Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Michal Kocourek: S rozpočtem musím vyjít

    Producenta a ředitele pražského Divadla Kalich Michala Kocourka jsme se ptali, za jakých okolností vybudoval divadlo v Jungmannově ulici a jak ho řídí bez veřejných dotací. Považujeme za podstatné nahlédnout do divadel, která jsme si zvykli označovat za bulvární a komerční.

    Michal Kocourek

    Jak jste objevili v centru Prahy další divadelní prostor?

    Divadlo Kalich jsme našli úplnou náhodou, když mě oslovil Janek Ledecký s krásným nápadem na muzikálového Hamleta. Obvolával jsem marně všechna možná divadla, jestli by nám nemohla poskytnout dva tři dny v měsíci. Na Husův dům, který patří Českobratrské evangelické církvi, nás upozornil jeden známý. Když jsme do sálu přišli, skoro neměl stropy a na skladišti odpadu rostly břízy. Vyvezli jsme dvě stě kontejnerů nejrůznějšího materiálu. V první euforii jsme sháněli partnery a sponzory, ale zůstali jsme v tom sami. Pomohli jsme si dodavatelskými úvěry a samozřejmě do projektu vrazili všechny vlastní prostředky a ještě si vypůjčili od kamarádů – byla to krušná doba. K tomu jsme museli vyrobit muzikálovou produkci a vybavit divadlo potřebnými technologiemi. Naštěstí se Hamlet vydařil, zahráli jsme 700 repríz tři roky v kuse. Hned v prvním roce jsme začali připravovat činoherní komediální repertoár, protože jsme věděli, že jen s muzikálem nevystačíme.

    Úvěry jste, předpokládám, splatili.

    Ano. Za čtrnáct let jsme vyprodukovali deset muzikálových a šestnáct činoherních představení. A divadlo nám začalo být malé. Ne vlastní sál, 440 míst se mi v současné době zdá přímo ideálních – po premiéře úspěšného muzikálu sice zpočátku nějakých 200 míst chybí, ale na činohry zase přebývá. Ale chybělo nám zázemí, až se nám podařilo „probourat“ do sousedního domu, kde jsme vybudovali vedlejší jeviště, zkušebnu, taneční sál, nějaké skladovací prostory a také pár kanceláří. Nepracuje tu moc lidí, tak mohou mít trochu komfortu – sedí tu dvanáct hodin denně.

    Vlastní soubor nemáte.

    Ne, ale třeba Jana Paulová s Pavlem Zedníčkem tu hrají pravidelně a rádi. Už třináct let jsou tu doma. Když pro ně hledáme titul, dlouho diskutujeme, probíráme texty, zvažujeme. Tak je to v rámci činoherních titulů se všemi herci – hned na začátku jsme oslovili třeba Milana Lasicu. Nejsme fabrika, kde herci odehrají a hurá domů. Snažíme se pořád něco hledat. A také se tím bavit.

    Vadí vám označení bulvární divadlo?

    Nevadí. Spíš se ptám, kdo má právo určit, co je bulvár, co je komerce – je to označení převzaté ze zahraničí, kde nějaký obsah má. Podle mě je komerční každé divadlo, které prodává vstupenky, tedy i třeba Národní. Netrápím se promýšlením termínů, zajímá mě, jestli jsou u nás diváci spokojení a jestli je dokážeme nabít pozitivní energií. Jestli se k nám rádi vracejí. Nechceme je poučovat, vzdělávat, chceme je prostě bavit dobrým divadlem. Máme divácký klub, dnes čítá pětadvacet tisíc členů, kteří od nás dostávají určité bonusy. Z provozní lóže chodím obhlížet diváky, a když se baví a jsou spokojeni, je to pro mě nejlepší výsledek.

    Ta označení ale mají váhu vzhledem k městským dotacím, kdo na ně má či nemá dosáhnout.

    Byl jsem členem Poradního sboru primátora, který měl tyto věci řešit, a po pár sezeních jsem odešel a přestal se tím zabývat. Vycítil jsem snahu něco změnit, ale ne u všech, tak myslím, že se s tím těžko dá pohnout. Není to průhledné, není to upřímné, je to plné předsudků a omylů. Měnit statut s. r. o. na o. p. s. kvůli přístupu ke grantům považuji za podvod. Hlavně jsem nebyl ochoten se kvůli grantu někomu zpovídat a koukat na jeho nataženou ruku. Takže raději věnuji čas svému divadlu, abychom dotaci nepotřebovali.

    Dá se vyjít bez dotace?

    Ano. Závisí to jen na našich divácích a partnerech. Neměli jsme činoherní titul, který by měl méně než sto repríz. U muzikálových titulů nemůžeme jít pod dvě stě repríz, to si prostě nemůžeme dovolit. Největší radost mám z toho, že jsme ve statistických ukazatelích návštěvnosti divadel v celé republice obsadili osmé místo a mezi soukromými divadly jsme byli první.

    Jak se díváte na stále odkládanou tzv. transformaci pražských divadel, resp. na to, kolik divadel pražská radnice přímo zřizuje?

    Podle mého zřizování devalvuje kulturu vůbec. Jsem přesvědčen, že je to mnohdy soukromý byznys za státní peníze. Když diváci nepřijdou, vyvěsí se na Slevomatu vstupenky za padesát procent – to dotované divadlo udělat nesmí! Vstupenky za padesát procent já prostě neprodám! To je cesta do pekla.

    Je zřejmé, že zřizovaným divadlům jde víc o návštěvnost coby sledovaný ukazatel než o tržbu.

    Jejich vedení nemusí promýšlet, co nabídnout, aby vyšli, kdežto já převracím každou korunu. Všechny výdaje jsou přesně nastavené, nesmějí třeba chybět peníze na údržbu, protože divadlo musí být pro diváky příjemné a hezké, aby se tu cítili dobře. Pokud se objeví mimořádný výdaj, diskutujeme o něm, a když na něj momentálně nemáme, odložíme ho, až na něj budeme mít. Někde mají velké nájmy – ale i my platíme nájem a musíme si na něj vydělat.

    Považujete dotovaná divadla, zejména vám dramaturgicky příbuzná, za nekalou konkurenci?

    Já se tím vůbec nezabývám. Za nekalou konkurenci považuji divadla, která jdou se vstupenkami pod cenu. To by se ve světě nestalo. Diváka to vede k tomu, aby počkal, až dostane vstupenku levněji. Když se inscenace nepovede, prostě ji stáhnu z repertoáru.

    S Hamletem jste prorazili do zahraničí.

    Hraje se v Jižní Koreji, má už přes 400 repríz. Tam nastal velký muzikálový boom a Soul se dá dnes považovat za největší muzikálový trh na světě. Poprvé se tam prosadil Drácula zásluhou Jirky Paulů, který k nám nasměroval zájem jejich agentů – ti hledají po celém světě vhodné tituly, protože ani na londýnském West Endu už nic nového není. Dohodli jsme se na Hamletovi, pak se přijeli podívat na Jacka Rozparovače, který se už hraje nejen tam, ale i v Tokiu.

    V Koreji se oba muzikály hrají současně?

    Ano. Tam střídají tituly ve zhruba tříměsíčních blocích, padesát šedesát představení, protože produkce nevlastní divadla a musí si je nasmlouvat. Jako na Broadwayi.

    Kdo v korejských produkcích hraje?

    Jihokorejské muzikálové hvězdy. Ti lidé mají neuvěřitelnou úroveň, protože jsou neskutečně houževnatí, disciplinovaní. Pokyny režiséra okamžitě absorbují. Po představení nebo po zkoušce ještě hodinu cvičí, zvučí, jdou na sál. Učí se na školách v USA nebo v Londýně. Vědí, že tituly, které hrají, mohou cestovat dál, do Japonska, do Číny – u Šanghaje se staví malá „Broadway“. Pro nás vyrobit a vyvézt produkci je ohromný úspěch, pocit, který nelze ničím nahradit.

    Co vlastně do Koreje prodáváte?

    Velkou nebo malou licenci, stejně jako je tomu na zdejších trzích. Tedy buď kompletní podobu představení, nebo jen noty a text a pak s námi konzultují úpravy – přidat nebo ubrat písničku nebo text a podobně. Hraje se v divadlech s kapacitou 1500 až 2000 sedadel. V Tokiu se Jack Rozparovač hrál třicetkrát pro 1400 lidí každý večer. Hrála v tom asijská superhvězda, která má fanclub o dvaceti milionech členů! Je tak vyprodáno, že nechají vždycky nějakých dvacet vstupenek, o které se před představením losuje. V únoru bude mít Jack Rozparovač premiéru v Ósace, na léto se stěhuje zpátky do Soulu a od září bude zase v Tokiu.

    V poslední době u vás muzikály uvádí Ján Ďurovčík, proč?

    Známe se s Jánem dlouhá léta. Hlavně si oba myslíme, že správný muzikál není postavený na popových zpěvácích, za kterými v pozadí hraje company. Počínaje Robinem Hoodem jsme vsadili na mladé lidi, kteří musí dobře zpívat, dobře tancovat a dobře hrát. Tak to bylo v Osmém světadílu i naposledy v Pomádě. Chceme mít nejen výsledky, ale také radost z přípravy, z obětavých pracovitých lidí, což vás nabíjí energií a víte, že to má smysl. Když je věc dobrá, nepotřebujete mít na soupisce známá jména, když je špatná, stejně vám ta jména nepomohou. Opakovaně se mi to potvrdilo.

    Jste optimista?

    Jsem šťastný, že jsem se mohl setkat s tímto divadlem, vytvořit tým lidí, který tady už čtrnáct let prakticky beze změny pracuje. Že se nám daří představení, která nám přinášejí radost a diváci na ně chodí. Že nás to pořád baví!


    Komentáře k článku: Michal Kocourek: S rozpočtem musím vyjít

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,