Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Michal Vajdička: Hledáme odpověď na znamení, která potkáváme

     

    Za titulem nové inscenace Dejvického divadla Daniel Doubt / Vzkříšení, která bude mít 12. června premiéru, se skrývá kolektivní autorství souboru. Původně měla být vaší první „šéfovskou“ inscenací v Dejvickém divadle hra Petera Weisse. Proč jste se nakonec rozhodl svoje plány změnit?

    Forma, kterou jsem při nastudování Marata/Sada zvolil a kterou jsem pokládal za další a důležitý krok pro Dejvické divadlo, se ukázala mnohem náročnější, než jsem čekal. K tomu přibyly i další technické a provozní problémy, které by vznikly reprízováním tohoto titulu.

    Internetové stránky Dejvického divadla jsou na informace skoupé – uvádí pouze, že se jedná o divadelní adaptaci dosud nepublikovaných povídek neznámého autora. Můžete alespoň prozradit téma Vzkříšení, případně nějaké další podrobnosti?

    Mohu prozradit jen to, že se v inscenaci snažíme najít odpověď, jak se postavit k různým znamením, která se v našich životech objevují, ať už jako nepravděpodobné situace, nebo náhodná setkání. Inscenace tak nabízí mnoho zajímavých, překvapivých příběhů a situací, které se z nějakého důvodu odehrají ve stejném čase na stejném místě.

    Co vás jako režiséra na vzniku inscenace prostřednictvím kolektivní improvizace zajímá? Je pro vás pevný text příliš svazující?

    Kolektivní improvizace musí mít jasně určené mantinely. Mám raději pevný text, který vznikne u stolu dřív, než se s ním jde na jeviště. To, co mě baví, je výklad textu a jeho analýza. Ctím autora a opravdu jen výjimečně zasahuji do textu. Hledání takové situace, ve které mají všechny repliky opodstatnění, je pro mě výzvou.

    Jste ve funkci šéfa jednoho z nejpopulárnějších českých divadelních souborů už téměř rok. Jak byste popsal jeho momentální stav a plány na příští sezonu?

    Soubor Dejvického divadla je opravdu ve výborné kondici, a proto neplánuji, že bych do něj nějak radikálně zasahoval, jistému postupnému omlazování se asi v budoucnosti nevyhneme. Největším neštěstím a štěstím zároveň je pro divadlo fakt, že všichni členové souboru jsou velmi žádaní a vytížení i v jiných projektech, proto je někdy problém s plánováním. Tato sezona měla divákům nabídnout výklad dvou známých světových dramatických děl na dejvický způsob, s větším obsazením. Když jsme na poslední chvíli odstoupili od hry Marat/Sade, která se velmi kriticky vyjadřuje o společnosti, jež prošla revolucí a navzdory tomu nenašla ideální a spravedlivý systém, ale položila základy demokracie a odhalila její nedokonalost a křehkost, hledali jsme současná témata, která podobně rezonují ve společnosti. Dejvické divadlo příští rok oslaví pětadvacáté narozeniny, bylo na čase bilancovat a zamys­let se nad cílem a smyslem života. Následující sezona se naopak ponese v komorním duchu. Měly by vzniknout dva výjimečné komorní tituly, které budou hereckým koncertem. Oba ale mají skoro stejné téma, téma očistce, tedy nějakého přehodnocování kvality života.

    Chystáte se v příští sezoně režírovat i mimo Dejvické divadlo? Jakými texty se zabýváte?

    Ano, připravujeme společně s Danie­lem Majlingem dramatizaci Roalda Dahla pro Slovenské národní divadlo. Potom mě čeká ještě jeden Čechov, jeden Shakespeare a absolventské představení s mými studenty herectví, kteří příští rok končí. Mohu říct, že je to ideální kombinace, a na další sezonu se velmi těším. Témata, kterými se zabývám, jsou asi velmi podobná těm, jimiž se zaobírá většina lidí v mém věku – každý by měl mít už vydefinovaný svůj osobní cíl, a proto je na čase zamyslet se nad tím, jaký význam a přínos má jako jednotlivec pro společnost.

    Společenská situace v Česku i na Slovensku, ale v podstatě v celé Evropě, se vyostřuje. Jaké je místo divadla v takových okolnostech?

    Divadlo by nemělo podléhat tlakům médií a mělo by se s chladnou hlavou snažit připomínat minulé chyby, z kterých jsme se dosud stále nepoučili. Inteligentně a empaticky polemizovat se všemi současnými tématy, aby to diváka přinutilo zamyslet se a motivovalo, aby se snažil najít podstatu problému a uměl si odpovědět na základní otázku: „Proč?“


    Komentáře k článku: Michal Vajdička: Hledáme odpověď na znamení, která potkáváme

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,