Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mikulka píše z Hradce (No. 5)

    V sobotu jsem se producíroval sám, takže na okolní divadelní dění tolik času nezbývalo. Hlavní náplní šestého festivalového dne byl navíc dvanáctihodinový Morávkův projekt Perverze v Čechách – a diváckému masochismu tohoto typu jsem nikdy moc neholdoval. Jsem totiž divák konzervativní a chci mít z návštěvy divadla libé pocity. Libé v tom nejširším slova smyslu, opravdu tím nechci říci, že se dožadují produkce výhradně zábavné nebo oddechové. Ale zážitky, o kterých se obdivně říkává, že přesahují obvyklou dimenzi a přinášejí úplně jiné vnímání divadle atd. atd. mi jsou, přiznávám, nejen podezřelé, ale i protivné. Nebo ještě jinak: necítím žádnou povinnost na tuhle megalomanskou hru na „událost“ přistupovat. Ať si to odsedí ten, komu vyhovuje divadlo jako zkouška psychické i fyzické odolnosti, já u toho prostě být nemusím. A teď už zdaleka nemám na mysli jenom Morávka a jeho Perverzi v Čechách, která začne v poledne a skončí o půlnoci.

    Nebát se a jít na představení pro děti

    Jedním z příjemných hradeckých specifik je hojné zastoupení loutkového divadla. A protože se hraje často dopoledne, kdy nebývá programová konkurence tak ostrá, lze se snadno přichomýtnout k představení, na které by se jeden za normálních okolností vypravil jen stěží. Třeba na drakovskou klauniádu Bojí se tygři?, určenou dětem tak od čtyř nebo pěti let (odhaduji svépomocí). Chlapeček, který seděl vedle mne, byl, myslím, ještě o něco mladší a po několika replikách trojice kluků v setmělém sklepě se strachy rozplakal tak usedavě, že ho maminka musela vyvést. My, diváci otrlejší a starší, jsme strach překonali a odměnou nám byl příběh trojice kluků, kteří naučí jiného kluka, že se nemusí tolik bát. Přiznám se, že mi tak docela nedocházelo, proč se do toho motal plyšový tygr, kterému na začátku sundali pruhy a na konci mu je zase vrátili (jako že nejdřív je, a pak už není strašpytel), ale děti se nijak zmateně netvářily, takže nejspíš bylo všechno v pořádku.

    Tygří legrace se sice provozuje opravdu na „dětské úrovni“ (v tom smyslu, že to není divadlo, které by se přes dětské hlavy hrálo spíš pro rodiče), ale navzdory tomu nezabředá do protivně ušišlané infantility. Dospělí se mohou v lepším případě bavit s dětmi, v tom horším sledovat dění s pobavenou shovívavostí (což není míněno zle). A navíc se naživo, vtipně a kompetentně muzicíruje; což je konec konců v loutkových divadlech příjemným obyčejem. Špičkový festivalový zážitek to sice nebyl, ale vcelku příjemně strávená hodinka ano.

    Mezi námi, mladými

    Druhé včerejší představení nabídlo zážitek trochu jiného kalibru. Liberecké divadlo F. X. Šaldy, scéna známá spíše svou konzervativní solidností, přivezla (v rámci doplňkového Open Airu!) cíleně „mladou“ inscenaci Googling and Fucking v režii Braňo Holíčka. Chytlavý název je sice trochu klamavá reklama, o obou zmíněných činnostech pojednává hra Tomáše Dianišky jen okrajově, zato podtitul „digitální gameska pro generaci youtube“ sedí přesně. Hra z větší části sestává z nejrůznějších scénických citací počítačového světa a světa sociálních sítí zvláště. Do hudby se refrénovitě prolíná „Windows-sound“ (ale i jiné typy povědomých zvukových hlášení), občas se dění zasekne a je nutný restart.

    Na nádvoří Městské hudební síně se sešel obrovský dav a velmi mladé publikum reagovalo na každou povědomou situaci s nadšením doslova frenetickým. Třeba hned v úvodu, kdy se po scéně mechanicky pohybuje čtveřice herců a na setkání neosobně reaguje facebookovou mantrou „potvrdit – ignorovat“; vůbec největší ohlas večera nicméně vyvolala vcelku tradiční hláška „padá server, rychle si něco přej“ parodie Michaela Jacksona (mimochodem, hrálo se přesně rok poté) a hiphopový koncert skupiny Spodina 13, při kterém se zdálo, že větší části diváků vůbec nedošlo, že to byla parodie (alespoň tedy doufám).

    Byl to zvláštní zážitek. Publikum na hradeckém Open Airu bývá tradičně početné, velmi vstřícné a nevyniká příliš velkou kritičností (zkrátka ideální diváci), tak mimořádné souznění hlediště s jevištěm se však vidí jen málokdy. Přitom ale není možné přehlédnout, že i když liberečtí evidentně trefili svůj cíl, základní hodnotou inscenace je právě a jen „vytěžení“ divadlem dosud nedotčeného tématu (různé facebook-songy to učinily již dávno). Představení vesele a nesoustavně poskakuje od hlášky k hlášce a od citace k citaci, nic zvlášť hlubokého ani objevného neobsahuje. A to navzdory tomu, že se dopracuje k očekávanému a obligátnímu závěru, že odvrácenou stranou života na facebooku a youtube je samota a frustrace ve skutečném světě. Publikum však za všech okolností reaguje naprosto správně: stejně jako se s mimořádnou ochotou bavilo, umí se na závěr se stejnou ochotou důkladně dojmout samo nad sebou.

    Myslím, že stojí za to cvičně nálepkovat: pro Googling and Fucking by se hodila přihrádka „divadelní popík s prstem na tepu doby“. Což není míněno nějak moc posměšně, pokusy tohoto typu jsou, myslím, docela záslužné. A navíc nelze Dianiškovi, Holíčkovi a spol. upřít, že jsou v tomto ohledu – alespoň v českém divadle – opravdovými průkopníky. Pokud se mýlím, opravte mne, prosím.


    Komentáře k článku: Mikulka píše z Hradce (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,