Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Miloň Čepelka

    Knihy

    Projde mi rukama mnoho knížek, každý týden nejmíň deset, protože připravuji pro Country radio pořad Knižní hitparáda. Není samozřejmě v mých silách všech deset knih od začátku do konce opravdu přečíst, ale není žádná, kterou bych poctivě aspoň neprolistoval. Skoro v každé se najde něco, co mě zaujme.

    Miloň Čepelka

    Četl jsem paměti Stanislava Zindulky Moje cesta vlakem dětství a naděje, ba dokonce jsem měl tu čest knihu v Luxoru křtít. V té chvíli jsem ji ještě neznal, ale když pan farář křtí dítě, taky neví, co z něj vyroste. Pustil jsem se do čtení až dodatečně, a byl jsem nadšen.

    Dostal jsem také rukopis první básnické sbírky golfového komentátora Mladé fronty Dnes a publicisty Víta Koďouska Napříč slovy. Neznal jsem ho, poslali ho za mnou dobří známí. Rukopis jsem otevíral s nedůvěrou a musím říct, že jsem byl příjemně překvapen. Jsou to pěkné básničky, které trochu koketují s písňovým textem. Na nic si nehrají, jsou obyčejné, srozumitelné. Rád jsem se uvolil napsat k nim předmluvu se zmínkou o tom, že estéti s takzvanými vysokými nároky možná pronesou něco o banalitě. Ale cítil jsem se v zastoupení citlivého čtenáře, jemuž se verše dosud neznámého autora dokážou zadírat do srdce.

    A když už jsem u poezie, zaujala mě také knížka básníka a překladatele Václava Daňka Svěcení podstatných slov, plná sonetů, ale hlavně plná překvapení a slovní hravosti. Pozor – nejen slovních hříček, to je rozdíl. Hle, ukázečka: družičko svěcení podstatných slov/ kladivem doby stejná otloukánko/ a po světícím dlouhodlouhu/ v podstatné slovo pro mě proměněná.

    Nastal příliv severské krimi literatury. Přečetl jsem si například Indickou nevěstu od norské spisovatelky Karin Fosumové a fascinovalo mě, jak je to dokonale napsaný příběh s uvěřitelnou, výtečně propracovanou psychologií postav a s otřesnou sice, ale originální a decentně podávanou zápletkou.

    K podrobnému čtení rád žánry střídám. Některé pro zábavu, jiné s vědomím, že mi zaměstnají mozek. Podaří-li se někdy naplnit oboje očekávání společně, pak hurá. To se stalo románem Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Ten doporučuji, kudy chodím.

    Divadlo

    Do divadla se bohužel téměř nedostanu, ale po křtu Zindulkových vzpomínek jsem navštívil v Činoherním klubu představení hry Rakušana Felixe Mitterera Moje strašidlo, kde Standa hraje s Blankou Bohdanovou. Je to excelentní hra pro dva lidi. Drsná, ale působivá. A ovšem herecký dvojkoncert. Totéž platí o inscenaci v divadle Rokoko, kde je ve hře Američana Jeffa Barona Návštěvy u pana Greena v režii filmaře Vladimíra Michálka výborným Zindulkovým partnerem Matěj Hádek. Hře i představitelům se právem dostalo potlesku vestoje a mě těšilo, že vedle všeho možného módního zcizování, jímž se divákovi dává najevo „pozor, netřeste se hrůzou, radostí ani pohoršením, figury, které vám předvádíme, nejsou opravdovými lidmi z masa a kostí a citů, nýbrž jen jakýmisi jejich modely“, je dnes přece jen možné vidět i divadlo, v němž jsou na jevišti lidé, kteří mě přinutí, abych jim držel palce (nebo naopak) a porovnával se s nimi.

    Další divadelní zážitek mám z Hradce Králové, kde jsem zhlédl hru Martina Františáka Věc Čapek. Autor ji sám režíroval. Zajímala mě o to víc, že tam roli jednoho z Čapků, Josefa, dostal můj syn Josef. Hra provází celou rodinu Čapků od mládí obou bratrů až po Karlovu smrt. Autor se však pokoušel vztáhnout až k současnosti, třeba odkazem na Václava Havla nebo Ivana Martina Jirouse, což je podle mého mínění na celé věci problematické. Vcelku se mi však inscenace při všech výhradách vůči její délce, velké expresi a příliš současné hudbě, nesouvisející s tématem hry, líbila a divím se, že ji Klicperovo divadlo hodlá z repertoáru už stáhnout.

    Hudba

    S muzikou na tom jsem podobně jako s divadlem. Koncerty navštěvuji většinou jen v létě ve svém původním domově, v Opočně. Pořádá je Opočenská beseda a jsou vesměs kvalitní. Konají se na zámku nebo v městské koncertní síni – odsvěceném malém kostele. Velmi mě také zaujal nově založený festival vážné hudby F. L. Věka (Heka) v sousední Dobrušce, mém maturitním městě. Uvědomil jsem si, že když se najde parta nadšenců, kteří nepovolí, dá se uspořádat i na malém městě velká akce se špičkovými interprety.

    Byl jsem také v Divadle Jana Kašky na takzvané Forbíně. Je to krásné divadélko na Zbraslavi, které vzniklo opět dík nadšencům a dík pochopení města. Pořad připravuje bývalý rozhlasový kolega, redaktor Karel Tejkal. Potkal jsem se tam se šansoniérkou Evou Henychovou, která si k písním píše hudbu i texty a umí o nich také pěkně mluvit. Zaujala mě například píseň Očistná, zkoušející přesvědčit, že člověk se může uzdravit i z té nejvážnější nemoci, dokáže-li druhému odpustit. Odpouštění je umění, ve kterém ke své škodě zaostáváme.

    Připravila Mirka Štípková


    Komentáře k článku: Miloň Čepelka

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,