Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Miroslav Bambušek: Aby oheň nepřestal hořet

    S režisérem, představitelem českého divadelního industriá­lu Miroslavem Bambuškem jsme dlouholetí přátelé. Jeho divadelní a společenské aktivity sleduji od jeho počátků v Lounech koncem 90. let. Letos na podzim uzavřel inscenací Ropa v Automatických mlýnech v Pardubicích další etapu své umělecké práce. Cyklus site-specific performancí Cesty energie začal vznikat v roce 2009 a má za sebou čtyři monotematické celky – Zdař Bůh! v ostravském dole Michal (téma uhlí – 2009), Voda v bubenečském Ekotechnickém muzeu (2010), Uran v bunkru Drnov (2011) a Ropa. Dobrá příležitost ohlédnout se nejen za tímto cyklem, ale i za tím, co vůbec takové divadlo s sebou nese a jaká úskalí je provázejí.

    Ropa

    Jana Kozubková, Leoš Noha a úplně vpravo Tomáš Jeřábek během představení Ropa v Automatických mlýnech v Pardubicích.
    FOTO PETR MOSKO

    Proč se zabýváš divadlem ve veřejném prostoru?

    Jestliže jsou veřejným prostorem i opuštěné industrie, tak pro mě takové divadlo znamená alternativu vůči divadlu v kamenném prostoru. Se vším, co to kamenné a industriální s sebou nese a co znamená.

    Jak ses k němu vůbec dostal?

    Asi proto, že mi tak zobák narostl. Když jsme začínali, neměli jsme možnost dělat divadlo jinde. Útočištěm pro naše sny se tak staly staré fabriky a s nimi spojená témata. Byla to pro nás možnost svobodné, nezávislé tvorby.

    Jaká témata volíš a proč?

    Všechno je Múza! Já si nevybírám, jen naslouchám. Abys mi rozuměl, já si nevolím témata, ale témata si volí mě.

    Je divadlo ve veřejném prostoru politikum, anebo z něj to „politické“ dělá až tebou vybrané téma?

    Motivem pro mě není „dělat něco angažovaného“. Nevytvářím žádné politické divadlo a ničeho takového nejsem reprezentantem. Chce se mi z toho termínu zvracet! Pod něj se dnes schová kdejaká kravina. Mým vzorem je Eurípidés a ti, co šli v jeho šlépějích. Oni možná vytvářeli něco takového, o co se snažím a čeho bych chtěl dosáhnout. Byli políbeni Múzou.

    Mohl bys zrekapitulovat svou dosavadní zkušenost s tímto typem divadla a popsat předchozí projekty včetně Cest energií?

    Nedovedu zrekapitulovat svou dosavadní zkušenost, ale mohu vyjmenovat projekty, které jsme produkovali a realizovali.

    Začalo to v Lounech někdy kolem roku 1996. Každý rok jsme tam připravili jedno představení. Vždycky v nějakém objektu, který jsme si za tím účelem zapůjčili. Byly to stodoly, vodárny, kotelny! Účet jsme uzavřeli kolem roku 2000, kdy vzniklo osmihodinové představení V Oáze, ve strojku, v New Yorku, které jsme připravili ve spolupráci s Činoherním studiem Ústí nad Labem. To byl výrazný zlom. Pak jsme se zaměřili už jen na větší celky, které samy otevíraly otázky, jež leží před námi jako vyvržené kosti ztroskotanců na břehu moře. Nejprve to byla v letech 2001–2004 Balkánská sezona (reflexe občanské války na Balkáně, byly to čtyři inscenace: Caligula, Sud prachu, Herakles, Blasted), v období let 2005–2006 následovala Perzekuce.cz (česko-německé otázky a reflexe éry komunismu Porta Apostolorum, Útěcha polní cesty, Horáková × Gotwald, Zóna) a pak přišly Cesty energie, projekt nahlížející energetické zdroje jako politikum a náboženství současnosti. Mezi tím byly ještě samostatné projekty, kterých bylo přibližně deset.

    Jak jsi přišel na ta témata?

    Témata volím podle míry naléhavosti ve vztahu ke společnosti, ke které patřím a jejíž nemoci se mě dotýkají. Takže je to vlastně přirozená služba veřejnosti, třeba jako MHD, pošta nebo exekutoři.

    Spolupracovat s tebou jistě nebude jednoduché…

    Spolupracovníky si vybírám podle míry spolehlivosti a kvality dovedností. A také podle toho, zda o těch lidech vím, že obstojí i v těch fyzicky náročných podmínkách, které většinou kolem našich projektů jsou. V průběhu práce se – pokud vydrží – z nich stávají partneři. S nimi pak pracuju i na dalších projektech.

    A co finance?

    Finance sháníme na naše projekty standardně – z veřejných i soukromých zdrojů – a taky je od málokoho dostaneme. Ale na penězích zas tak úplně závislí nejsme. Dovedeme i náročný projekt realizovat neuvěřitelně levně. Důležitá je práceschopnost celé skupiny. Ovládáme snad všechna základní řemesla.

    Proč tě zajímají – jak tvé mapování různých území a témat s nimi spojených nazývám – „jizvy krajiny“?

    Nemluvil bych o jizvách. Mluvil bych o písních. O písních znějících ze země. Jde o snahu navázat ztracený vztah k tomu základnímu. Jde o metafyzický rozměr tohoto vztahu. Je třeba si uvědomovat a otevírat mnohem složitější vazby, které se nedají jen tak „vycucat“ z prstu.

    Jaké máš odezvy – jak ze strany diváků, tak institucí?

    Odezvy? Myslíš tu prázdnotu? Člověk je ve své tvorbě vždycky nakonec sám, s tím musí počítat. Hlavně poté, kdy tu káru dotlačíš do finále. Přijdou diváci a tvůj zážitek si „odnesou“ – a ty zůstáváš zase sám s prázdnou. Zvlášť když to děláš na dřeň a v regionech. Takže prázdnota a nedostatečnost jsou naším údělem. Všechna díla jsou po čase opuštěná a přestávají žít. Mezi začátkem a koncem je moře rozporů, očekávání a zklamání. Všichni, kdo chodí s kůží na trh, to znají. Ropu teď opustíme posledními představeními 10. a 12. října. Pak bude dlouho ticho, dáme si pár let pauzu.

    A co česká kritika?

    Nevím… Podle mě je úlohou kritiky hlavně sledovat dění a psát tak, aby „oheň nepřestal hořet“! Můžeme tomu říkat i reflexe, které můžeš věřit. To je posláním kritiky. Povzbuzovat tvořivost uprostřed apatie a ochablosti tak, jak to dovedli třeba Machonin nebo Stankovič. Ale o kom bys mohl dnes říci, že je takový? Což o to, je moc a moc těch, kteří někam píšou a přispívají, do deníků, do týdeníků, na internet, přizdisráčů bylo a bude vždycky dost. Ale ti nestojí za pozornost a nikdy nestáli. Kde však je autorita analyticky myslících, vzdělaných osobností dnes? Kdo to je a kde ho najdu? Uveď mi alespoň tři jména těch, kdo píšou do novin o umění – a to nejen o divadle – a nevítězí u nich povrch, bulvár, pop. Ukaž mi je, a já je budu číst.

    Miroslav Bambušek

    Přední představitel divadla site-specific Miroslav Bambušek.
    FOTO JAN DVOŘÁK

    Setkáváš se spíš se vstřícností při realizaci svých akcí, či ti naopak lidé a instituce v práci brání?

    Budu konkrétní. Popíšu vznik a realizaci pardubické Ropy. Od listopadu 2012 – po uvedení scénického dokumentu v prostorách skladu PARAMO – jsme hledali prostory pro realizaci inscenace. Vybral jsem objekt dvacet let zrušené továrny Tesla. Začali jsme s vlastníkem objektu – magistrátem města Pardubic – řešit, za jakých okolností by bylo možné nám továrnu na tři měsíce zapůjčit. Záhy – v podstatě jako vždy – nastal tuhý odpor nižších úředníků, kteří v podstatě nesnášejí cokoli nestandardního. Začali nám nastražovat různé byrokratické pasti, které jsme – opět jako vždy – po čase překonali. Až jsme však narazili na strach samotné primátorky pardubického magistrátu. Tam jsme pochopili, že z její strany jde o jasnou nevůli s námi spolupracovat. Vzdali jsme to a inscenaci devět dní před začátkem zkoušení přesunuli do Automatických mlýnů. Byla to neuvěřitelně vyčerpávající anabáze.

    Na druhou stranu jsme našli i spolupracovníky, kteří nám pomáhali. Jde o lidi okolo Zdenka Závodného z Divadla 29. Byli nám skutečnou oporou a stali se skutečnými partnery našeho projektu. Jsem za toto setkání velmi rád a vážím si ho, protože jsou to lidé, kteří nepočítají čas ani peníze, ale dovedou dílo a svou práci obyčejně a bez vnějších gest milovat.

    Co se týká samotného inscenačního týmu, tam je to jednoduché. Vybírám si lidi, které dobře znám a se kterými chci strávit těch několik okamžiků, čítajících ovšem někdy mnoho let tvořivé práce. Konkrétně u Ropy to byli Martin Finger, Vladimír Franz, Leoš Noha, Ewan McLaren, Richard Němec, Zuzana Krejzková, Halka Třešnáková, Jakub Čermák, Tomáš Jeřábek, Petr Matásek, Tomáš Bambušek, M. C. Kohh, František Fabián, Petr Ječmen Rösler.

    Jaké by takové – v podstatě jednorázové – produkce měly mít dopad?

    Když něco dělám, tak tomu věřím. A když je inscenace hotová, snažím se, aby ji viděli jak lidé, kteří se o takovou práci zajímají dlouhodobě, tak ti, které otázky, jež projekt otevírá, vůbec nezajímají. Snažím se oslovit i ty, ke kterým by se za normálních okolností takové divadlo vůbec nedostalo. V tomto smyslu se snažíme, aby dopad našeho činění byl celorepublikový. Bohužel nemáme na to, abychom si kupovali reklamu v médiích, takže je trochu obtížné, aby se o našich představeních případný divák včas dozvídal. Ale snažíme se, zkoušíme to. Nic jiného nám ani nezbývá. Jsme nezávislá produkce…

    Má divadlo smysl? Jaké a proč? Dokážeš svou zkušenost přetavovat i do „kamenných“ divadel?

    Divadlo může i nemusí mít smysl jako každá lidská činnost. Člověk jí musí především věřit, musí být přesvědčený o její nezbytnosti, o nezbytnosti toho, co „věc“ samotná říká. Pak je vlastně úplně jedno, kde se provozuje, zda v kameni, ve vodě nebo v hlíně. V oáze, ve strojku, v New Yorku. Důležité je, co člověk dělá, a s kým a zda si může dovolit být svobodný. Ať si každý provozovatel tzv. kamenného divadla sáhne do svědomí, zda a jak své práci věří…

    Budeš v site-specific divadle pokračovat, anebo je to pro tebe uzavřená kapitola?

    Nemůže to být pro mě uzavřená kapitola, vždyť je to můj život, má kolébka! Téma země pro mě není vyčerpané. Budu pokračovat.

    Jen si na chvíli dávám pauzu a budu se – po dvouleté odmlce – věnovat filmové tvorbě. Mám před sebou natáčení celovečerního filmu, který chystám s producentem Viktorem Schwarczem.

    Je vůbec dnes potřeba revoltovat?

    Revoluce ve smyslu boření je to, co bychom potřebovali nejméně. Podle mě potřebujeme spíš naučit lidi (nemám na mysli hrstku zasvěcených, ale společnost napříč), aby se brali za svoje práva a uplatňovali svůj hlas. To je dnes ten nejrevolučnější, ale taky nadlidský úkol.

    Co tedy v tomto smyslu budeš dělat?

    Dřív jsem si myslel, že v mé generaci bude víc lidí, kterým půjde o jejich „hlas“. Teď zjišťuju, že jsem se mýlil. Moc peněz a dobré bydlo jim vyžraly duši. Svůj „hlas“ uplatňují jen kopírováním návyků svých rodičů. Zašívají se na chaty a chalupy, dělají se pro sebe a dělají si pod sebe. Dělají, že nejsou, že pro společnost neexistují. Z celé své generace – a vlastně i společnosti – slyším především řev: Ať za nás špinavou práci někdo udělá! Hlavně, aby nám doma nevyvanula pohoda! Takže je to opět na nepohodlných jedincích. Underground existuje a bude žít, i když dnes je protivník maskovaný jako bonbon!

    Máš stále u sebe zbraň, abys byl připraven k odporu?

    Mám. Včera jsme si ji uvařili…


    Komentáře k článku: Miroslav Bambušek: Aby oheň nepřestal hořet

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,