Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Milena, nejen Maruška

    V době, kdy se Milena Dvorská hlásila ke zkouškám na divadelní fakultu AMU, byla už filmovou „hvězdou“, chtěla se však stát skutečnou herečkou. Tehdy jsme ještě nevěděli, že v krátkém období po XX. sjezdu KSSS nastalo jen jakési „milostivé jaro“. V tomto okamžiku politické nejistoty zakolísaly i nekompromisní kádrové požadavky, a ročník, který skládal přijímací zkoušky v předjaří roku 1956, měl to štěstí, že mohli být na vysokou divadelní školu přijati i adepti „kádrově problematičtí“ (např. Jan Přeučil, jehož otec byl odsouzen k dlouholetému trestu v procesu Milady Horákové). Na základě talentu byla Milena přijata i bez maturitní zkoušky. Nastávající herečky, přijaté do ročníku, byly odlišného naturelu, ale všechny talentované a navíc krásné: Emma Černá, Milena Dvorská, Jana Hlaváčová, Naďa Prchalová (Vicenová). Všechny na své dlouhé profesionální dráze prokázaly, že se přijímací komise v odhadu jejich talentu nemýlila. Divadlo zůstalo nadlouho středem jejich umělecké existence, přestože herecký úspěch se během jejich života stále víc měřil podílem na produkci velkých médií.

    Své studenty zásadně ovlivnil vedoucí ročníku Radovan Lukavský, který je vedl nejen k řemeslným, ale především k etickým základům herecké práce. Učil, že „krásno“ v umění je vlastně stvrzování mravních hodnot, které jsou v nás a kolem nás, vzpomínala Milena Dvorská ještě po letech. Prvnímu angažmá, které po absolutoriu v roce 1960 nastoupila v Divadle E. F. Buriana, zůstala věrná po většinu své divadelní dráhy. Krásný zjev a kultivovaný projev ji nadlouho odsoudily k málo výrazným dívčím rolím, třebaže záhy prokázala i nevšední smysl pro humor, komiku i drama. Svůj nadhled mohla později uplatnit v konverzačním repertoáru od Wilda po Shawa, i v revui V+W Robin zbojník, ale teprve na konci 60. let přišla role, na jakou čekala. V roli Jesiky v Sartrově hře Špinavé ruce měla konečně možnost rozvinout celý rozsah svého talentu, koketní půvab, ironický odstup i dramatickou opravdovost, a ukázat, že Sartrovy postavy nemusí být jen „věšáky na ideje“. Je to první role, která se mně za osm let v divadle líbila. Je to smutné, ale je to tak. Nevím, jestli ji budeme ještě dlouho hrát, řekla v lednu 1969, a tušení ji neklamalo, protože hra byla brzy zakázána. Herečka postupně prokazovala, že může stejně dobře hrát role dramatické (Sofie v Čechovově Platonovovi) i komediální, včetně takových, které vyžadují spolehlivý zpěv i zcizující odstup (Polly v Žebrácké opeře). Shakespearovu Olivii ve Večeru tříkrálovém hrála pohostinsky v inscenaci J. Pleskota v ND (1963) jako mladou dívku, jež přes smutek a snahu udržet elegantní odstup podléhá spontánnímu okouzlení; byla zde partnerkou Marie Tomášové (Viola) a Otomara Krejči (Malvolio). Na přelomu 60. a 70. let se s nimi setkala znovu v Divadle za branou, kam ji přivedla její spolužačka a přítelkyně, režisérka Helena Glancová, do své inscenace Marné lásky snahy. Dvorská hrála Princeznu francouzskou, další ze Shakespearových duchaplných emancipovaných hrdinek. V Krejčově inscenaci montáže z antických tragédií Oidipus-Antigoné byla Isménou po boku Antigony Marie Tomášové. Naposledy hrála v DZB v Topolově hře Dvě noci s dívkou, roli, která jí umožnila především uvolnit to, co u ní do té doby sotva kdo tušil, hravou, bláznivou fantazii, jíž oživila Emilku jako spontánní bytost, „ženu do nepohody“. Na práci s Josefem Topolem vzpomínala herečka ještě po dvaceti letech jako na mimořádný zážitek. Její poznámky ze zkoušek jsou z mála zachovaných dokladů k inscenaci.

    Shakespearovu Olivii nastudovala znovu s režisérem Janem Kačerem v Divadle EFB (1980). V této inscenaci nebyla už Olivie mladá dívka, ale zralá žena, o níž kritik napsal, že je radost sledovat její proměny; jak nervózně se zpočátku vzteká, jak se potom na Cesaria-Violu jen třese a posléze se po něm sápe, že nebohý Cesario sotva stačí zase rozhrnout zatahované závěsy, a konečně jak štěstím jen září, když s domnělým Cesariem spěchá pod čepec – nejdynamičtější výkon inscenace. (K inscenaci, na niž vzpomínám jako na jednu z nemnoha událostí počátku 80. let, byl citovaný M. Lukeš jinak hodně přísný, zároveň však vystihl podstatu jejího účinu titulkem Karneval v době moru.) V polovině 80. let byla snad nejvýznamnější rolí Dvorské Arkadina, herečka, u níž se hraní a život k nerozeznání prolíná, oboje stejně pravé i nepravé, v Rajmontově inscenaci Čechovova Racka. Na začátku 90. let hrála především neokázale, bolestně hledající Miriam v Sidonově Shapirovi, Pistoriově inscenaci jedné z nejzajímavějších her té doby. Když pokus o obnovu Divadla EFB na počátku 90. let skončil nezdarem, setkala se Dvorská znovu s režisérkou Glancovou v Divadle za branou II, v inscenaci Bernanosových Dialogů karmelitek. Postava aristokratické Matky Marie od Vtělení, silné, hrdé, přesvědčené o svém mučednickém poslání a posléze „odsouzené“ k životu jako poslední svědek událostí, byl výkon asketicky střídmý a noblesní, cele opřený o slovo, působivý a zároveň cele sloužící inscenaci. I později zůstala oblíbená, herečtí kolegové ji zvali ke spolupráci v Divadle Na Fidlovačce i jinde. Divadlu se však nakonec už vzdalovala, stejně jako se vzdalovalo v čase divadlo, jakému nejvíc věřila. Jak vážně to myslela, dokládá samozřejmost, s níž počátkem 70. let dala přednost práci v Divadle za branou před možností angažmá v ND. Byly to pouhé dvě sezony, které přesto vždy pokládala za své nejlepší herecké období, třebaže později hrála ještě řadu efektních rolí s kostýmy a peřím na hlavě, jak to se svou příznačnou ironií sama nazvala. Nakonec musela odejít tak, jak začínala, jako známá herečka filmová a televizní, oblíbená i želená mnoha diváky. Její filmografie čítá desítky titulů, ale pro většinu diváků zůstane věčnou „Maruškou“, herečkou s nejkrásnějšíma očima. V divadelním listě se však sluší připomenout, že byla také inteligentní herečka divadelní a pozoruhodný, charakterní člověk.


    Komentáře k článku: Milena, nejen Maruška

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,