Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Michael Messerer: Cestovat do Ruska bylo jako cestovat v čase

    V baletním souboru ostravského Národního divadla moravskoslezského nedávno hostoval bývalý tanečník, dnes světově proslulý baletní pedagog Michael Messerer. Strýc Asaf Messerer byl významný taneční mistr moskevského Velkého divadla, matka Sulamif uznávanou balerínou, sestřenice Maja Plisecká je výraznou osobností taneční a choreografické scény, tři z jeho blízkých příbuzných jsou herci. V roce 1980 z rodného Sovětského svazu emigroval a více než pětadvacet let působil jako baletní pedagog Královského baletu londýnské Royal Opera House v Covent Garden.

    Michael Messerer

    Pocházíte z uměleckého prostředí. Vstup na baletní prkna byl pro vás asi logický.

    Byla to má matka, která rozhodla dát mě do baletní školy – tedy do baletní školy moskevského Velkého divadla. Byl jsem malý kluk a o balet jsem velký zájem nejevil. Spíš žádný. Na druhou stranu mi její rozhodnutí ani nevadilo. Jakmile jsem ale do školy vstoupil, ihned jsem se do baletu zamiloval. Asi jsem jej skutečně měl kdesi v genech.

    Kolik vám bylo?

    Deset nebo jedenáct.

    Zvažoval jste někdy i jinou kariéru než baletní?

    Za mě bylo rozhodnuto už v okamžiku narození. V Rusku se jednalo o velice prestižní profesi. Jestliže se někdo stal členem souboru, jakým byl balet Velkého divadla, mohl cestovat za hranice – a takových lidí bylo opravdu jen pár. Vycestování znamenalo nejen jistou osobní svobodu a nezávislost na režimu, ale i finanční zajištění. Takže ne, žádnou jinou profesi jsem nepotřeboval ani o ní neuvažoval. Bydleli jsme v centru Moskvy, v budově, která patřila Velkému divadlu, a všichni mí přátelé tak byli spojeni se světem divadla – byli to hudebníci, tanečníci, zpěváci. Všichni to vnímali stejně.

    Vaši tetu, slavnou herečku němého filmu Rachil Michajlovnu Messererovou-Pliseckou, poslal sovětský režim v roce 1938 na osm let do kazachstánského gulagu (nakonec tam strávila více než tři roky). Její muž Michail Plisecký, generální konzul SSSR v Norsku, byl v rámci stalinských čistek o rok dřív zatčen a v březnu 1938 popraven. Jejich dceru – později primabalerínu Maju Pliseckou – zachránila před dětským domovem vaše matka, a žila tak jistý čas ve vaší rodině. Dost hrůzné rodinné příběhy…

    Narodil jsem se v roce 1948, takže tuto dobu jsem nezažil. Ale Sovětský svaz jsem pochopitelně rád neměl. Už jako dítě jsem tam cítil především strach. Však jsem z něj taky v roce 1980 – spolu s matkou – utekl a snažil se pak na něj vůbec nemyslet. Stal jsem se baletním mistrem londýnského královského baletu v Covent Garden, vyučoval jsem v Americkém národním baletu, v Pařížské opeře, v milánské Scale a mnohde jinde, projel jsem skoro celý svět. O to, co se tehdy v Rusku dělo, jsem se vůbec nezajímal. Pro mne to byla země – či spíš režim – non grata. Když pak komunismus padl a já se mohl vrátit, dost jsem váhal. Zaprvé jsem ve svém programu neměl moc volného času a pak jsem se taky obával, zda budu moct vycestovat zase zpět na Západ. Byl jsem v Rusku přece odsouzen. Když mě ale ředitel moskevského Mariinského baletu v polovině devadesátých let k nim pozval a zaručil se, že se nemusím ničeho obávat, nabídku jsem přijal a asi týden jsem v souboru učil. A poté jsem skutečně mohl odjet…

    Jaký to byl pocit vrátit se po patnácti letech do Ruska?

    Měl jsem strach do poslední minuty. Dokonce pochyboval, zda se mi to všechno jenom nezdá. Ulevilo se mi, až když jsem seděl v letadle na cestě zpět. Cestovat do Ruska bylo jako cestovat v čase. Jak se věci postupně měnily, začal jsem se tam vracet častěji. V moskevském Velkém divadle jsem vedl master class a v Michajlovském divadle v Petrohradu mi v roce 2009 dokonce nabídli post baletního mistra. Byla to atraktivní nabídka a já ji přijal.

    Jak se vám v Rusku pracuje?

    Po profesní stránce si nestěžuju. Rusko se stalo normální světovou zemí se všemi klady i zápory. Někdy se mi stává, že se ráno probudím a chvíli nevím, kde jsem. Je to Moskva? Nebo New York? Musím se přesvědčit pohledem z okna. Máte-li peníze, můžete mít dnes v Rusku všechno. A hodně lidí ty peníze opravdu má. Až mi jde z toho mráz po zádech. Cítím, že kdybych chtěl, můžu v Rusku vést velice pohodlný život. Pro mě je však daleko důležitější, že můžu svobodně cestovat po světě.

    Vaše rodina žije Londýně…

    …zatímco já dnes pracuju především v Rusku. Je to složité a stále v tom nemám jasno.

    Chcete si tuto – jak říkáte – životní schizofrenii uchovat? Budu se muset rozhodnout. Lépe dřív než později. Na jednu stranu mám závazky vůči rodině, a pak mám závazky vůči umění. Když například připravuji několik inscenací v Petrohradě, musím se pak o ně starat. Jakmile se totiž o balet nestaráte, rozpadne se vám. Každý tanečník si dělá, co je mu libo, a to je špatně. Jestliže chcete, aby si choreografie zachovala původní podobu, musíte o ni pečovat. Proto jsem dnes víc v Rusku než v Londýně.

    Když se tedy řekne „domov“…

    Mým domovem je dnes jednoznačně Londýn. Jen tam zatím příliš nepobývám.

    Kubánský tanečník Carlos Acosta o vašem stylu učení říká, že kromě vysoké míry laskavosti s sebou nese ruské tradice a především baletní čistotu, která se již jinde nevidí.

    Ruské tradice určitě tvoří základ mého přístupu k baletu, ale spoustě zajímavých věcí jsem se naučil i na západě. Když vyučuju, zajímají mě především tanečníci – jejich návyky a to, jaký mají vztah ke svému umění. Jisté baletní postupy a prvky už v ruských baletních souborech prakticky vymizely, ale na západě se stále ještě zachovaly díky osobnostem, jako je například Ninette de Valois, skvělá tanečnice, která studovala mimo jiné u Enrika Cecchettiho. Její styl mi nejednou připomněl formy a postupy, které jsem už pomalu začal zapomínat.

    Jaké jsou tedy základní principy, na kterých stavíte svou výuku?

    Má výuka je velice jednoduchá. Jde jen o to odstranit z těla vše, co nepotřebujete. Jako v sochařství.


    Komentáře k článku: Michael Messerer: Cestovat do Ruska bylo jako cestovat v čase

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,