Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Miloš Orson Štědroň

    I když je to už přes půl roku, ještě pořád ve mně doznívají dojmy z mezinárodního Iberoamerického divadelního festivalu v Bogotě, kterého jsem se zúčastnil coby skladatel a klavírista spolu se souborem pražského Národního divadla. Svůj vliv určitě má i to, že krátce potom se nám narodila dvojčata Lea a Tea, takže letošní jaro i léto se prostě vydařilo.

    Miloš Orson Štědroň

    Onen kolumbijský divadelní festival je údajně největší divadelní akcí na světě, čemuž bych věřil, protože kde jinde uvidí člověk na billboardech vedle sebe Hamleta v čínském podání, Peera Gynta v japonském provedení a v těsném sledu pak naši pražskou Noru, co opustila manžela (z pera Elfriede Jelinekové v režii Michala Dočekala). Atmosféra festivalu, Bogoty i Jižní Ameriky obecně byla pro mě, Středoevropana, neskutečným zážitkem. Ani ne tak divadelním, protože vidět ostatní představení se kvůli vyprodaným lístkům dalo vlastně jen v ukázkách v televizi (kde běžely prakticky celý den po celý průběh festivalu na jednom z hlavních kanálů (!), spolu s rozhovory účastníků a teatrologů), jako spíš lidským a společenským. Z deseti dnů strávených převážně v Bogotě, blízkém okolí a hlavně v divadle se nedá vyvodit žádná relevantní sociologická sonda, ale přesto se mi zdálo, že tamní publikum reagovalo daleko citlivěji na Jelinekové analyticky přesný a zároveň vtipný divadelní jazyk. Uvědomil jsem si, že jsme u nás v „srdci“ Evropy a v prozatímním „teplíčku“ Evropské unie poněkud pozapomněli na bouřlivé dvacáté století, dvě světové války, obří inflace a pád měny ve dvacátých letech v Německu. Filosof Václav Bělohradský současnou světovou ekonomickou krizi definuje mimo jiné jako ztrátu principu solidarity v dnešní společnosti v důsledku tlaku rozevírajících se sociálních nůžek. Právě princip solidarity je podle mého názoru jediná šance pro českou kulturní veřejnost, jak čelit technokratickým, amatérským a sociálně naprosto necitlivým „reformám“, které předvádí naše současná vláda. A tento princip v současné české společnosti postrádám. Naše veřejnost je fragmentovaná, média mechanicky opakují ekonomické „pravdy“ politiků, že se musí šetřit, a tedy že školství, věda a kultura se musí „logicky“ také uskrovnit (v případě kulturních grantů to znamená každý rok méně peněz o desítky procent, což je téměř likvidační). V tomto směru se tedy můžeme poučit od solidárnějších „rozvojových“ zemí Jižní Ameriky, kde se kulturní reprezentaci země přikládá velký význam a kde národní příslušnost definuje i něco jiného než sportovní „hop hop hop“.

    Ještě divadlo

    Jinak jsem si před časem dal operní premiéru Pélea a Melisandy v Národním divadle, což byl zážitek spíš pouze hudební, neboť režijní pojetí spíš připomínalo koncertní uchopení. Každopádně záslužný dramaturgický počin. Zahajovací koncert České filharmonie rovněž před časem byl určitě velkou událostí této koncertní sezony, také kvůli návratu z(a)traceného syna Jiřího Bělohlávka. Pod vedením šéfa Davida Marečka navíc kráčí i k finančně světlejším zítřkům, což o sobě nemůže říct žádná jiná kulturní instituce u nás.

    Architektura a mé divadlo

    V poslední době jsem se hodně zabýval Divadlem Gočár, což je můj autorský muzikál o architektech české meziválečné moderny. Předpremiéra sice proběhla v rámci festivalu …příští vlna/next wave… v Brně, ale oficiální premiéru máme 14. prosince v Divadle Komedie v Praze. Josef Gočár byl v roce 2010 vyhlášen nejvýznamnějším českým architektem 20. století a spolu s Janákem a Plečnikem představuje „zlaté“ československé architektonické časy.

    Kniha

    Z poslední četby zmíním obecné bestsellery jako Pražský hřbitov Umberta Eca – četba Eca je vždycky velký kulturní zážitek; pevně doufám, že to není jeho poslední román, protože se obávám, že představuje jednoho z posledních velkých univerzálních myslitelů – nebo Sníh Orhana Pamuka (z mého oblíbeného Arga). Oba narativní géniové, a každý úplně jinak. Také mě potěšila spousta „žižkensií“, které hojně vychází a mapují historii této unikátní pražské čtvrti, ve které s rodinou také žijeme. Dočítám antologii běloruské literatury z produkce brněnského nakladatelství Větrné mlýny, což je jejich nesmírně záslužný počin. V porovnání s politickou a kulturní situací Bělorusů člověk zjistí, že si vlastně žijeme v blahobytu. Chmurné, ale silné čtení.

    Televize

    Produkce seriálové tvorby v České televizi by se měla inspirovat na východě – viděl jsem 10dílný ruský seriál Jesenin a myslím si, že není v silách současné ČT něco podobného natočit. Totiž seriál s mezinárodním kulturním potenciálem, který uspokojí intelektuála i mainstreamového diváka. Rozpočtem a rozsahem srovnatelná Zdivočelá země bohužel ničím podobným není.


    Komentáře k článku: Miloš Orson Štědroň

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,