Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Miguel Ángel Martín Bordera: Krize pomáhá

    Jeden z nejslavnějších současných španělských loutkářů. Narodil se v roce 1966 do rodiny výtvarníků. Po studiích malby a reklamního designu se rozhodl pro divadlo. V roce 1994 založil společnost Carros de Foc, která má svou základnu ve španělském městě San Vicente del Raspeig nedaleko Alicante, odkud pravidelně vyjíždí do všech koutů světa. Miguel Ángel ji vede, píše pro ni hry a ve své dílně – společně se švédským výtvarníkem Begtem Lindströmem – vymýšlí a konstruuje gigantické loutky a sochy.

    Miguel Ángel Martín Bordera

    Nedávno navštívil se svými obřími loutkami Plzeň v rámci projektu Plzeň – EHMK 2015, kde se podílel na vzniku průvodového představení La Niňa – Žijte své sny!. Během tří dnů tuto jedinečnou česko-španělskou produkci zhlédlo na třicet tisíc lidí. Průvod začínal na náměstí Republiky u létající orlice, pokračoval plzeňskými ulicemi, kde se postupně připojovaly ostatní pohyblivé sochy, a končil velkolepou show v prostorech nového plzeňského kulturního prostoru DEPO, ve kterém se divákům představily i ostatní dvě Miguel Ángelovy obří loutky – Ángel a Euterpe (Eliška) –, které se do ulic Plzně protkané systémem trolejbusových kabelů nevešly.

    Studoval jste původně reklamní design. Proč jste si nakonec vybral divadlo, dokonce pouliční divadlo?

    Člověk by měl dělat to, co ho baví, tak může lépe rozvíjet své schopnosti. Moje činnost v Carros de Foc není jen má práce, je to především můj život. Užívám si v divadle každou minutu a doufám, že mi vydrží síly, abych v této činnosti mohl pokračovat dalších sto let.

    Tradiční divadlo vás neláká?

    Je pravda, že jsem byl několikrát v pokušení napsat hru, která by se prezentovala v tradičním divadelním sále, a myslím, že jednou ta chvíle přijde. Zatím ale pro své vize potřebuji obrovské venkovní prostory. V oblasti pouličního divadla mám toho ještě spoustu co rozvíjet.

    Lobo Dantés (Vlk Dantés) – v Plzni představoval Chrtku z plzeňského městského erbu, která po plzeňském pivu „trochu přibrala“ FOTO PABLO RUIz

    Lobo Dantés (Vlk Dantés) – v Plzni představoval Chrtku z plzeňského městského erbu, která po plzeňském pivu „trochu přibrala“ FOTO PABLO RUIz

    Odkud se vzala a kdy přesně se zrodila idea vašich obřích loutek?

    Jejich vznik je hodně ovlivněn populárními svátky Hogueras de San Juan de Alicante (v podstatě identické s mnohem známějšími Fallas ve Valencii – pozn. aut.), které se konají každý rok v mém rodném městě Alicante. Rodiče pro ně vyráběli velké skulptury a já jsem odmalička vyrůstal mezi nimi. Hoguery jsou vlastně sochy obrovských rozměrů vyráběné z papírmaše s dřevěným podstavcem. Ty se pak během svátků staví v ulicích města. Pět dnů – od 20. do 24. června – jsou vystaveny a poslední den se kompletně spálí.

    V letech 1990–1994 jsem začal vymýšlet a budovat první pohyblivé obří loutky, abych s nimi mohl zrealizovat představení pouličního divadla, obdobné, jaké dělám dodnes. První má produkce se jmenovala Federico. V hlavní roli vystupovala stejnojmenná loutka, kterou diváci mohli vidět i v Plzni, kde ztvárňovala roli rytíře Emila Škody.

    Jaké příběhy jsou obsažené ve vašich projektech? Reflektujete ve svých produkcích třeba politickou situaci?

    Ne, to ne, politická témata nezpracováváme. Zabýváme se různými jinými důležitými oblastmi, které vyvolávají otázky a živé reakce publika. Jako například La caja de las letras mágicas (Krabice kouzelných písmen), která je o tom, jak velkou moc má slovo a jak ovlivňuje lidi. Zajímají nás témata spojená s péčí o životní prostředí a potřebou rovnováhy tak, aby se zachovala živá příroda, o čemž je naše produkce Natural Spirit (Přírodní duch). Občas inscenujeme adaptace klasických literárních děl, jako třeba Gigante Egoista (Sobecký obr) Oscara Wilda, kterého jsme hráli v Stockton-on-Tees v Anglii při křtu nové fontány v městském centru. A často připravujeme představení „à la carta“ (na objednávku), kdy nám pořadatelé nabídnou téma a my rozvineme příběh na míru konkrétního zadání, jako tomu bylo v případě nedávno uvedené hry v Jižní Koreji Princ Valiant nebo u vás v Plzni. Navíc vytváříme další produkce, které v naší zemi prezentujeme v rámci populárních španělských svátků, jako je například Jízda králů v Madridu. A připravujeme i představení historického charakteru spjaté s městem, kde zrovna hrajeme. Taková byla produkce El año mil (Rok tisíc), kterou jsme uvedli ve španělském Alicante.

    Mohl byste českým čtenářům přiblížit současnou situaci umění – a především divadla – ve Španělsku?

    Jsme konzervativní země, a tak se snad v každé divadelní produkci či vůbec v umění propojují již ověřené umělecké poznatky z dob minulých s aktuálními trendy. Jsme v období, kdy informace neznají hranic, volně se sdílejí, prolínají a vliv inspiračních zdrojů je obrovský. Umění je výsledkem kulturní rozmanitosti, kterou dnes nabízejí především nová inter­aktiv­ní média, jako je internet, sociální sítě a podobně. U nás stále přetrvává experimentování umělců, jež má tradici v minulém století. Hodně umělců hledá nové, inovativní vyjadřovací prostředky. Španělské instituce, veřejné i soukromé, se v posledních letech hodně přetransformovaly, aby vyšly vstříc snadnějšímu šíření umělecké tvorby. I když – samozřejmě – je před námi stále velmi dlouhá cesta.

    Federico – rytíř s podobou humanoida. Nejstarší loutka souboru. Váží půl tuny, měří 5,5 metru a je poháněna pouze lidskou silou. V plzeňském průvodu ztvárňovala roli rytíře Emila Škody, respektive jednoho z jeho továrních výrobků FOTO PABLO RUIZ

    Federico – rytíř s podobou humanoida. Nejstarší loutka souboru. Váží půl tuny, měří 5,5 metru a je poháněna pouze lidskou silou. V plzeňském průvodu ztvárňovala roli rytíře Emila Škody, respektive jednoho z jeho továrních výrobků FOTO PABLO RUIZ

    V souvislosti se Španělskem se u nás hodně mluví o ekonomické krizi. Pocítil jste ji na vlastní kůži?

    Krize ovlivňuje mnoho – nejen uměleckých – odvětví. V mnohých lidech vyprovokovala silnou snahu o restrukturalizaci uměleckých institucí ve snaze přizpůsobit se novým si­tua­cím, kterým je potřeba čelit. Osobně si myslím, že jakékoli krize umění pomáhají. Vedou k novým pohledům, novým přístupům, nabízejí nové příležitosti k tvorbě, které předtím nebyly. Ekonomická krize například pomohla najít divadelníkům nové prostory pro hraní, dala jim nová témata, nový smysl jejich práce. Na druhou stranu se ale dnes pouze jeden ze čtyř herců uživí jen svou profesí…

    Existují ve Španělsku dotace od státu, od autonomních oblastí či měst?

    Existují, ale podporu od nich je velmi těžké získat. Navíc dotace často přicházejí pozdě, většinou až po zrealizování projektu. Takže ve chvíli, kdy je potřebujete, nemáte nic. My jsme se rozhodli nepočítat s tímto typem podpor, jsme naprosto soběstační. Vydělat si na všechno musíme jen svou prací. Přesto se stále udržujeme jako plně profesionální uskupení – dáváme pravidelné platy technikům, hercům, choreografům, sami si platíme výrobu loutek a scény…

    Nevede to k příliš komerčnímu uvažování a přístupu?

    To, co jsem řekl, zní, jako bychom byli komerční divadlo. Ale naše skupina je velmi otevřená i různým nekomerčním projektům, vždyť jsme odchovaní a vycházíme z pouličního divadla. Často a rádi se podílíme na charitě – vedeme diskuse o divadle, připravujeme semináře, výstavy, školíme nové talenty, dokonce jsme při několika příležitostech hráli představení, jejichž náklady byly hrazeny pouze z prostředků naší společnosti a celý výtěžek šel ve prospěch propagace pouličního divadla.

    Zdá se, jako byste neměli problém… Jak je na tom ale obecně nezávislé divadlo v současném Španělsku?

    Pouliční produkce a různé malé divadelní společnosti mají ve Španělsku silnou tradici. Divadlo je ne­ustá­le pulzujícím, živým organismem. Osobnosti divadelních společností jsou velmi odlišné, všichni mají zájem vytvářet originální divadelní díla, která budou mít úspěch. Krize způsobila pokles investic, z čehož vyplývá méně produkcí, pokles platů herců a samozřejmě strmé snížení dotací.

    Ovlivnilo to nějak podobu divadelních produkcí?

    Vzhledem k tomu, že je velmi obtížné dostat se do programu divadelních sálů nebo na šňůru, tak se produkce samozřejmě ekonomicky přizpůsobily tak, aby docílily jiného „umístění“ na divadelní mapě. V pouličním divadle jsou navíc důležitá stále přísnější pravidla bezpečnosti hraní. A tak se mnohé projekty – především ty podporované institucemi – přesunuly do různých sálů a netradičních scénických prostorů, často v kulturních domech. To umožňuje pokračovat hercům v práci a zůstat v kontaktu s publikem, ačkoliv ekonomicky to není pro ně vždy rentabilní. Ale divadelní profese není jen práce, ale také – a možná především – posedlost, která vždy má své vrcholy a pády.

    Divadlo ve Španělsku je tedy spíše v pádu, nebo na vzestupu?

    Nejistota divadelní práce je v současné době srovnatelná s nejistotou ve všech ostatních oborech. Ale ve Španělsku existuje velká vášeň pro divadlo a představení mívají vysokou návštěvnost. I díky dostupným cenám, za které mohou lidé vidět velmi dobré produkce. Oproti minulosti se dnes objevují mnohem náročnější a originálnější projekty a v posledních letech se v mnoha městech otevřely nové prostory pro hudební, společenské a kulturní akce.

    Vycházíte při tvorbě jednotlivých loutek z příběhu, nebo příběh připravujete až podle předem napsaných charakterů? A jak důležitou složkou vystoupení je pro vás příběh?

    Když vymýšlím novou loutku, vytvářím vlastně herce, který by měl být schopen ztvárnit různé povahy a charaktery, který by měl být schopen vžít se do příběhu, který má zahrát. Například drak Antonio dokáže být roztomilý a sladký, ale může být také pěkně dravá nepříjemná bestie.

    Názorným příkladem jsou Angel a Euterpe, kteří byli v Plzni. Tím, že jsme jim změnili kostýmy, tím, že Angelovi narostla bradka a oba dostali nové rekvizity, hráli úplně nové charaktery vytvořené speciálně pro tuto příležitost.

    Kterou ze svých loutek máte nejraději?

    Všechny jsou moje děti a nedělám mezi nimi rozdíly. Každé jsem věnoval stejnou lásku a péči. Samozřejmě, když je nějaká z nich ve fázi vývoje, potře­buje speciální pozornost. Jako by se jednalo o miminko, byť obřích rozměrů. Pro mě je každá z loutek výzvou.

    Pokud bych však musel opravdu zvolit jednu, bezpochyby by to byl Caballo Real (Královský kůň). Především proto, že rok 1996, který je rokem jeho narození, znamenal v historii Carros de Foc začátek cesty, kterou stále kráčíme.

    V Plzni se hrálo o snech a jejich důležitém místě v životě každého z nás. Máte nějaké nesplněné sny?

    V průběhu dvaceti let existence naší společnosti jsem si prošel různými etapami a mnohé sny, které jsem měl, když jsem začal pracovat v tomto báječném tvůrčím světě, jsem si již splnil. Ale oblast tvorby je nekonečná a ještě mi zbývá hodně co rozvíjet. Mým celoživotním snem je, aby bylo publikum vždy spokojené.


    Komentáře k článku: Miguel Ángel Martín Bordera: Krize pomáhá

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,