Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Michael Tarant: Začínal jsem z hněvu

    Na přelomu osmdesátých a devadesátých let to byl právě on, jehož režijní styl bořil mýty a překračoval hranice zatuchlého českého divadla. Jeho inscenace byly syrové, provokativní, brutální. V kamenném divadle (a před vchodem a na ulici před ním) používal ohně, kouře, rockovou hudbu, lomoz a hluk. Tehdy něco nevídaného.

    Michael Tarant

    Kdosi zaklepal. Vstal jsem a uviděl sám sebe… Ze zkoušení Markéty Lazarové, MD Olomouc 2011 FOTO JIŘÍ DOLEŽAL

    Jeho Romeo a Julie ve VČD v Pardubicích budil v roce 1987 (u starších) pohoršení a současně (u mladších) nadšení. Patřil jsem mezi ty druhé a od té doby režiséra Michaela Taranta sleduji. Vybavuji si, jak v roce 1991 hodil v Ostravě při přípravách Dona Juana po Janu Fišarovi praktikábl jen proto, aby v něm vyvolal vášně a emoce. Vzpomínám na smrtelně dekadentního pardubického Amadea plného Mozartovy hudby, kterého jsem viděl v pražské La Fabrice, či na rzivě hrubou inscenaci Markéty Lazarové s křehkou Markétou v podání Kláry Klepáčkové v Olomouci. Až letos na jaře jsem měl odvahu jej oslovit. A překvapilo mne, jak je otevřený, noblesní a laskavý.

    Jste jakýsi režisérský Ahasver, věčný cestovatel českými a moravskými divadly. Celý svůj profesní život jste strávil na cestách. Zakotvil jste sice občas někde – v Kolíně, Pardubicích, Ostravě, Hradci Králové, v Kladně, Olomouci –, ale vždy jen na chvíli a zase vyrazil jinam. A často se pak vracel. Čím to?

    Šel jsem nevěda kam, jako bych tam chtěl potkat něco, co už jsem prožil, ale chtěl to prožít nově. Už však nejsem ten, kdo jsem byl. Chci tam potkat sebe a zjistit, kdo jsem teď. To velmi volně parafrázuji jednu Goethovu báseň. Člověk žije přítomností, ale permanentně se vrací do minulosti, a přitom ho čeká jen budoucnost.

    Podobně to ve své básni vyjádřil i můj přítel, beatnický básník a výtvarník Michal Matzenauer: Kdosi zaklepal. Vstal jsem a uviděl sám sebe. Ale nebyl jsem to já, protože já jsem už někdo jiný. Proto vyrážím na své – jak jste je nazval – ahasverské cesty a proto se často vracím na místa, kde jsem působil. Velkou část svého života trávím na česko-moravské tepně Praha–Ostrava. To významné a důležité jsem zažil tam. A pak byly, jsou a doufám ještě budou odbočky do Brna, do Chebu, do Plzně, do Českých Budějovic, do Liberce… A samozřejmě do Evropy – do Německa, Itálie, do Polska, do Švédska, do Ruska i jinam, kde jsem režíroval nebo se tam hrála moje představení. Je to asi dané i mým charakterem a rodinnými kořeny, o kterých jsem se dozvídal postupně a často pozdě. Ale tak mi to život přichystal.

    Tarantův Hamlet, MD Olomouc

    Křehkost a nevinnost versus násilí a brutalita… Petr Kubes v titulní roli Hamleta (prem. 18. 4 2014, MD Olomouc) FOTO JIŘÍ DOLEŽAL

    Divadlo je les

    Mluvil jste o osudové trati Praha–Ostrava

    Jedu a sleduju přechod z polabské roviny za Prahou k pahorkatině za Chocní, pak začínající moravská podhůří a přicházející hory. Vlevo Jeseníky, za nimi Oderské vrchy, před Olomoucí vás vítá Svatý kopeček a někde za Ostravou tušíte Beskydy. Permanentně se tak potkávám s minulostí, která se prolíná s přítomností, a zároveň vnímám, jak už vzniká budoucnost. V těch vlacích spím, čtu, píšu si poznámky, přemýšlím. A v určitých obdobích na jedné ze zastávek vystoupím a jdu tam do divadla pracovat. Je to pro mě důležité. Vracet se k určitým tématům a na určitá místa. Pokaždé jinak. S jinými lidmi, v jiné době.

    Jste pověstný poměrně čitelným režijním rukopisem svých inscenací. Je v nich vždy hodně ohně, kouře, mnoho emocí, výrazná výprava, hudba…

    Já dnes ty ohně a kouře dělám spíš pro kritiky, aby měli o čem psát. Už je kolikrát ani nechci, ale výtvarníci mi je nabízejí a herci i diváci s nimi počítají. I když je pravda, že se mi s nimi pracuje dobře, do clony kouře se krásně svítí. Samozřejmě mám také inscenace „bez dýmů“ – Maja, August August, august, Káťa Kabanová…

    Jak jste svůj styl objevil? Na svou dobu byl hodně razantní…

    Těžko říct. Každý jsme nějak ustrojení a něco je nám blízké. U mě spousta inscenací v počátcích mé režijní dráhy vznikala z hněvu. Svůj první velký hněv, který jsem přetavil do oněch ohňů a kouřů, jsem prožil v polovině osmdesátých let v Olomouci. Šel jsem tehdy opuštěným barokním městem kolem chrámu svatého Mořice a chtěl jsem si to ponížené barokní město plné historie prožít a pochopit je. Bylo neuvěřitelně zchátralé a pusté. A najednou jsem ze tmy uslyšel mohutný, drtivý zvuk bot. Proti mně vyšlo obrovské množství ruských vojáků. A mě popadl takový hněv, že z toho vznikla inscenace Vévodkyně valdštejnských vojsk, z které doslova kapalo zhnusení a odpor. Nebo v Mostě jsem přijel na regionální festival sovětských her. Ta představení se nedala přežít. A vedle v kulturním domě byl malý rockový festival. Tak jsem z toho oficiálního festivalu utekl a strávil víkend s rockery. Z toho zase vznikl hrubý, dynamický, v podstatě rockový pardubický Romeo a Julie. Z hněvu na oficiální divadlo, které tehdy každé hře – ať šlo o Shakespeara, nebo třeba i o sovětské texty, které zdaleka ne všechny byly poplatné době – uhlazovalo ostré, konfliktní situace, škrtalo je a převádělo do upatlané televizní selanky. To mě hnětlo. Z toho se asi rodil můj – je­-li jaký – styl. Zajímaly mě a stále zajímají traumatické životní situace, otázky víry a náboženství, zodpovědnosti za sebe, za svůj život. A také za společnost. Pro mě vždycky bylo a je nejdůležitější žít poctivě a dělat poctivé divadlo.

    Co to znamená?

    Hledat pravdu. Necezenou, neuhlazovanou. Teď jednomu příteli odcházela maminka a samozřejmě, co si budeme povídat… Tak jsem mu nelhal, žádné útěšné řeči. Sám jsem to nedávno zažil a vím, jak jsou ta poslední setkání důležitá. Že díky nim se k sobě můžeme přiblížit jak nikdy předtím. A že vás to posune, obohatí, změní. A že čas pak všechno srovná.

    Právě tyto stavy chci, aby vyvolávalo divadlo. Jde mi o hluboké vnitřní pocity, o vzní­cenou citlivost a zranitelnost, díky nimž získáváme absolutní životní sílu. Nevadí mi, že mé inscenace jsou kontroverzně přijímané, nejde mi o vnější formu, i když to tak možná vypadá, nikdy nepřebírám aktuální trendy. Ale pokouším se přenášet na jeviště osobní témata – nejen svá, ale spíše obecně společenská.

    Co je tedy pro vás divadlo?

    Něco jako les. Donedávna se pěstovaly monokultury. Dnes už víme, že skutečně vitální jsou smíšené lesy. Buky, duby, jedle, břízy, modříny a taky samozřejmě borovice a smrky. Není to továrna, není to monokultura. Čím je kultura – a tedy i divadlo – různorodější, tím je společnost životaschopnější.

    Amadaeus, MD Olomouc

    Svoboda génia versus zoufalství průměrnosti… Petr Kubes (Salieri) a Vojtěch Lipina (Mozart) v Shafferově Amadeovi (prem. 23. 1. 2015, MD Olomouc) FOTO JAN PROCHÁZKA

    Dát divadlu náboj

    Jste uměleckým šéfem činohry Moravského divadla Olomouc.

    Po této sezoně odcházím. Já si myslím, že každé angažmá má svou životnost. Může to být rok, pět či dvacet, ale nastane chvíle, kdy se to, proč tam jste a co divadlu přinášíte, vyčerpá. V tu chvíli je třeba odejít.

    Samozřejmě jsou herci a kolegové, kteří prožijí v jednom angažmá celý život. Vyhovuje jim to, a pokud jsou dobří, je to pro to divadlo požehnání. Já byl šťasten, že mám v Pardubicích Petra Skálu, Milana Sandhause, Radka Bartoníka, Petra Hübnera, Zdenu Bittlovou… To byli či jsou excelentní hráči. Ale pro mě je pohyb důležitý. Nedokážu svůj čas trávit v klubu, prodebatovat jej v kuloárech, trápit se zákulisními problémy, být stále v jedné partě, v jednom kolektivu. Přijde mi to jako naprostá ztráta života. Vždyť venku je les a louky a moře. A jsou tam také knihy a obrazy a lidi jiných názorů a různých vyznání a hudba. Život. A existuje také Mexiko a v Bavorsku je hora Luzný. Tak, proboha, proč sedět v klubu, pít kafe a žvanit?

    Co pro vás angažmá v Olomouci znamenalo?

    Jsem zde více než pět let. Předtím jsem prožil nádherných jedenáct let svobodně na volné noze. Už v té době jsem ale v Olomouci hodně režíroval. Nejdřív činohry, pak díky Lídě Machytkové, tehdejší šéfce opery, jsem začal hostovat i v olomoucké opeře. Byla to moc pěkná spolupráce. Do divadla nastoupil ředitel Josef Podstata. Chtěl dát divadlu nový náboj, výrazně je pozvednout. Právě ten mě dlouho přemlouval, abych se stal uměleckým šéfem činohry, a v jednu chvíli zlomil. Domluvili jsme se, že vnesu do činohry nový vítr a zároveň budu spolupracovat s operou. Oslovil jsem Jaroslava Vostrého, který mi doporučil několik dramaturgů. Nakonec jsem se domluvil s Milanem Šotkem a spolu jsme pozvali několik nadaných mladých herců a spoustu zajímavých režisérů. Martina Glasera, Štěpána Pácla, Mikuláše Tyce, Slováka Jána Sládečka, bulharského režiséra Kolju Peneva, polského Bogdana Kokotka. Podařilo se nám činohru hodně otevřít. Proměnili jsme soubor tak, aby nebyl vázaný ani na Prahu, ani na Brno. Aby byl autonomní a rostl s repertoárem, režiséry a rolemi.

    A tím vaše mise skončila…

    Vše, co dělám, dělám naplno. Bylo tomu tak vždycky, ale teď si to víc uvědomuji, víc o tom přemýšlím. Zažil jsem v osobním životě velké změny. Několikrát za sebou jsem se setkal se smrtí v nejužší rodině a trvalo poměrně dlouho, než jsem se s tím vyrovnal. Říká se, že když člověka poznamená smrt, zcela ho to změní. Já na to tolik nevěřím, ale je pravda, že mi to životními hodnotami zamíchalo a úplně jinak vnímám čas.

    Zpomalil jste životní tempo?

    V době odcházení své matky jsem poznal vzácnou ženu, sociální pracovnici Moniku Bilíkovou. Vyprávěla mi o umírání a říkala, že lidé, kteří odcházejí z tohoto světa, velmi často volají svou maminku a tatínka a skoro vždycky litují, že život neprožili doopravdy, že jim utekl mezi prsty. Že byli moc v práci, málo se věnovali partnerovi, dětem, sobě. Intenzivně si dnes uvědomuji, že můj čas tady na Zemi není neomezený a že určitá změna – v mém životě i pro olomoucký činoherní soubor – bude zdravá. To jsou hlavní důvody, proč jsem se rozhodl vrátit na volnou nohu.

    A vyměnilo se i vedení olomouckého divadla. S operou spolupráce v menší míře pokračuje, ale víc nabídek přichází z jiných operních domů. V činohře pořád hostují zajímaví režiséři, tak je úplně zákonité, že jeden z nich – po dohodě se souborem – převezme štafetu. Rád bych, aby to byla výrazná osobnost. Ale ne taková, které se všechno a všichni podřídí.

    Jak to myslíte?

    Samozřejmě mohou být a jsou divadla, která jsou dlouhodobě tvořená jednou osobností, jednou poetikou. Vážím si jich, ale mně to blízké není. Jsem člověk, který chce vnést do divadla něco nového a pak je předat. Když jsem záhy po listopadu 1989 přišel do Ostravy jako umělecký šéf NDMS, způsobil jsem tam, myslím, výrazný zlom. S dramaturgyní Věrou Maškovou jsme přivedli režiséry, jako byl Radovan Lipus, Janusz Klimsza, Juraj Deák a další, které v té době nikdo neznal. Já pak soubor Deákovi předal a vrátil se do Čech. Pamatuju, jak jsme hostovali na zlínském festivalu s inscenací Don Juan, což byla moje nástupní režie, a po představení jsem se u jednoho stolu potkal s takovými velkými režiséry jako Alois Hajda, Zdeněk Kaloč a ještě někým z téhle generace a ti mi říkali: To je ono, takhle to má být. Soubor má v čele výraznou osobnost a všechno musí jít podle ní. A já si uvědomil, že toto nechci. Nechci, aby se mně někdo absolutně podřizoval, nechci prosazovat za každou cenu svou vizi, nechci ponižovat herce, aby si prošli traumatizujícím martyriem, které z nich „vytaví krystaly“. Vybavila se mi osmdesátá léta, kdy jsem nastoupil do divadla a herci, dramaturgové, režiséři v něm byli ponižovaní, zkříslí, bez hrdosti, bez důstojnosti… Došlo mi, že jedním z úkolů šéfa i režiséra je vracet souboru – a divadlu – právě tu hrdost a důstojnost.

    Přelet nad hnízdem kukačky

    Kovové konstrukce jsem používal už v 80. letech… Zdena Bittlová (Vrchní sestra) v Přeletu nad hnízdem kukačky (prem. 1. 11. 1986, VČD Pardubice) FOTO KAREL MEISTER

    Chybí nám odvaha

    Právě o vás se ale říká, že jste diktátor, že své spolupracovníky moc nešetříte…

    Jistě se traduje spousta historek o mé expresivitě a energii při práci. Pokud jsem někomu ublížil, mrzí mě to. Vždy to bylo v zájmu výsledku. Po revoluci se ale pro divadlo radikálně změnilo téma. Mohli jsme přestat „bojovat s nepřítelem“ a divadlo se zase mohlo věnovat svému původnímu smyslu.

    Tedy…

    Citlivě reagovat na hlubinné potřeby člověka a společnosti. V současnosti je podle mne třeba zdůrazňovat lidskost, soucítění a humanismus. To je úkolem divadla. Podívejte, jak se dnes u nás například píše a mluví o imigrantech. Přitom statisíce Čechů a Moravanů prchaly po roce 1939, 1948 a 1968 odtud. A západní Evropa, USA, Kanada, Austrálie je přijímaly. Máme světu co vracet!

    Současně si myslím, že v náporu dnešního civilizačního eklekticismu, kdy bezbřeze přejímáme všechno od reklam na prací prášky po umělecké styly, by tady mělo vznikat něco původního. Něco, co není klon německého nebo ruského divadla, co není vyčtené z Brechta či Bachtina. Těch ér jsme zažili… Myslím, že je v Čechách dost velkých témat. Například odvaha…

    Doba tvrdých zákazů

    Jak jste se vlastně dostal k divadlu?

    Jsem z generace, kterou poznamenala šedesátá léta. Umění jsem vždycky vnímal jako oázu v poušti okolního světa. Ale nebylo to umění – ani divadlo –, co mě zprvu přitahovalo. Daleko víc mě zajímaly humanitní obory, filosofie, historie. Jsem totiž z rodiny, která měla s divadlem mnoho společného, takže o životě v něm jsem neměl žádné iluze. Dodnes nemám určité věci z divadelního světa a zákulisí rád. Je v něm mnoho falše, úskoků, podrazů. Zlomené, pokřivené charaktery.

    V deziluzi sedmdesátých let, kdy jsem dospíval, mi připadala taková celá společnost. Ta doba byla tragická. Na vysokých školách, v oborech, které jsem chtěl studovat, učila třetí, čtvrtá garnitura. Ale kupodivu na pražské konzervatoři se vytvořila zvláštní situace. Šéfem dramatického oddělení se stal herec Jiří Vala a přitáhl tam Luďka Munzara, Radovana Lukavského, Jana Kačera, režiséry Václava Hudečka, Luboše Pistoria a mnoho dalších kvalitních divadelníků, kteří měli někde zákaz… Všichni byli při síle, plní energie. Mou profesorkou herectví byla Jaroslava Adamová, která si brala na hodiny – později tragicky zesnulého – režiséra Ivana Weisse a své herecké přátele. Takže k nám na zkoušky docházel třeba Václav Voska. Na zpěv nás měl profesor Jan Hlavsa, což byl jeden z nejlepších lyrických tenorů, evangelík, člověk, který projel svět. Historii divadla nás učil Zdeněk Digrin, hudební teorii profesor Doležal. Vytvořila se tam neuvěřitelná kreativní atmosféra. O přestávkách na záchodě hráli kluci na trombon, na fagot, na hoboj a Lenka Filipová před dámskou toaletou zpívala nádherným sametovým altem americké balady. To nemělo chybu. A hrozně hezky se na kluky uměla usmívat, takže jsme pořád chodili kolem dívčích toalet, abychom ji mohli poslouchat.

    Díky tomu jsem se divadlu – po úvodní skepsi, kdy jsem školu bral trochu jako přestupní stanici – přiblížil. Největší zásluhu na tom měl režisér Václav Hudeček. Věděl, že dělám studentské divadlo a po Praze hrajeme v sálkách, co tehdy byly k dispozici – v Nerudovce, v Řeznické, v Malostranské besedě. Pozval mě asistovat mu do Národního. Při práci jsem tak zažil Karla Högera, Marii Vášovou, Luďka Munzara, Janu Hlaváčovou, Blanku Bohdanovou, režiséry Miroslava Macháčka, Václava Hudečka, Jaromíra Pleskota, Zdeňka Kaloče, Evžena Sokolovského, nebo dokonce Jana Schmida z Ypsilonky…

    Byla to doba tvrdých zákazů, ale současně se v Komorním divadle hrála excelentní inscenace Play Strindberg s Václavem Voskou a Jaroslavou Adamovou, v Tylově Anouilho Tomáš Becket v Hudečkově režii, v Realistickém divadle jste mohli vidět Pistoriovy režie, na Zábradlí Schormovy. Jezdili jsme do Chebu a pak do Hradce na Grossmana, do Brna na Hajdu, Kaloče, Pavla Hradila. A vedle toho hráli Provázek, Divadlo na okraji, Hanáci. Takže tu nebyla holá pláň, jak se dnes soudí. Každá z těch inscenací měla svou jedinečnost, svou tvář, byla něčím statečná. Vedle toho přicházely samozřejmě zákazy – Pistoriovi těsně před premiérou stáhli Hodinu mezi psem a vlkem, Macháčkovi okleštili Čapkovu Bílou nemoc… Byla to doba velikého společenského neladu a deziluze. Člověk si o to víc vážil oáz, kde přece jen žila a tvořila nějaká komunita, která byla schopna držet při sobě a pěstovat si osobní svobodu.

    Její pastorkyňa

    Eva Dřízgová-Jirušová (Jenůfa) a Gianluca Zampieri (Laca) v Janáčkově Její pastorkyni (premiéra 12. 6. 2004, NDM Ostrava) FOTO DANIEL JÄGER

    Praskliny v rodinné historii

    Řekněte mi – z jaké jste rodiny? Jaké jsou vaše kořeny?

    Nevím, je-li to zajímavé, nikdy jsem o tom veřejně nemluvil a je to docela složité…

    Pro každého člověka jsou dětství a geny pro život určující. Do tvorby se otiskují, aniž si často uvědomujeme proč a jak.

    Jsem z typicky středoevropské rodiny… Na jedné straně je má babička, vídeňská Češka, která se během první světové války vdala zpátky do Čech. Ta mi dala hodně, u ní jsem se sestrou vyrůstal. Matka, výborná novinářka, byla často v padesátých letech z politických důvodů bez práce, na dlažbě. A babička nám vytvořila bezpečí. Takže ženský svět byl pro mě strašně důležitý. Byla to doba, kdy se ztišoval hlas, když někdo zazvonil. Doma se mluvilo německy, abychom nerozuměli, co se vlastně říká.

    Babička byla nesmírně múzická, mluvila krásnou vídeňskou češtinou. Vlastně se učila znovu česky. Psala s chybami, já jsem jí její dopisy opravoval. Zpívali jsme spolu české písničky, poslouchali pohádky v rozhlase po drátě, do dneška mám v uších znělky rozhlasových her a Hajajy. Všechno to mluvili špičkoví herci, inscenovali špičkoví režiséři, byla tam krásná hudba.

    A na straně druhé byli dva muži, kteří mne vychovávali. Novinář Milan Tarant, první manžel mé matky, o němž jsem léta věřil, že je mým biologickým otcem. A Josef Šulc, herec, druhý manžel mé matky. Ani jednoho dědečka jsem, bohužel, nepoznal. Oba byli důstojníci naší prvorepublikové armády, kteří zemřeli dřív, než jsem se narodil. A jeden z pradědečků byl nakladatel Bedřich Kočí.

    Vypadáte jižansky.

    Celé dětství jsem cítil nějaké praskliny v naší rodinné historii. Bylo tam těžko prolomitelné tabu, kterého jsem se dobral až ke svým šedesátinám. Mým skutečným otcem byl italský antifašista, o jehož existenci jsem slabě tušil. Za války byl velitel protifašistické partyzánské jednotky. V ilegalitě působil pod jménem Igino Favaro. V poválečném zmatku a právní nejistotě, když propukly boje za budoucí podobu Itálie, kdy ale ještě soudili soudci z Mussoliniho časů, dostal varování, že mu hrozí zatčení. Zároveň, jako následek válečných útrap, dostal TBC. Odjel tedy do Československa a zůstal tu. Léčil se rok v sanatoriu v Albrechticích a pak – nuceně – žil v Praze. To jsou paradoxy evropské historie. Doufaje v socialismus zajat socialismem… S několika spolupracovníky se jim podařil malý zázrak a založili tady nezávislé rádio Oggi d’Italia. Když pak byla v roce 1953 v Itálii velká amnestie, vrátil se. To vše jsem nějak tušil, ale protože jsem si myslel, že mě tady nechal mému osudu, nepátral jsem po něm. Vyrůstal jsem v láskyplném prostředí a necítil žádné potřeby se s ním kontaktovat.

    Až do roku 2013…

    Mé dcery s mou ženou mi daly k šedesátinám zvláštní dárek. Mého otce vypátraly. Loni jsem tak jel do Borgosesie. Otec, bohužel, už nežil, ale setkal jsem se tam s jeho italskou rodinou a zjistil, že se po návratu do Itálie do Československa už vrátit nemohl, i když o to usiloval. Neměl pas, dlouho neměl ani občanská práva. Byl významnou postavou italského odboje a antifašistické levice. Když se potom – snad někdy na přelomu padesátých a šedesátých let – konečně dostal do Československa, setkal se tady s mou matkou a zjistil, že žiju v úplné rodině. Dohodli se, že mi nebudou komplikovat život. Mít tehdy otce ze západní ciziny…

    Jmenujete se tedy Tarant…

    Milan Tarant je v mém srdci dodnes otcem. Dal mi své jméno a lásku. Pracoval v té době z trestu v dolech, matka byla bez práce… To jsem se dozvěděl, až když matka umírala – nikdy předtím o tom se mnou nemluvila – a hodně mi to otevřelo pohled na sebe sama. Zároveň jsem získal novou úctu k člověku, kterého jsem měl velmi rád, ale nemyslel jsem si o něm, že byl až takový hrdina, že úplně na začátku mého života udělal tak statečný a velkorysý čin. Vnímal jsem jej spíš jako láskyplného člověka, který chtěl žít v klidu a nemíchat se do společenských kvasů.

    ejmě jste ale přece jen zdědil mnoho od svého pravého otce.

    V odboji měl ještě další jméno – Angine. Pod ním je znám jako legenda odporu. Ve skutečnosti se ale jmenoval Ferdinando Zampieri (shoda jmen s Gian­lucou je čistě náhodná). A v opozici byl i po válce, vlastně až do konce života, i když jeden čas byl i starostou. Je to napínavý, románový příběh. Mé dcery vypátraly vědeckou práci profesora Philipa Cooka z university v Cardiffu, který zdokumentoval celou éru poválečné italské antifašistické emigrace v Čechách. Dokonce je v ní zmínka i o mně. Najednou jsem se v dospělém věku dozvěděl souvislosti, o kterých jsem neměl tušení. Úžasně se najednou ve mně všechno uvolnilo a otevřelo. Vlastně mě to vnitřně zklidnilo.

    Přesto… Nechybí vám setkání s ním?

    Bohužel zemřel dřív, než jsem ho mohl vyhledat, byť i po roce 1989 to bylo ještě možné, zemřel v roce 2003. Ale jeho žena Roselide a několik jeho skvělých přátel mně o něm mnoho vyprávěli. O válce, o poválečné Itálii, o temných zákrutech italské politiky. Pro všechny to byla najednou nová situace. Řada věcí o něm se i jim vysvětlila. Jeho smutky, deprese. Nejsem úplně poválečná generace, narodil jsem se v roce 1953, ale najednou vidíte, že poválečné resentimenty, bolesti a traumata zasahovaly do mnoha životů i dlouho po válce a vlastně dodnes. Totéž se děje i s generacemi pozdějšími, třeba s emigranty po roce 1948, 1968 či předlistopadovou opozicí. Ještě dlouho se budeme s minulostí a jejími jizvami vyrovnávat.

    První dojem

    Nikdy nezapomenu na první setkání s Michaelem Tarantem, kdy mě Luděk Golat představil jako Lacu v naší šťastné produkci Její pastorkyně v NDMS Ostrava: jeho žhavé pronikavé oči „naskenovaly“ mou duši v několika okamžicích. První dojem byl impozantní: oba jsme umělci, kteří ve své práci neakceptují žádné kompromisy, především sami k sobě. Chceme dát a ZÍSKAT maximum z každého představení, každé role, každé situace. Tento postoj nevychází z nějakého narcismu, ale z hluboké lásky a respektu, které máme ke své práci. Ten „první dojem“ nás během několika let dovedl k dvěma Libuškám (cena pražského hudebního festivalu Opera – pozn. překl.) ve dvou různých operních domech. V našem případě vytvořila tato umělecká cesta také silné, opravdové přátelství, navzdory rozdílu jazyků a šíleným rytmům našich profesních životů; to je celkem vzácné s režiséry s tak silnou osobností: na konci práce, ve které je sólista žádán, aby odevzdal „všechno“, co má, psychicky i fyzicky, se stává, že člověk nejraději utíká… ne však v našem případě: kdykoli se setkáme, vznikne mezi námi „rodinná“ atmosféra, která je stejně vzácná jako naše spolupráce.

    Gianluca Zampieri italský tenorista, hostující v NDMS v Ostravě, ND v Praze či Státní opeře.

    (z angličtiny přeložil hul)


    Komentáře k článku: Michael Tarant: Začínal jsem z hněvu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,