Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mimi píše z Washka – dopis č. 1

    Herečka, tanečnice, mimka a režisérka – performerka Miřenka Čechová, známá především z pražské nezávislé divadelní skupiny Spitfire Company a ze spolupráce s mimem Radimem Vizvárym, odjela koncem minulého roku na delší divadelní stáž do Washingtonu. Z této cesty a pobytu píše – exklusivně pro DN – své zážitky.

    USA-Mladiinfo-ČR

    Mimi píše z Washka: Mimi je její e-mailová přezdívka, Washington si familiérně přejmenovala na Washka…

    Divadelní klima tady ve Washingtonu je kdesi kolem třiceti stupňů Fahrenheita, pokud zrovna nepřijede Peter Brook nebo se nepořádá Čechovův mezinarodní divadelní festival. Po zážitku s “alternativní” divadelní scénou, kdy se partička opálených blondýn s naolejovanými svalnatci pokoušela předvádět “život v očistci”, nejhorší evropská parodie by mi nepřinesla více trapnosti a studu, jsem se rozhodla obrátit k oficiálním well done scénám a prozkoumat, zda se trauma kolektivního zážitku bude opakovat.

    Pořádně vyděsit diváky a slzy v očích

    Jako první jsem objevila Synetic theater hrající v budově Shakespearova divadla Mistra a Markétku. Protože je to jeden z mých nejoblíbenějších románů, váhala jsem, zda mám svou představu zanechat neposkvrněnou, anebo zda jsem ochotná přijmout dobře prodejnou americkou zábavu, nabízenou v naleštěné plechovce s překvapením uvnitř. Nakonec jsem šla a překvapení se mi dostalo, na tuto oblast, nečekané. Začátek připomínal Teatr Novogo Fronta – pořádně vyděsit diváky, janákovsky nahulená hudba (o které se vyprávějí litanie až v Berlíně a která mě vždycky tak pěkně usadí hned na začátku) a silně kolektivní scény oživlého rukopisu. Pak se ale zběsilé tempo konečně zastavilo a já uviděla Mistra dokončujícího svůj román v osamělém zápasu autora s vlastním dílem. Slzy se mi nahrnuly do očí a zůstaly až do konce. Ne snad proto, že by to bylo tak dojemné či že bych neviděla sem tam ohraný mimický trik či věc čistě na efekt, ale proto, že jsem uviděla něco, co se tak moc podobá tomu TAM v Evropě. Estetika zacházení s tělem a nasazení protagonistů, příběh vystavěný na fyzické akci, s minimálním využitím slov, silné herecké výkony, skvělá technická  připravenost všech zúčastněných herců. Našla jsem si tedy SVÉ fyzické divadlo.

    Sushi s Paatem a Irinou

    Zakladatel, umělecký šéf, kmenový režisér a čas od času i herec Paata Tsikurishvilli a jeho žena Irina pocházejí z Gruzie. A v tom to je. Dali jsme si sushi (jsme přeci Evropané!) a já začala pomalu zjišťovat, co všechno máme společného. Paata přišel do Washingtonu jako dvacetiletý mim, dobře proškolený v Gruzínském státním souboru pantomimy. Začínal klasikou po hospodách: Maskář, Život, Motýlkář atd. Všichni známe, stokrát jsme viděli nejen v Marceauově originálu, tady však nikdo. V momentě, kdy mu jeden z hostů začal nadšeně tleskat a přistrčil mu nedojezený talíř se slovy: To bylo úúúúžasné! Jak jste to dělal!? Musíte mít hrozný hlad, tady si vemte, no… řekl si Paata, že tohle už nemá zapotřebí, a založil Stanislavského divadelní studio. Po něm přišlo v roce 2001 Synetic theater, které se už výhradně zaměřilo na fyzické divadlo, jako něco, co tady ve Washingtonu je stále exotické, tudíž zajímavé vidět. S Irinou jsme se nadšeně pobavily o tom, jaký přínos pro ni mělo vystudovat klasický balet na konzervatoři na východě a ve 12 letech začít kouřit na záchodě jako jediný možný osobní protest proti slepé disciplíně a nalomenému egu.

    Ještě ten večer jsem zjistila, že Synetic theater je podle místních kritik „D.C.’s premier physical theater“, podle New York Times bravurní, provokativní a nepopiratelně sexy, že je pravidelně voleno nejlepším divadlem roku podle Washington Post a prezident Kennedy Center o nich prohlašuje, že nikdo nedělá to, co oni, rozhodne ne ve Washingtonu, ale co on ví, tak nikde vůbec… Ano, rozhled Američanů za vrátka svého spojeného království je nulový. Každopádně po zjištění, že mají své vlastní divadlo pro 500 diváků, další menší rodinné pro 80 a další prostory a ještě si pronajímají velké shakespearovské divadlo na největší produkce, musím přiznat, že můj respekt a uznání značně stouply. Kam až se dá dostat, když jednou přijedete s rancem na zádech…

    Umění je duchovní background společnosti

    Jak se takové divadlo v Americe financuje? Jejich rozpočet na tento rok činí 1.7 milionu dolarů, z čehož připraví 5 inscenací na hlavní scéně a 3 dětské. Většina z toho pochází od soukromých donátorů, sponzorů, je poskládaná z malých částek, které diváci, kterým se představení líbilo, jednoduše pošlou na účet. A protože vyprodají měsíčně i 30 představeni po 500 divácích, tak už to nějakou částku hodí. Nic takového v ČR dosud neexistuje a obávám se, že ani nebude. Vědomí důležitosti podporovat umění, rozvíjet kulturu jako zásadní duchovní background společnosti, to se na Američanech musí zkrátka ocenit.

    Uvnitř a venku zároveň

    A tak mě pozvali, abych jim udělala workshop, pak viděli mé sólové představení Hlas Anne Frankové (hyper oblíbené!!! – šťoulec pro Hulce) a následně nabídli roli v Learovi. Jsem uvnitř a venku zároveň. Dobrá pozice na reflexi.


    Komentáře k článku: Mimi píše z Washka – dopis č. 1

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,