Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Michal Dalecký

    Vidím to tak, že se mi blíží třicítka a začínám mít rodinné tendence. Což znamená, že s mou slečnou Evou stavíme dům. (Spíše ho staví zedníci a my děláme jen rozhodnutí, co kde bude, a posíláme peníze.) Ale pravda je taková, že všechno vymyslí, zařídí a obtelefonuje Eva a já jsem jen konzultant a pracant se sbíječkou.

    Když jsem zkoušel Maestra a Markétku v Huse na provázku, tak jsem neměl tak hlavu v pejru jako při vybírání dlažby, umyvadla a záchodu do koupelny (a to zdaleka není ještě vše vybráno, prostudováno, zkonzultováno, přebráno a následně opět vybráno). To proto, že při zkoušení se dá všechno napravit. Řekne se připomínka a bez větší námahy se to změní. Já jsem tak zvyklý pracovat. A není to problém. Ale když položíte dlažbu a vyberete blbou barvu, vzor nebo materiál, který se vám nebude líbit, až ho uvidíte ve výsledné ploše, tak to zas tak lehce změnit nejde. Nebo jde, ale ta cena je pak vražedná.

    Dobré je, že se tedy teď pro změnu věnuju činnosti, po které je vidět konkrétní hmatatelný výsledek. V divadle pracujete na postavě nebo na výsledném představení vždy především se sebou samým. Když se to povede, tak to zahřeje duši, ego, a člověku je tak nějak dobře. Ale když omlátíte omítku, natřete trámy nebo pořežete kubík dřeva, tak člověk zaplesá i proto, že vidí, že tam ta omítka není, že to dřevo na dvoře nepřekáží a je zpracované ve stodole.

    Kdybych měl přesto poukázat na nějaké kulturní pozoruhodnosti, co kolem mě v poslední době proletěly, bylo by to asi toto:

    Film

    Nadchl mě film Drive dánského režiséra Nicolase Windinga Refna. Parádní, napínavý a pomalý snímek natočený ve stylu amerických filmů osmdesátých let. Všechno je v něm výtečné. Kamera, střih, hudba, herci. A Ryan Gosling je prostě hvězda. V celém filmu řekne maximálně třicet vět, ale celý příběh je postaven na něm. Základem jeho postavy i jeho herectví je klid a fascinující pohled jeho očí, přesně odpovídající daným situacím. Kdo není šméčko, tak si nenechá ujít.

    Hudba

    Z CD přehrávače mi teď nejčastěji zní Floexovo album Zorya. Skutečné jméno tohoto muzikanta je Tomáš Dvořák. Svou muziku vytváří hlavně pomocí smyček, samplů a různého chrčení elektroniky. Jednotlivé smyčky se na sebe nabalují a vytvářejí rytmus a melodii. Výsledný zvuk obohacuje ženským zpěvem a saxofonem. Dvořák skládal hudbu k počítačovým hrám Samorost a Machinárium, což jsou „klikací adventury“ (hlavní postava je vhozena do místnosti a hráč musí řešit rébusy, po jejichž zvládnutí se dostane dál).

    Protože mám rád především temnou rockovou hudbu,střídámFloexe švédskou metalovou kapelou In Flames a jejím CD Sound of Playground Fading. Mohutná a přitom melodická hudba, která je zvukově úplně na špici současných technických možností. Parádní nahrávka plná svižných a ponurých písní, které jsou muzikantsky skvěle nahrané. Bicí neúprosně pulsují, zatímco nad vším je křik a zoufalství. Taky bych chtěl takovou desku nahrát.

    Divadlo

    Teda. Se stydim. Dlouho jsem v divadle nebyl, jak se říká, na čumendu. Viděl jsem v poslední době jedině Konžert v pražském Divadle Minor, které napsal a režíroval Jiří Jelínek. Sranda pro děti o čištění zubů, zdravení a v druhý půlce parádní koncert. Zdravím Jirku Jelínka (toho bez houslí).

    Kniha

    O osudu Oty Pavla jsem nevěděl nic, znal jsem jen jeho knížky. Až díky Povídkám jeho syna Jiřího, které jsem dostal od Pavla Zatloukala, jsem se dozvěděl, jak velmi byl psychicky nemocný. A že syn nemoc podědil. Smutné zjištění. I literárně jsou si oba velmi podobní. Jejich schopnost vyprávět mne vždy strhne.

    Výstava

    Akty fotografa Tomáše Ročka vystavené v Informačním centru v Gočárově ulici v Hradci Kralové. Černobílé, citlivé, cudné a na zeď do pracovny zaslouženíhodné. Obdivuhodné u Tomáše je, že klade velký důraz na přípravu konceptu každé fotografie. A pro výsledek nešetří penězi. Takže náklady na pořízení snímku jsou vyšší než prodejní cena samotné fotografie. Výsledek však má grády!

    Ale jak už jsem v úvodu psal, teď se zabývám především životními rozhodnutími. A baví mě to.

    Postavit dům – to bychom už měli.

    Zasadit strom – to bude v srpnu.

    Zplodit syna – hmmmmmm… (radši bych holčičku).


    Komentáře k článku: Michal Dalecký

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,