Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Miloš Horanský

    Byl jsem v Chebu na oslavách padesátin divadla. Ví o svých zakladatelích, moudře na ně navazuje. Šéfuje tam režisér Zdeněk Bartoš, nedávný absolvent DAMU, erudovaně a s talentem, nadoblastně. Hrňte se tam a do podobných angažmá, herečtí tovaryši! Nepaběrkujte trapně v Praze a v Brně, ale čepujte síly a první tvořivé kroky v podobných divadlech.

    Historický monolog v Kolowratu. Text ostrovidný, inscenace podstatná, zadíravá Eva Salzmannová jako prezident Hácha… Nevadí mi rehabilitovat Háchu. Opačně by se mělo dít s prezidentem Benešem. Po Mnichovu měl zavelet do zbraně. Prý by byly oběti. Demobilizací zlomil národní páteř. Pak poslal parašutisty, a oběti při heydrichiádě byly masové, jateční. Stříleli národ bez boje, u zdi. Z Gottwaldovy parlamentní řeči r. 1929 věděl, co za zrůdu to je, a přece během války jede za Stalinem do Moskvy, ačkoli tam v jeho vražedné líhni Gottwald byl. Dal Stalinovi Podkarpatskou Rus. Osekal politický život na pouhé čtyři strany – tzv. Národní fronta. Zhanobil se i dalšími činy a postoji; např. k odsunu Němců, k Háchovi, k slovenskému prezidentu Tisovi. A v r. 1945 přivezl Košický vládní program. Socialistický. Za tři roky odevzdával zemi Gottwaldovým bolševikům. A nezastřelil se. Dramatici, vzhůru, toť dramatická perzóna. Státník – vlastmilující vlastizrádce.

    Literatura Četl jsem Řeky a moře V. E. Mencla; první vydání, autorovo vlastní, 1932, zcela zaniklo. Na světlo ho vydalo nakladatelství Dybbuk. Objev, zjevení, český Lautreamont, román-neromán, propast; o oceánu jménem voda, ale i Bůh. Doporučuji čtenářským šílencům. Též se prodírám esejistickými díly Tomáše Halíka a jsem obohacován a místy i učněm duchovního mistra. A jsem heroldem jeho kandidatury na prezidenta ČR.

    Hudba Propadl jsem Šostakovičovi a přijal mezi své velehory Bohuslava Martinů. A na různé propady, nebo stesky po Moravě mám Jazzovou mši Jaromíra Hniličky. Ale v jazzové verzi, ne v pozdější, zesymfonizované. Řízná, velebná, povznášející.

    A ještě jednou politika Přesvědčím ministra školství, aby k uvažované etice dal do osnov i religionistiku – jako orientaci po spiritualitě a jaká jsou kde ložiska. Copak můžeme mutýrovat o Číně bez Konfucia? O Indii a dalších, aniž cosi víme o buddhismu? Jak porozumět zápasu Palestiny a Izraele, aniž máme páru o judaismu a islámu? Jak rozumět sobě a evropské kultuře, nepátráme-li v Bibli? Abychom ve škole nevychovávali počítačové skřety a půllidi bez kořenů.

    Ministru kultury přinesu rukověť, která shrne chyby předchůdců. I bude v té rukověti jak neopakovat hovadiny, koniny, skopičiny, kraviny, osloviny…(ejhle, náš nádherný jazyk; eufemisticky neřekne člověčiny či lidštiny). Též našemu ministrovi povím, aby nerušil Fond kultury ČR. Byl plodný a užitečný. To se to šmahem něco vyškubne, zatímco by se mělo zalévat.

    Média Jsem lačný posluchač Rozhlasu 3 – Vltavy. Co ta dělá pro naši kultivaci! Literatura za 1,5. Hudba 1. Divadlo 1,5. Výtvarné umění 1. Architektura 1,5. Úhrnné duchovní signum za 1. Vltavo, nadále omývej ovzduší a duši.

    Film Motám se kol otázky psychologického a ne-psychologického herectví. Pohnul s tím Francouz Bresson z prostředka minulého století. Žádné tlachavé vyjevování, ale zatajování. Diváku, lušti neproniknutelnost. Příklady: Gabin, Hrušínský, svrchovaně dnes třeba Javier Bardem. Ve filmu Tahle země není pro starý tak udělá z postavy esenci a démonologii zla a bratři Coenové z filmu filosofický thriller blízký Dostojevskému.

    Výtvarné umění Je teď v Praze výstavní hodokvas: vítěz Ceny Chalupeckého; Nikl a spol.; Škréta; Od Moneta k Warholovi; Dekadence (událost!)… Ale prosím, nepřehlédnout a do dna dohlédnout Václava Boštíka v Městské knihovně. Prosté. Opravdové. Hluboké.

    A opět divadlo O vkus se nedá hádat. A tak budu jen „obhájcem“ Čapkovým. Wilsonova Věc Makropulos je o to víc jeho, o co méně Čapkova. Obdivovat se tu dá design; leč na výtvarno chodím jinam, v divadle se mám dozvědět o lidech – o postavách, o hercích. Ti v Makropulos zdařile, vtipně zloutkovatěli. Simpsonovi z televizního seriálu… Smutně nás pobavil Roman Sikora; v nějakém časopejsku obdivuje, jak jsou propadla užitá k nástupům herců, jak důsledně byli herci stylizováni, jak róba je „dlouhá“ (mají to být, pane R. S., šortky?). Dozvídáme se, že Emilia Marty je vamp, že hromady spisů jsou „kafkovské“. A novomarxista R. S. nás straší: Společenská smetánka chce recept na nesmrtelnost zprivatizovat! A mnoho dalšího kritického čmoudu; vlastně nekritického; vládne snobský, udýchaný obdiv, neznající práce Alfréda Radoka, Krejčovy i jiných – které měly nejvyšší úroveň formovou, ale i hluboké duševrty do lidí… Nezkreslená chuť té zvláštní hry zůstala utajena. Prastará hnijící duše, která prosakuje z mladého těla Emilie Marty, lidského pahýlu – makabrózního i jímavého – se nedá vyjádřit seberafinovanější choreografií póz.

    P. S. Herecké asociaci, která se pitvorně přidala 8. 12. ke stávce, navrhuji obohatit členské řady o klauny a stávkovací šašky – odborářské aroganty Zavadila a Falbra. Není divu, že při svých hubeňoučkých platech tak cítí s ubohým lidem. Koho by nestrhnul sociální romantismus těchto „kluků“.


    Komentáře k článku: Miloš Horanský

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,