakém smyslu zpátky?

    Jako plamen ukrytý. Od Boha ukrytý. Jedno, jestli v paměti země, stromů, kamenů nebo lidí. Sudety znám, ale teď jsem byl nahoře, v Krušných horách, na Doupově, na místech tak ryzích – ryze německých a dávno zapomenutých –, že to mnou pohnulo. Uvědomil jsem si, že tam nejde o dějiny před sedmdesáti lety, ale o staletí, která jsou pryč. Na hřbitově nebo ve vsi, která čítá dvacet obrovských domů, se citlivost pro to, co je zmizelé, ten plamen vrací, jako rozvzpomínání.

    Co zbývá k česko-německému tématu dodat?

    Řekne se Němci a všichni hned poukážou na druhou světovou válku. Pokud se ale máme k těm místům vztahovat, musíme se vracet mnohem dál. V roce 1945 jsme jako s konečnou platností vyřešili „německou otázku“. My jsme se jí zbavili. Ale paměť tam zůstává. Vidím kolorit současného obyvatelstva a vím, že ta citlivost tam strašně schází. A že je úkol pro umělce nebo tvůrce pokoušet se ji tam vracet. Nezatěžkanou prvoplánovou historií. Všichni vidí, jak sudeťáci jdou, mají kabáty a pásky, ale mě mnohem víc zajímá život, který tam byl. Jak sadařili. Byli strašně houževnatí. Ta místa si vybírala lidi, ne obráceně.

    Lze to vůbec přenést do divadla nebo filmu?

    Když vidím, jak v tom prostředí rezonují billboardy Zatočíme s uprchlíky a Zbavíme se Evropské unie, říkám si, že tady s nějakou platformou dokumentárního divadla člověk vyhoří. Jak se k tomu vracet? Nemám vůbec jasno. Jak jít blíž? Jak s těmi lidmi mluvit?

    Naskočil mi úplně jiný slogan. Třeba ten, který použil Zeman, když chtěl vyfakovat Schwarzenberga. Co vytáhl? Němce. Hlavně tam, kde to nebylo naše. Tam se všichni bojí toho, že by jim někdo bral, co úplně není jejich. Tihle politici přesně vědí, na jakou strunu mají hrát. Sudety. A mně to přijde strašně líto. Já nechci dělat kulturu pro partu intelektuálů, ale pro všechny lidi, kteří přemýšlejí, kteří mají nějakou přirozenou citlivost.

    Na besedě se o tom, jak oslovit publikum, hodně mluvilo.

    Je dobrá cesta – osobní kontakt. Že člověk s lidmi sedí v hospodě. Ne, že tam dělá nějakou kulturu. Sedíme vedle sebe a nikdo nemá nějaký piedestal. Přijde na různá témata a nakonec i tady na to. S chlapy to může padnout jen u piva nebo u společné práce. Já bych tam viděl tyhle dvě cesty. Připadá mi hrozně důležité, aby to nezůstalo jen v rovině historické, jenom jako bádání, hledání v paměti, ale uvažovat o tom, jak se to dá prostřelovat do současnosti, jak se minulost do mě může propsat a změní moje chování. Člověk to může nacpat do textací, atmosfér, pocitů, obrazů, a kdo si vezme, ten si vezme.

    Vy sám se cítíte jako ten, co dělá politické divadlo?

    Řekl bych, že Pustina byla výsostně politické divadlo, i když je to vlastně básnická záležitost. Politikum může být taky krásné. Poezie může být nositelkou témat, obsahu, je vysoce politická, protože kultivuje nízký jazyk, nízký svět, který je ve vleku informací. Kultivuje obec v tom, jak může vnímat svět. Básnický svět. Nedělám politické divadlo, dělám divadlo, pro které mám důvod. Jsem na volné noze, a když s lidmi, pro které nemám žádné velké peníze, do něčeho jdu, tak to musí mít smysl. Proč to děláme? Pomáháme svojí paměti. Nebo něčemu, co se nedá pojmenovat? Co se nedá označit? Ale básník to říct může.

    Nevím, že bych dělal politické divadlo, ale všichni to o mně říkají. Je to asi tím, že mě pálí svět.

    Marie Reslová


    Komentáře k článku: Miroslav Bambušek: Pálí mě svět

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,