Michael Prostějovský
Film V dnešní záplavě všeho možného, co se divákovi předkládá a nabízí, nemohu opomenout film, který byl pro mne skutečným pohlazením na duši: Králova řeč. Obecně mám rád filmy z prostředí britské královské rodiny. Tento film je mimo jiné sympatický jejím „zlidštěním“. Britská kinematografie zkrátka dokáže vyrobit dokonalý PR nejen příslušníkům královského rodu, nýbrž i společenskému systému své země. Sprška čtyř Oscarů, včetně toho pro hlavního představitele Colina Firtha, tak vlastně ani moc nepřekvapila. Pro mne film roku, i když samozřejmě s řadou idealizovaných či posunutých historických reálií. Coby dlouholetý rozhlasák jsem si pak doslova vychutnával scény v prostředí dnes „předpotopního“ vysílání BBC.
Filmový muzikál Dávno jsou doby, kdy se každý úspěšný divadelní muzikál dočkal obratem filmové podoby. Tuto tradici nenávratně spláchla poslední dvě desetiletí 20. století. Čím dál méně se setkáváme i s původním filmovým muzikálem. Počátkem letošního roku byl do našich kin uveden hudební film Burlesque (Varieté), který nás zavádí do zákulisí specifického odvětví divadelního show businessu. V podstatě jde o další variaci příběhu o „muzikálové Popelce“, kterak ke štěstí přišla. Paralelně s ním však divák sleduje i osudy tanečnice v důchodu a majitelky chátrajícího divadla Tess, kterou má v úmyslu o její podnik připravit bohatý developer. Pod záminkou investování do divadla však chce budovu strhnout a místo ní postavit novou, moderní, větší… Příjemná podívaná s výbornou hudbou, profesně dokonale zvládnutá. Především pokud jde o scénář! Hereckému koncertu všech představitelů pak vévodí (s pomocí plastických chirurgů) šaramantně stárnoucí Cher v roli Tess. Jen proboha, jak přišla česká distribuce na nápad přeložit původní název Burlesque jako Varieté?! Vždyť varieté a burleska k sobě mají asi tak blízko jako Dalmácie a decimálka.
Od hudebního filmu k divadelnímu muzikálu Nejprve do Londýna. Nutno říci, že poslední dvě dekády nejsou pro muzikál ideálním obdobím. Neexistuje žádný nový skladatel formátu Andrew Lloyda Webbera či Michela-Clauda Schönberga. O Gershwinovi či Porterovi ani nemluvě. Navíc muzikál vždy reflektoval hudební mainstream, jazz a rock ve své době nevyjímaje. Dnes však prakticky žádný takový obecně respektovaný „střední proud“ neexistuje. Každý se snaží na světlo světa prodrat velkými slovy a mediálním humbukem. Dokonalou inscenací takového „muzikálu superlativů“ je Čaroděj ze země Oz (Wizard of Oz). Nový muzikál vznikl na půdorysu stejnojmenného hudebního filmu z roku 1939. Příběh dívky Dorotky, která se ve snu dostane do pohádkové říše, patří k základům anglosaské dětské literatury. Skladba Ower the Rainbow skladatele Harolda Arlena a libretisty E. Y. Harburga v podání Judy Garlandové získala svého času Oscara a stala se jedním z největších hitů všech dob. Za současnou (v pořadí druhou) divadelní úpravou a inscenací stojí jako producent Andrew Lloyd Webber. Tim Rice je autorem nového libreta. Oba autoři se tak sešli po dlouhých letech k větší spolupráci a pro muzikál společně dopsali řadu nových skladeb. Nutno říci, že s maximálním citem a v úctě k originálu. Jen zkušené ucho rozezná ty původní od nových. Celá inscenace se pak vyznačuje mimořádnou profesionalitou a invencí všech zúčastněných.
Z domácích muzikálů jsou pro mne vlajkovými loděmi především Mary Poppins v Brně a Pardon My English aneb… To je blázinec v Ostravě. První z nich je po čase příkladem české premiéry zahraničního „muzikálu superlativů“, druhý pak mimořádným obohacením z jiného hlediska. Pardon my English… je dílem bratří Gershwinových z roku 1933. Paroduje tehdejší americkou prohibici, byť se odehrává v Drážďanech v léčebně pro duševně choré. Rukopis muzikálu byl dlouhá desetiletí považován za ztracený, byl však nalezen a v Ostravě se dočkal i české premiéry.
Komentáře k článku: Michael Prostějovský
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
