Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Milo, draho, provozně a free aneb Předjarní putování operní Evropou

    V evropských operách vždycky obdržíte čerstvé zboží. Hrají inscenaci jen krátce po premiéře a po čase ji znovu přestudují, často s novým obsazením. Ne jako u nás, kdy se často bez oprašovací zkoušky hraje někdy i letitá inscenace jednou za měsíc ve dvojí až trojí alternaci (co kdyby někdo onemocněl, že), takže pěvec si roli zazpívá jednou za dva tři měsíce. Tam by také diváci nepřišli na druhou či třetí alternaci, své peníze utratí jen za to nejlepší.

    Robert Hayward, Aleš Briscein

    Robert Hayward (Mazeppa), za ním Aleš Briscein (Andrej) v berlínském nastudování opery P. I. Čajkovského Mazeppa FOTO ARCHIV

    V Drážďanech je provozně

    Poslechnout si drážďanskou Staats­kapelle je vždycky zážitek, zvlášť pod taktovkou jejího šéfdirigenta Christiana Thielmanna. Jinak se v Semperově opeře trochu zastavil čas, také se tu potýkají s financemi a pěvecky víc spoléhají na místní síly. Velký operní svět sem doléhá především režiemi Stefana Herheima, v Německu ceněné hvězdy první velikosti, který provokuje nezvyklým čtením příběhu často v drsných obrazech – nejvíc proslul Rusalkou coby prostitutkou z předměstského bordelu, zdejší ctitelé Dvořáka byli na infarkt. Jenže Pucciniho Manon Lescaut (6. 3., prem. 2. 3.), kterou v Drážďanech stejně jako Rusalku převzali z Grazu (častá praxe evropských domů), postrádá byť fantasmagorické přesahy, je přímočaře a nudně opřená o historickou konstrukci: nemravnou hrdinku z Paříže odsoudí do vyhnanství v USA, zřejmě proto je zamilovaný Des Grieux (Thiago Arancam) konstruktérem Sochy svobody, kterou přece také pošlou lodí z Francie za oceán. Části a nákresy Sochy svobody se válejí po jevišti, hraje se mezi nimi, a De Grieux stejně konstruuje – modeluje coby Pygmalion i hříšnou Manon (Norma Fasntini). Konkuruje mu v tom připsaná postava skladatele Pucciniho, jímž na jevišti pantomimicky zmítají tvůrčí muka. Nic moc.

    Händelova Rinalda (24. 2., prem. 27. 1.) sehrál režisér Andreas Kriegenburg v marthalerovsky neútulné hale s několika stoly a postelemi, v účelných nepopisných akcích, které ovšem vyžadují osobité živé postavy, žádné výtvarné divadlo – titulní roli famózně předvedla Christa Mayer. Hudební provedení nelpělo na zvukové autenticitě, ovšem přesně korespondovalo s jevištními akcemi, což je základní imperativ soudobého operního divadla.

    V Berlíně je free

    Komickou operu převzal po vele­úspěšné epoše Andrease Homokiho režisér Barrie Kosky a uvedl se vloni na podzim olbřímím projektem Die Monteverdi – Trilogie. Do jednoho hracího dne po vzoru Wagnerova Ringu propojil nejznámější Monteverdiho opery pod strohými názvy Orpheus, Odysseus a Poppea. Famózní trojinscenaci propojil postavou Amora a vedl ji od barokní idylky do wagnerovského zmaru současného světa – čím dál drsnější scény korunovala sebevražda Senecy.

    Zdejší nový a zdatný šéfdirigent Henrik Nánási nyní výtečně nastudoval málo hranou operu Petra Iljiče Čajkovského Mazeppa (5. 4., prem. 24. 2.). Ukrajinský příběh o mocenských bojích, lásce a zradě přímo volal po aktualizaci do současných teroris­tických časů na severním Kavkazu. Režisér Ivo van Hove ho sehrál zase v jediném strohém vojenském prostoru, vizuálně po vzoru dnes běžných televizních zpravodajství. Ostatně přímo je využil v projekcích plných násilí a krve, nechyběli američtí vojáci močící na afghánské zajatce a muslimové popravující mečem křesťany. Leckdo asi zavíral oči. Inscenátorům nejde o konkrétní zemi, ale o typickou podobu vleklých válečných konfliktů, v nichž má navrch násilí jako droga, až na druhém místě je střet ideologií a náboženství. Hudební nastudování opět sladěné s dramatickým jevištním děním, ohromně zněly žestě z galerií – už jen technicky bylo krajně obtížné vést najednou tři vzdálené orchestry! Robert Hayward stvořil titulního kozáckého hejtmana jako hromotluka, který miluje i zrazuje s opravdovostí bojovníků muslimského džihádu, jeho milenku Marii stejně autenticky předvedla Asmik Grigorian, a jejího odmítnutého a Mazeppou zavražděného nápadníka Andreje stejně obratně i emocionálně jako oni podal Aleš Briscein. Jeden z mála zdejších pěvců, který dispozicemi, kvalitou a jaksi mentálně patří na evropská jeviště, a tady spolutvořil trojici, na které opera i zdejší nastudování stojí. Sklidil velký aplaus. Z „našinců“ rád připomínám ještě Agnieszku Zwierko, donedávna jednu z hvězd ostravské opery, která výtečně zazpívala postavu Ljubow.

    Dodejme, že v dubnu a květnu Komická opera nabízí znovunastudovanou operu György Ligetiho Le Grand Macabre.

    Lady Macbeth Mcenského újezdu

    Katěrina (Gun-Brit Barkmin) se Sergejem (Brandon Jovanovich) vraždí Zinovije (Benjamin Bernheim) v curyšském nastudování Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu FOTO ARCHIV

    V Košicích je milo

    Do Košic je daleko pocitově i geograficky. Letadlo je drahé, vlak také a jede dlouho, správné bylo spolehnout se na autobus Student Agency. Město připomíná staré dobré časy první republiky a klidné životní tempo zůstalo snad ještě z Rakousko-Uherska. Závidím. Košice vzkvétají a brzy po ránu (noční autobus přijíždí před šestou!) se hodila v ten den nově otevřená kavárna na náměstí. Vévodí mu budova divadla, Fellner a Helmer, jak jinak. Zdejší opera spolupracuje s českými umělci a bylo by dobré pozvat ji na příští přehlídku OPERA.

    V Praze ještě nikdy nezazněla opera Francise Poulenca Dialogy karmelitek (v Česku ji uvedl jen dirigent Petr Šumník v Opavě a v Olomouci), což je dramaturgická ostuda první velikosti. Stejnou si uřízla Bratislava – operu uvedla ve Státním divadle Košice (prem. 22. 3.) ve slovenské premiéře tamní česká dramaturgyně a režisérka Linda Keprtová, velký talent a naděje českého i slovenského operního divadla. Strhující příběh o zrušení kláštera karmelitek za velké francouzské revoluce, v němž v závěrečném obraze všechny skončí pod gilotinou, Keprtová vyprávěla s nadhledem, stylizovaně v takřka prázdném prostoru, jemuž vévodí v úvodu křídou na zadní prospekt napsané slovo hlavní hrdinky Blanche. K tomu židle a stolek, víc režisérka nepotřebovala. Má výrazně ženský jevištní rukopis v jemných, nenásilně vedených scénách, kontaktních a vemlouvavě emocionálních, detailně rozehranou mimikou a gestikou v souladu se zpěvním výrazem – všechno účelné, žádná realistická posunčina! Tak se dnes v Evropě hraje působivé operní divadlo. K tomu opět sladěný orchestr řízený Ondrejem Olosem. Mezi sólisty najdeme řadu pěvců z Česka, především z Brna (Adriana Hlavsová, Jitka Zerhauová) a Liberce (Lívia Obručnik-Vénosová). V roli Blanche jim dominuje Lucie Kašpárková, jejíž postava podobně jako režie Keprtové vyzařuje ženskou něhu lomenou vnitřní silnou vůlí a urputností. Pěvecky Kašpárková pěkně odlišila různé stavy a pocity postavy, tápání, strach i vnitřní přesvědčení, které ji nakonec dožene pod gilotinu – jsou prostě věci, pro které se v případě nezbytí musí umírat, hlásá Kašpárkové Blanche a celá inscenace Dialogu karmelitánek (jak zní slovenský překlad názvu opery). Do Košic nakonec není tak daleko…

    Dialogy karmelitánok

    Závěrečný obraz s popravenými karmelitánkami v košickém nastudo­vání Poulencovy opery Dialogy karmelitánok FOTO JOSEPH MARČINSKÝ

    V Zürichu je draho

    Letadlem je to drahé, ale nakonec nejvýhodnější. Opernhaus Zürich (žádné velikášství s „národním“ divadlem jako v Brně, s nímž je Zürich srovnatelný) vloni převzal právě Andreas Homoki a byl jsem zvědavý, jak si vede na evropské „oblasti“. A jak interpretoval operu Dmitrije Šostakoviče Lady Macbeth Mcenského újezdu (13. 4., prem. 7. 4.). S Philharmonií Zürich, která, jak je v německu zvykem, zajišťuje městské koncerty i operu, partituru až příliš úhledně nastudoval Theodor Currentzis, za někdejší pražské nastudování Františka Preislera (2000) bych ho nevyměnil. Ani Homokiho inscenaci za hudbě a příběhu kongeniální tehdejší režii Davida Radoka, který našel přesnou polohu mezi groteskou a tragikou. Žádný realismus, kterého se báli už v Komické opeře v Berlíně, kdy operu za Homokiho nastudoval Hans Neuenfels, jedna z ikon německé operní režie. Neuenfels třeba postavě Zinovije, manžela Katěriny, která ho spolu s milencem Sergejem zabije poté, co otrávila jedem na krysy tchána Borise, pověsil na krk rámeček – jako že je jen obrázkem v domácnosti. No.

    Homoki zase v příběhu vycítil cosi cirkusového, možná se mu do „Katěriny“ promítla Šostakovičova opereta Moskva Černomjuški, možná vůbec ruskou a sovětskou skutečnost vidí jako cirkus, když cirkusácké prvky promítl do kostýmů ve všech možných variantách ruského a sovětského oficírství a mužictví. Přímo za cirkusové klauny převlékl a na jeviště poslal hráče na žestě! Nemohlo se mu to nevymstít v už jen teskné hudbě trestanců bloudících v závěru opery širou Sibiří. Postavu Starého trestance propojil s postavou Popa – že by i v bohatém Zürichu šetřili?

    Strhující Katěrinu Homoki získal v Gun-Brit Barkmin, kterou v Praze známe jako Janáčkovu Emilii Marty a Brittenovu Glorianu. V Homokiho inscenaci nedostala prostor k živelné člověčině jako u Radoka Klaudia Dernerová, přesto byla se Sergejem Brandona Jovanoviche vrcholem nastudování. Ani Kurt Rydl coby Boris nedostál někdejšímu pražskému Jevhenu Šokalovi, léta holt přibývají všem, ale osobnost to je.

    Odpolední představení soudobé opery Petera Eötvöse Drei Schwestern (14. 4., prem. 9. 3.) mě vytočilo! Scény z Čechovových Tří sester autor napsal v polovině 90. let po tragické smrti syna, libreto prý přímo v ruštině, je to však sterilní hudební deklamace, kterou bych podruhé slyšet nechtěl a nenašel jsem v ní žádný názor na Čechovovu impozantní hru. Scénograf a režisér Herbert Fritsch postavy navlékl do groteskně zveličených ruských kostýmů jako z Mrazíka, sestry jsou nazdobené matrjošky s červenými tvářičkami. Aktéři, všichni výteční, přehrávali na prakticky prázdném jevišti (za zády jeden orchestr, v orchestřišti druhý) groteskní gesta, štronza a pády, až se publikum uchechtávalo a nakonec té kratochvíli aplaudovalo. Možná i proto, že repríza patřila k těm, na které je od počátku avízované snížené vstupné, aby do opery nechodila jen místní honorace.

    Večerní Rinaldo Georga Friedricha Händela (14. 4., obnovená inscenace 12. 4.) se podle režijního konceptu Clause Gutha odehrával ve velkolepém soudobém prostoru ovládaném ochrankami s revolvery. Už trochu okoukané, ale funguje to. Báječně hlavní party zazpívaly Sonia Prina (Rinaldo) a Malin Hartelius (Armida).

    Dějí se kolem nás operní věci.


    Komentáře k článku: Milo, draho, provozně a free aneb Předjarní putování operní Evropou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,