Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Michael Tarant

    Prázdniny, divadelní pauza, vzpomínky… Indiánské léto – přechod slunného září do raného října tkaného z dopoledních mlh nadýchnutých šikmým sluncem, žeň kozáků a ryzců ještě evokuje léto a nedá se smířit úplně s nástupem divadelní sezony. Zvláště, když naše města umějí být i špinavá a nehostinná…

    Vzpomínky… Červen… La Putyka: Up’End’Down – hutný kus divadla s enormním nasazením, riskantními výkony. Klobouk dolů. Lenka Vágnerová, Pavel Mašek…

    Pár dní před tím – divadlo Ponec – tato dvojice znovu: Mah Hunt. Opět excelentní výkon, emotivní, na doraz tančený a žitý.

    Pavel Mašek do třetice – tentokrát červenec – Znojmo: tanečník a akrobat v opeře Montezuma. Skupina nadšenců vyvzdorovala hudební festival – jako víno! Jmenuje se Cimbál, víno, klasika aneb Já jsem malý Mysliveček. Mysliveček – mlynářský syn… Po něm ještě přijdou další, nevšedně hudebně nadaní, zrození v pivovaře a v hospodě s řeznictvím. V hudbě jsou názvuky českých luk a písní. Nadšený tým, orchestr, dirigent… A nespojitelné – mlynářský syn z Čech, Aztékové, hudební konvence své doby, výborní sólisté, magický prostor – žije, existuje, funguje. V tématu se míhá energie páteční noci na Zókalu v Mexico City. Mladí indiáni tančí aztécké tance. Pohybová spolupráce je moc citlivá věc. Rozhoduji se pro první spolupráci s Pavlem Maškem. Citlivý, charismatický mladý muž.

    Amsterdam Rembrandt van Rijn… Procházím citlivou repliku interiéru jeho domu. Bachraté skříně sloužící jako postele, intimní miniinteriéry – ložnice do zimy a vlhka. Překvapivě noblesní prostor celého patricijského domu. Svět, kde ještě nemohly kamery a zařízení mapovat náš život. Leč ouha – i tady už bylo velké oko. Hendrickje Staffelsová, která předstoupí před zasedání amsterodamské církevní rady, musí přiznat, že žije v konkubinátu s malířem Rembrandtem a je jí proto udělena přísná důtka a uloženo pokání a odepřeny svátosti Boží. Ejhle – fízlování, indiskrece, touha posvítit si na něčí soukromí jsou věčné. Čemu to prospělo? Malířství jistě ne. Jména těch „spravedlivých“ známe jen proto, že se pohybovali kolem nesmrtelného Rembrandta.

    Léto – to jsou knihy Pro mě především – překvapivě zásobená knihovna a zároveň informační a kulturní středisko v Hartmanicích u Sušice. Spousta zajímavých knih. Skvělé! Z těch posledních, co mě zaujaly – Singrid Undsetová: Příběh o Ljotovi a Vigdis. Úsporná, strohá sága. Norsko – Island v roce 1000.

    Dawid Weiss… Znovu čtu jeho román Já Rembrandt. Svědectví o velké osobnosti a malosti okolí znovu rozžívá má návštěva Amsterdamu. Zároveň si říkám – kdyby naše země musela po staletí řešit tak kolosální problém se všudypřítomnou vodou, byly by naše vlády asi odpovědnější a nebylo by místo možná ani pro korupci. Kdo ví?

    Korespondence Rainera Maria Rilkeho s Lou Andreas Salomé. Velké osobnosti, hluboký vztah, mimořádný rozhled a vzdělání.

    Do knihy Tak pravil Friedrich Nietzsche se musím trochu nutit.

    Zato Thomas Moore – Temné noci duše! Psychoterapeut původem z Irska, žijící dvanáct let jako mnich, je objev poslední doby. Alespoň pro mne. To, že temné a těžké okamžiky v našich životech nás mohou obohacovat, prohlubovat – víme a tušíme. Málokdo to ale dokáže popsat s takovým vhledem a hlubokým porozuměním.

    Film Alespoň jeden za všechny: Králova řeč. Výborný příběh a výtečné herecké výkony. Jímavý, jemně a diplomaticky přikrášlený patriotismem – proč ne?

    Lyon Velká radost! Vysoko nad městem, blízko nádherného areálu antických římských divadel, jedním z nejzachovalejších z té doby, v sousedství bělostné katedrály stojí po staletí pevnost. Představme si pražský Vyšehrad s ruinami antických staveb a hýřivou zelení, prostavěný moderní architekturou.

    Tam – v Lyonu, v kráse – žijí a studují mladí lidé z celého světa, ale především z Evropy. Moderní a krásné budovy divadelní fakulty a jejího divadla by byly ozdobou každé metropole. Na šancích před školou parčík, kde se lze procházet a debatovat o divadle, vykouřit cigaretu či vypít – ve Francii sklenku nezbytného – výborného vína. Pohodoví a usměvaví lidé. Francouzské divadlo. Zajímavá dramaturgie, zejména v Lyonu. Velmi mě potěšilo, že jsem zde našel na repertoáru Schimmelpfennigovu Arabskou noc, kterou nyní připravujeme také v Olomouci. Bon jour!

    Závěr tohoto léta Rakouské a italské dálnice jsou v horských terénech dech beroucí technické zázraky. Naše – v podmínkách nesrovnatelně jednodušších – jsou předražené a nedokončené.

    V životě je třeba něčeho slavnostního a posvátného. Neděle v bavorských či korutanských obcích patří lidem, zvonům, ptákům a klidu. V naší též krásné, ale daleko kosmatější a méně úpravné vesnici zní symfonie či spíše kakofonie, změť zvuků. Traktor, sekačka, cirkulárka… Teď, ano, ještě motorová pila. A tam zase cirkulárka. I tady ale v pauzách slyšíme ptáky a zvony, dětský smích…

    Zastavme se, nepospíchejme a naslouchejme… Tomu podstatnému v životě.


    Komentáře k článku: Michael Tarant

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,