Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Mihai Mihalcea: Jsem ignorant

    Na začátku dubna připravilo Divadlo Alfred ve dvoře minipřehlídku současné rumunské divadelní scény Romanian Pulse. Zahájil ji rumunský performer a tanečník Mihai Mihalcea aka Farid Fairuz (jak se označuje ve svých choreografiích) netradiční produkcí Realia (Bukurešť–Bejrút), v níž otevřel otázku, co je realita a co fikce. Po představení jsme si spolu sedli na lavici ve velkém sále, a zatímco jeho kolegové balili a bourali scénu, povídali jsme si o všem možném, třeba o zkostnatělé rumunské činohře a živém tanci. Vlastně těžko říct, s kým jsem celou dobu mluvil, jestli s Mihaiem, nebo Faridem. Nakonec myslím, že s oběma. Těžko říct, co z toho, co mi řekl, je realita a co fikce.

    Mihai Mihalcea

    Sedl jsem si a začal psát fiktivní životopis… FOTO ARCHIV

    Přijeli jste jako reprezentanti nezávislé scény. Co byste o ní řekl?

    Když se ptáte na nezávislou scénu, je potřeba odlišovat činoherní divadlo od tanečního. Já jsem součástí taneční sféry, a ta se v Rumunsku v převážné většině hlásí k tomu, co se nazývá alternativou. Je tedy vesměs hodně odvážná a drzá. Být v Rumunsku součástí nezávislé scény je ale trochu nebezpečné. Její projekty a aktivity vyvolávají často divoké diskuse, jež mohou ohrozit samu existenci souboru či projektu. Na jedné straně jsou to krásná dobrodružství, protože se snažíte být pořád živí a spontánní, ale na druhou stranu vám to vysává hrozně moc energie, protože za vámi není instituce kamenného divadla jako partnera. V nich se v Rumunsku neustále prosazuje a razí to, co vydělává.

    Nevěřím však, že nezávislé divadlo je automaticky zárukou dobrého. I když vždycky je osvěžující, když se někdo snaží pracovat jinak, než je obvyklé.

    Jak se tedy nezávislá scéna udrží?

    Nejlepší je najít si mezinárodní partnery, kteří vám vaše projekty produkčně podpoří a základní výdaje zaplatí. Nezávislá taneční scéna je tím pádem propojena s tím, co se děje ve světě. V Paříži, New Yorku… Mně navíc hodně pomáhají moje matka, přátelé…

    Vracejí se rumunští divadelníci k bolestné zkušenosti komunistické minulosti, nebo se zaměřují spíše na současné problémy?

    Většina umělců se snaží odstřihnout od historie, udělat za ní tlustou čáru. Samozřejmě se najde několik – i mladých – divadelníků, kteří chtějí navázat na minulost a nesnaží se ji nějakým způsobem narušovat. Ale většina chce experimentovat, objevovat možnosti a hranice divadla i umění vůbec. Je to velmi obtížné, protože to není výnosné a kamenná divadla je nechtějí podporovat. Peníze jdou do zavedených divadel, ne za umělci. Z toho důvodu v kamenných divadlech můžete vidět především staromódní inscenace. Ne však proto, že by divadla chtěla být staromódní nebo konzervativní, ale protože jsou nucena své produkce cílit na „své“ diváky. A většina divadelních návštěvníků je u nás konzervativních. Tak vznikají většinou neživé, vysoce formalistické inscenace, jež neprovokují k přemýšlení a zaujímání postojů. Takové divadlo je pro mne mrtvé.

    Mihai Mihalcea

    V inscenaci Realia (Bukurešť-Bejrút), která měla premiéru 13. 11. 2012 na festivalu Temps D’Images v Kluži FOTO ARCHIV

     

    Jaký je tedy pro vás smysl divadla?

    Když se řekne divadlo, znamená to – alespoň v Rumunsku – činohru. A to je oblast, s níž nejsem příliš spjatý. Je to něco starého, odumírajícího. Samozřejmě, že i v činohře lze najít něco zajímavého, ale celkově je to pro mne příliš uzavřený svět bez schopnosti vyvolat v divákovi emotivní nebo intelektuální vibrace. Tedy – abyste mi rozuměl – divadlo má podle mne především jitřit city a provokovat myšlení.

    Po studiích ve Francii a USA jste zakotvil v Berlíně. Proč?

    Právě proto, že mne zajímá experiment a v Německu jsem se mu mohl věnovat.

    Jak bylo těžké se v Berlíně uchytit?

    Nebylo těžké se tam dostat, ale těžké je v Berlíně zůstat. Už se těším, až se vrátím zpět do Rumunska a rozjedu vlastní projekt s přáteli ze stejné školy, ze stejného ročníku. Vytvoříme vlastní skupinu, od všeho se odstřihneme a budeme se zabývat jen a jen svým divadlem. Vytvoříme první profesionální nezávislou taneční skupinu v Rumunsku.

    Zatím pracujete pod berlínskou značkou Akademie der Künste. Můžete krátce představit svou práci?

    Od loňského srpna mám takový projekt, cosi na rozhraní tance a performance. Mám v Berlíně vlastní ateliér, kam zvu jediného diváka. Celou hodinu v něm sedíme jen my dva, nemluvíme a hledáme možnost, jak se propojit, když já – jako umělec – vůbec nic nepředvádím. Výsledkem je pak jedinečná akce, která vzniká vždy znovu. Nemluvíme spolu, ale zkoušíme si porozumět, vyplňovat vlastní myšlenky, překonat překážky, které mezi námi vyvstávají. Pro spoustu diváků je to hodně vyčerpávající, když jsme jeden na jednoho, jednu hodinu… Musíte neustále být ve střehu, dívat se, poslouchat…

    Hodně speciální divadlo…

    Velmi osobní, pouze pro jednu osobu. Vlastně by se dalo říct, že jsme performeři oba. Spousta diváků má totiž tendenci během té produkce sama něco předvádět.

    Jak a proč vznikla fiktivní postava Farida Fairuze? Má něco společného se vztahem politiky a kultury v Rumunsku? Napsal jste o ní: Před několika lety jsem si musel vymyslet postavu, která mi vůbec umožní dále existovat. Co jste tím myslel?

    Osm let jsem byl ředitelem Národního centra pro tanec v Bukurešti, kde jsme pomáhali mnoha nezávislým umělcům a projektům. A jednoho dne jsem si uvědomil, že moje jméno je úplně všude. Bylo ho moc. Jako ředitel takové instituce jsem reprezentoval boj za nezávislou kulturu, byl jsem tak příliš spjatý s nějakými očekáváními. A tak jsem se rozhodl svého jména zbavit. Sedl jsem si a začal psát fiktivní životopis. Bylo to jako cvičení kreativního psaní – bez jakékoli strategie či nápadu jsem životopis za půl hodiny napsal. Celý si jej můžete přečíst na mém facebooku. Narodil jsem se v Bejrútu libanonské matce a židovskému otci. Deset let jsme migrovali Tureckem, Sýrií, Libanonem a Jordánskem. V jedenácti jsem byl adoptován jordánskou rodinou, která se o mne vzorně starala. Vystudoval jsem arabskou hudbu, zabýval se orientálním tancem, klasikou i modernou… Dostal jsem se do USA a pak se vrátil do Evropy. Ale všechno je to fikce. Jsem Rumun a narodil jsem se v Bukurešti.

    Mihai Mihalcea s Mihaelou Dancs

    S Mihaelou Dancs v Kvartetu pro mikrofon FOTO ADI IONITA

    Takže kdo teď vlastně jste?

    Mihai Mihalcea je manažer a Farid Fairuz je performer. Je to svým způsobem i praktické. Když jste sami za sebe a spojujete se s mezinárodními partnery, diví se, že nemáte manažera, agenta, někoho, kdo by vše vyřizoval. Takhle najednou je to jednoduché: jsem asistentem sám sobě a jako performer mám svého asistenta.

    Osvětlete mi vaši produkci Realia (Bukurešť–Bejrút), s níž jste otevírali festival Romanian Pulse. Překvapilo mě, že se v ní spíš mluvilo, než tančilo…

    To mě štve. Lidé přijdou do divadla na mou produkci a chtějí vidět tanec. Přečtěte si pořádně program! Vždyť to není prezentováno jako tanec, tak proč bych měl tančit? Jen proto, že mě lidé znají jako tanečníka?! Ne, já nebudu vždy tancovat!

    Máte nějakou zkušenost s českým tancem nebo divadlem?

    V Praze jsem byl jednou jako turista a podruhé jsem vystupoval v rumunském kulturním centru. To je vše. S českou scénou nemám žádné kontakty ani povědomí o ní. Jsem ignorant.


    Komentáře k článku: Mihai Mihalcea: Jsem ignorant

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,