Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mikulka píše z Hradce (No. 1)

    Mezinárodní festival Divadlo evropských regionů Hradec Králové má nejen příšerně dlouhý a prakticky nezapamatovatelný oficiální název, ale také pěkně dlouho trvá. Každý jen trochu zkušenější návštěvník divadelňáku, jak akci neformálně nazývají místní, dávno dobře ví, že není nic nebezpečnějšího – fyzicky, psychicky i finančně – než přepálit začátek. Do Hradce jsem se tudíž vypravil až v úterý odpoledne, to jest v polovině druhého festivalového dne. Úvodní Drábkovy Ještěry jsem viděl loni a obávám se, že opakovaná návštěva radovánky tohoto kalibru by už byla na hranici újmy na duševním zdraví (i když, kdo má rád humor středoškolských besídek, bude nejspíš spokojen). A s klidným srdcem jsem si nechal utéct i slavnostně zahajovací Ptákovinu.

    Vše při starém i při novém

    Možná ještě důležitější než divadlo jako takové je v Hradci příjemně letní divadelní nálada. Letos to zatím to vypadá slibně: navzdory předpovědím svítí sluníčko a v Žižkových sadech stojí nepočítaně divadelních i občerstvovacích stanů, včetně zasloužilého vostopěťáckého a velkého continuáckého, který loni z finančních důvodů absentoval. A taky divadelní autobus Autobuf, o tom ale budou oslavné řeči později.

    Objevila se též řada novinek. Kolem Draku rostou pořad další a další malé paneláčky, což sice není úplně hezké, ale plusem je to, že v jednom z nich si Drak zřídil jakýsi přístavek, ukrývající mimo jiné velmi sympatickou studiovou scénu. Tradicionalisté nechť mi odpustí, ale Studio se mi líbí mnohem víc než nevlídně nudlovitý a navíc vždy nepochopitelně podchlazený starý sál. Ještě větších změn doznal doprovodný Open air, který od letoška vedou pevnou rukou noví a energií nabití lidé z občanského sdružení Poco a poco animato. Open air má nejen vlastní informační centrum, stylově otevřené i po půlnoci, ale k tomu novou velkou scénu na dvoře Nového Adalbertina. Hrát se bude taky v soukromých koupelnách v domech kolem náměstí, ale až od čtvrtka. V každém případě to už teď vypadá slibně.

    Jinak je vše víceméně při starém. Včetně charakteristicky bramborovitě páchnoucího hotelového výtahu v Adalbertinu. Ale zas mají nově zařízenou jídelnu. Novinkou je bohužel i halasný kompresor přímo pod oknem mého pokoje, doufám ale, že to tam rychle dodělají a přesunou se k někomu jinému. Jinak se budu muset vracet domů v takovém stavu, abych ty prokleté sbíječky ráno nějak přespal a všechny opatrnické řeči o nepřepáleném startu budou na nic.

    Boušková nepřišla

    O divadlech, která, která jsem nevidě, byla řeč v úvodu. A teď tedy přišel čas na to, co k vidění opravdu bylo. Přesněji řečeno, co jsem viděl, k vidění je toho na divadelňáku vždycky několikanásobně víc, než se dá stihnout.

    Na úvod jsem zkusil Zachraň Afričana od Činoherního studia Ústí nad Labem (hrálo se odpoledne v Draku). Na text přicházely dobré reference, takže jsem dal severočechům přednost před místními Ženami a panenkami a jakousi pardubickou klasikou. A nelitoval jsem, i když inscenace sama o sobě úplně povedená není. Navíc byl sál plný jen zpola, chyběla tudíž ta správná atmosféra.

    Hra německé dramatičky Ingrid Lausun docela chytře ironizuje různé stereotypy, sebedojímavou člověčinu a cynismus, které jsou neodmyslitelnou součástí v zásadě chvályhodných benefiční akcí ve prospěch kohokoli, afrických dětí obzvláště. Humor je to místy docela jedovatý, zároveň ale nechává téma docela sympatickým způsobem otevřené. V ČSÚL si text ve shodě s přáním autorky výrazně upravili. Všichni účinkující  mluvili „moravsky“ (moc nechápu proč, přiznám se), nechyběla narážka na Karla Gotta a v úvodu se odehrála dlouhá a náležitě idiotská debata na téma, jestli je vhodné, aby se benefičního večera zúčastnila Eliška Boušková („To jí to jako máme zakázat jenom proto, že je černá?!“).  Před začátkem a o přestávce navíc hrála rocková kapela, kterou skoro nikdo neposlouchal. Představení tak nabralo docela odpovídající trapný ráz nezvládnuté charitativní akce – jenom si nejsem tak docela jistý, že to bylo úplně úmyslné. Třeba je ona kapela (název jsem si bohužel nezapamatoval) doma v Ústí populární, to by pak byla úplně jiná situace.

    Celkově se však inscenátoři až moc soustředili na prvoplánovou legraci a inscenace tak nakonec přes snahu o obrat v závěru vyznělo spíš jako středně povedený pokus udělat si legraci ze setkání několika maloměstských ochotníků s bývalou kolegyní, která nyní kdesi daleko provozuje profesionální šmíru. A to, že diváci nemuseli při odchodu projít kolem skutečné kasičky na příspěvky pro Afriku (což text žádá), mi připadá jako opomenutí téměř trestuhodné.

    Hora porodila Jánošíka

    Do Draku (ale tentokrát do Studia) jsem se vydal ještě jednou, na velkolepý česko-slovensko-polský projekt o Jánošík, Janosik? Jánošík! Divácký zájem i předběžná reklama na oficiální premiéru společné inscenace Draku, Starého divadla Nitra a varšavské Lalky byla sice mohutná, výsledek však zůstal vězet hluboko v průměru. Snaha o různé demytizující pohledy na jánošíkovskou legendu je sice chvályhodná, na dobré divadlo ale sama o sobě nestačí.

    Poláci alespoň zaujali drasticky přepjatou „akčněfilmovou“ stylizací událostí, které vedly k Jánošíkovu dopadení (a taky hezkým bonmotem „Bohatým bral, protože chudým nebylo co.“), zato česká a slovenská třetina (vše se nepravidelně prolínalo) vydala nejvíc energie na obligátní legráckování, prozpěvování a vcelku planou ironii. Připojit na konec vysvětlení, „jak to doopravdy bylo“ („bral hlavně nezámožným kupcům a chytli ho úplně jinde“), obávám se nestačí. Spokojeně vyhlížející publikum se ale stejně ze všeho nejvíc chytalo na ty úplně nejlacinější fóry, třeba na parodii hiphopu nebo jakýsi žert se zadkem, už si naštěstí nevzpomínám úplně přesně, co to konkrétně bylo. Tak co.

    Klusáci jedou

    Nejpříjemnějším zážitkem mého úvodního hradeckého dne byl – a to s velkým odstupem – koncert kapely Střídmí klusáci v kulisách višní v takzvaném Autobufu. V Žižkových sadech je zaparkovaná opravdická stará Karosa se sedačkami obrácenými doprostřed: v prostoru druhých dveří tak vzniká miniaturní jevišťátko. A na něm zářila čtyřčlenná kapela, vedená Jakubem Folvarčným (znáte z divadla). Klusáci hrají ve složení zpěv, klávesy, kytara, bicí plus housle – přičemž poslední jmenované nástroje obsluhuje jediný hudebník, občas dokonce oba najednou. Show je to napůl hudební a napůl divadelní, Folvarčný v pauzách mezi písněmi výborně improvizuje (tentokrát hlavně na aktuální fotbalová témata) a vizuálně neobyčejně výrazní kolegové mu v případě potřeby zdatně sekundují. Písně jsou absurdní i poetické, roztříštěné i chytlavé a řada z nich má vyloženě hitový potenciál. Refrén Pochodu budoucích otců si prozpěvovali nejen cestující, ale i skupinka, pro kterou už místo uvnitř nezbylo a musela se tudíž spokojit s posedáváním venku na zastávce.

    Vzhledem k tomu, že se v Autobufu koná i divadlo, hodlám se tam vracet a podávat o zdejším dění co možná nejseriosnější zprávy. Což je míněno jako čtenářské lákadlo, pokud by si snad někdo nebyl úplně jistý.

    Takže to byl celkově druhý, můj první festivalový den. Dnešní dopoledne jsem zahájil (nepočítám-li ten uřvaný kompresor) prvním předčasným úprkem z představení, ale o tom – a o úprcích vůbec – zase až zítra. Což je samozřejmě rovněž míněno jako čtenářské lákadlo.


    Komentáře k článku: Mikulka píše z Hradce (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,