Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Minuta a dost!

    Rozhlasové hry s krátkou stopáží nejsou ve vysílání Českého (Československého) rozhlasu žádnou novinkou. I na malé časové ploše lze vystavět příběhy zvící antické tragédie, jak dokázala například Daniela Fischerová ve hře Velká vteřina (1992) – nebo ztrácet drahocenný posluchačův čas, o čemž vydává svědectví cyklus minikomedií Jiřího Justa, Jiřího Strnada, Miloně Čepelky a dalších autorů natočených v devadesátých letech v režii Jana Fuchse. Nový projekt Českého rozhlasu však jde až na časovou dřeň.

    Minutové hry

    FOTO ARCHIV českého ROZHLASU

    Projekt Minutové hry vznikl v dramaturgii Kateřiny Rathouské již v loňském roce. Jeho ambicí bylo oslovit co nejširší skupinu autorů a požádat je o rozhlasovou hru, jejíž stopáž se vejde do jedné či dvou minut a přitom na tak malé ploše dokáže zpracovat zvolené téma a pokud možno je dovést do pointy. Celkový počet natočených inscenací se zatím blíží ke stovce a výsledky projektu jsou kolísavé.

    Podobný nápad tu samozřejmě není poprvé, v zahraničí již takové pokusy byly (na Deutschlandradio Kultur běží projekt krátkých her již léta) a u nás vznikl koncem osmdesátých let projekt tzv. minutových písní. Pod názvem Drobné skladby mistrů jej představil Zdeněk Vřešťál a do dnešního dne tvoří album padesáti drobných skladeb, z nichž zapamatovatelnou se stala skladba bratří Ebenů V limitu. Její refrén bude to blbý, ale vejde se to do minuty bylo vtipným a hyperbolizovaným varováním…

    Dramaturgyně Kateřina Rathouská se varovat nedala – a můžeme-li hodnotit současný stav projektu, je to snad dobře. Některé inscenace jsou zapomenuty za ještě kratší čas, než samy trvají, některé by stálo za to vysílat jako občasný a chutný bonbónek.

    Tematicky by se hry daly rozdělit do tří hlavních oblastí: hry společensko-kritické, rodinné (vztahové) a komediální. Tyto tři skupiny jsou samozřejmě vzájemně prostupné. V první nacházíme hry vyjadřující se k problémům současného světa (jde především o hry Roberta Sedláčka nebo Hany Roguljič), rodinné se věnují vztahům a problémům v nich. Komediální jsou zaměřeny čistě na pointu. Nejzajímavější hry vznikají kombinacemi těchto skupin (například cyklus Davida Drábka, hry Dory Viceníkové či Daniely Fischerové). Zajímavým fenoménem se staly hry hudebního skladatele Mária Buzziho, které vznikly v brněnské dramaturgii a jež pouze hudebně-zvukovou koláží dovádí posluchače k pointě (zvířecí tragédie ve hře Když se dva perou či ultimativní Kdyby mohla prdel mluvit).

    Od společenských témat přes horor k apokryfu

    Zkusme tyto jednotlivé kategorie alespoň částečně určit na příkladech. Do první skupiny lze zařadit například hru Kateřiny Malečové-Sukové Jeskyně. Ta upozorňuje na problém neúcty části současné generace ke kulturnímu dědictví (majitel jeskyně s pravěkými nástěnnými malbami míní zdi zabílit a vytvořit výnosné vinné sklepy; pointu podtrhuje režisér Aleš Vrzák výsměšnými akordy moravské cimbálky). V její další hře Silák bohužel chybí téma i pointa. Robert Sedláček se – v souladu se svým filmovým směřováním – věnuje politickým a společenským tématům; ve hře Poslanecký průkaz vystavuje egoistického poslance střetu s nepodplatitelným policistou. Téma moderního tempa a stylu života, motivovaného, flexibilního a vyprázdněného zpracovává ve hře Ikona úspěchu Hana Železná; hra je inscenována Hanou Kofránkovou v odpovídajícím duchu, jakýmsi postmoderním vyprázdněným voicebandem reklamně rozzářených optimistických hlasů. Totéž téma zpracovává Železná i ve hrách Maximální nasazení manažera číslo 534 a Instantní lajf.

    Hry Hany Roguljič (dramaturgie Hana Hložková) se věnují jak tématům historickým (postihy komunistického systému), tak současným (přístup českých občanů k přistěhovalcům); v obou podskupinách pak nastoluje otázky odpovědnosti člověka ke společnosti, a naopak. Těžko zapomenout na miniaturu Cesta, v níž se bratři (v podání Jiřího Vyorálka a Michala Bumbálka) trpně připravují na diskriminaci rodiny po plánované emigraci jednoho z nich z komunistického „ráje“, nebo na hru Azyl, v níž žadatelka (Dita Kaplanová) zažívá hořké odmítnutí ze strany úředníka (Martin Siničák), ačkoliv její životní osud je takřka ukázkovým příkladem azylanta. Všechny tyto hry nastudoval v Brně Radim Nejedlý.

    Hořký obraz o současném stavu vyrovnání se s historickou a občanskou minulostí vydává hra Bedřicha Ludvíka Babička, v níž se vnučka baví se svou babičkou (vynikající) o kolaboraci jako o něčem krásném a vysněném. Tvrdou současnost zobrazuje hra Petra Mančala Exekuce, v níž se psychiatr marně snaží zabránit exekuovanému v sebevraždě. Nebezpečné směřování současné společnosti ukazuje již zmíněný Ludvík v cyklu her – rozhlasových zpráv z daleké budoucnosti (např. Budoucnost nadosah aneb Zprávy z roku 2156).

    Ve druhé, rodinné kategorii zaujímá přední místo hra Vyznání Dory Viceníkové. Dramatik a dramaturg Jan Vedral o této hře napsal: Na velmi malé ploše vybuduje autorka elementární situaci vztahu dvou rozeznatelných postav, tato situace je exponovaná, projde dokonce proměnou, kdy se ji jedna z postav pokouší svým jednáním proměnit ve svůj prospěch, ale vinou nedorozumění, buď předstíranému, či skutečnému, vyjdou její snahy naprázdno. […] Uměřená režie, nepitvořící se herectví a nesebeprosazující se zvukový design umožňují, aby se sdělení doneslo i k posluchačům, kteří kvůli minutové hře jistě neusedají k soustředěnému poslechu v ideálních akustických podmínkách a ve stavu hlubokého soustředění. Citujeme Vedralův názor proto, že přesně určuje ideální požadavky na minutovou hru: přesnost, rozeznatelnost postav a jejich motivace, uměřenost a údernost. Podobně lze charakterizovat i další hru téže autorky – Syn, v níž rodiče neposlouchající otázky svého dítěte (Mami, co je to rituál?), přesto naprosto bez zaváhání dítěti odpovědí: zapnou mu televizi. Pozoruhodnou metaforou vyprázdněnosti partnerského vztahu je pak hra Citát, velmi užitečná náhražka rozhovoru, v níž spolu partneři (ne)komunikují výhradně pomocí citátů.

    Umění dialogu opět projevila Tereza Semotamová ve hře Jak si vydělat, v jejíž groteskním dialogu ukázala nevyvážený vztah dvou partnerů, v němž on hledá lásku a ona zajištění (Ona: Poslouchej, kocoure, v inzerátu stálo: Hledám finančně zajištěného muže. Nejlépe Vyškov nebo Jihomoravský kraj. Nic víc, nic míň.). Hry Jiřího Adámka Hodinky, Míjení a Splynutí jsou založené na kontrastu tématu (vztah muže a ženy) a formy (voicebandové pojetí hereckých výkonů Venduly Štíchové a Pavola Smolárika). Miloš Urban ve hře Nové ukazuje hořkost života v neplodném manželství, v němž děti nahrazují nová auta. (V další své hře V přírodě pro změnu vystavěl vtipný rozhlasový horror; svou poslední roli zde zahrála Jiřina Jirásková.)

    Odvrácenou tvář rodičovských vztahů ukazuje hra Petra Mančala Foťák, v níž sledujeme rozhovor matky s rozvedenou dcerou. Jádrem debaty je zdokonalování způsobu zamezení styku dítěte s otcem, byť pomocí záměrné lži a manipulace. Stejné téma zpracovává Mančal i ve hře Klíšťata; zde matka pro změnu zakazuje dceři odjet s otcem na výlet, výmluvou je tentokrát výskyt klíšťat.

    Třetí kategorie je snad nejhůře „diagnostikovatelná“: jak rozlišit hru zabývající se čistě humorem? Hra Petra Vodičky Komik se zaměřila na tragikomický osud jedince ve společnosti; hlavní postava podnikového plánovače v podání Oldřicha Vlacha na oslavě svého výročí vykřičí do tváří všech svých kolegů, že se mu jeho práce vždy hnusila a že chtěl být ve skutečnosti komikem; odpovědí mu je smích, řehot těch, kteří nic nepochopili. Tragické vyznění jen podporuje hudební dramaturgie výběrem jedné ze skladeb hurónsky zábavného americkéh orchestru Spike Jonese. Projekt Petra Kolečka Trochu jiné vyznání je výše uvedené definici přeci jen blíže: muž v podání Oldřicha Vlacha se vyznává z lásky – a teprve v posledních sekundách poznáme, že objektem jeho vřelého citu je láhev vodky. Podobně – ale bohužel bez výrazně komické pointy – vnímáme i hru Petra Mančala Strauss a navigace, v níž veškerý humor spočívá v záměně zadání jména města v GPS navigaci.

    Mimo již popsané kategorie (či snad ve všech současně) stojí cyklus her Davida Drábka Vycpaniny z české kotliny, v němž se v útvaru jakési absurdní bajky vyjadřují ke svým (a potažmo i našim) životům zvířata všeho druhu. Na celkovém tvaru těchto her má značnou zásluhu i zvuková koláž, vytvořená Milanem Křivohlavým a Ladislavem Železným. Herecky zde dominují Jan Vondráček a Pavla Tomicová.

    Další výjimečnou položkou v projektu je cyklus Michala Pěchoučka a Romana Štětiny, v němž rozhlasový redaktor a reportér Tomáš Černý popisuje umělecká díla vystavená ve Veletržním paláci. Podle popisu autorů je reportér seznámen a konfrontován s uměleckým dílem, které během jedné minuty popíše a popřípadě subjektivně zhodnotí. Určenou časovou jednotku musí mluvčí beze zbytku využít. Volba Tomáše Černého byla vynikající, dokáže totiž nejen skvěle popsat viděné, ale zároveň vždy dodá nějakou přidanou hodnotu, zasadí umělecký přehled do nového kontextu.

    Apokryfním příběhům se věnuje Petr Hudský. Ve hře Domácí porod jsme svědky narození Ábela, jehož bratru Kainovi slibuje matka, že až povyroste, budou si spolu hrát; podobně se s tématy vyrovnává i ve hrách Tři králové nebo Elvis žije.

    Hra Daniely Fischerové Jak vyhynuli štulíci jemně upomíná na přemíru lidské sebejistoty stran vlastního směřování a posouvání vlastní své představy o spravedlnosti v porovnání se spravedlností boží, která za tisíce let žádný pokrok neučinila (štulíci se nedostanou na Noemovu archu, protože nejsou pár, ale pouze registrovaní partneři). Ve hře Promiň, brouku zase varuje před předčasnými závěry (starší muž ve vlaku podezřívá telefonující cizí mladou ženu z nevěry, na druhém konci drátu však místo domnělého paroháče nachází jejího vyděšeného syna). V Přesýpacích hodinách jsme svědky marného rozhovoru duchovního mistra s žákem, v němž se ukazuje neschopnost moderního člověka vnímat řečené a psané.

    Samotná dramaturgyně projektu Kateřina Rathouská přispěla zatím dvěma hrami: lépe vychází vánoční erotické vábení skleněných ozdob a stromečku ve hře Skleněné peklo, hůře Baruška a Petruška, v níž chybí nejen výraznější pointa, ale i téma.

    Minuta hereckých příležitostí

    Přes krátkou stopáž nabízejí minutové hry i herecké příležitosti: v paměti zůstane Petra Hřebíčková jako tragikomická Marilyn ve stejnojmenné hře Johany Součkové, Oldřich Vlach v hořké grotesce Komik, Oldřich Kaiser v myslivecké tragédii téhož autora Lovu zdar. Výraznou složkou všech minutových her je ovšem práce zvukových mistrů a hudebních dramaturgů. Vytváří nápadité zvukové koláže, často se spolupodílí na pointě příběhu, daří se jim využít stereofonní zvukovou plochu s umem a zkušeností (Ladislav Reich, Tomáš Gsöllhofer, Dušan Kozák, Ladislav Železný a další).

    Mají minutové hry smysl?

    Má však existence minutových her smysl? Z toho, že se vysílají nejen na ČRo 3 Vltava, ale i na Radiožurnálu, lze soudit, že mají přilákat posluchače jiných stanic k poslechu rozhlasových her. V tomto směru se jeví jako originální i nápad vysílat minutové hry ve dvou vestibulech stanice pražského metra Můstek. Cestující měli v říjnu a listopadu loňského roku možnost si denně mezi 15. a 19. hodinou ve vestibulu metra A Můstek, výstup směr Václavské náměstí a metra B Můstek, výstup směr Jungmannovo náměstí poslechnout některou z natočených her. Jestli to cestující přimělo k poslechu některého z delších rozhlasových dramatických útvarů, je otázka. Pokud by se však našlo sto nových posluchačů, stál by projekt za to.


    Komentáře k článku: Minuta a dost!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,