Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mezi tímto a oním světem

    Během tří let, kdy byl Dodo Gombár uměleckým šéfem Městského divadla ve Zlíně (2006–2009), prožívala tato východomoravská scéna umělecky plodné období. On sám se sem v této sezoně vrátil naposled, a to inscenací hry Rudolfa Slobody Armagedon na Grbu. Je docela překvapivé, že hra významného slovenského prozaika druhé půle minulého století se na česká jeviště dostává až patnáct let po autorově smrti. Přitom Slobodovo dílo není v tuzemsku neznámé: mnoho jeho próz sem proniklo od konce 60. let v originále i českých překladech. Podobně živý byl ohlas inscenace jeho dramatické prvotiny Armagedon na Grbe v bratislavské Astorce (1993), hra sama však již za čerstvě vytyčenou česko-slovenskou hranici neprošla.

    Dodo Gombár si ji k opožděné české premiéře jistě nezvolil jen z úcty k dílu velkého krajana. Hrdinkou silně autobiografické, otevřené hry je stará venkovanka, která se ve svém chatrném stavení oddává pití a vzpomínkám na své tři muže. Na jejím svérázném přežívání těžko co změní občasné návštěvy syna a vnučky. Do jednoduchého a v podstatě nedramatického půdorysu vstupuje ireálná složka konce věků, v níž jsou vzkříšené postavy v ráji konfrontovány s andělskými bytostmi. Právě prolínání konečnosti s věčností, svár pozemského s nebeským, lidské omezenosti s Boží svrchovaností jsou témata, jimiž Gombár navazuje na svou nejvýraznější zlínskou linii, k níž náleží Mistr a Markétka, Faust, Merlin i nerealizovaný Brechtův Baal.

    Uzavřenost Ženy do vlastního světa vystihuje realistická scéna Marka Šafárika, v níž prosklené domovní průčelí, oprýskaná zídka a plot s vrzavou brankou vymezují dvorek zanesený starým harampádím, nábytkem a všudypřítomnými prázdnými lahvemi. Zvnějšku do dvora nahlíží pouze telegrafní sloup s poblikávající lampou veřejného osvětlení. Jednoduchým otočením a rozvinutím zídky se ocitáme ve zmíněném eschatologickém ráji: prostota technického řešení jistě odkazuje k provázanosti obou světů. Inscenace ovšem není realistická: sám Rudolf Sloboda zpochybnil realitu venkovského příběhu vstupy dávno mrtvých postav a v obráceném gardu zase nereálný rajský obraz ironizuje jadrným humorem a možností, že se odehrává v delirantní mysli staré ženy. V tomto ohledu režisér autora ctí a vedle realisticky pojatých výjevů zaranžoval i mizanscény karikaturní či snově taneční. Inscenace má do detailů prokomponovanou, místy až hýřivě marnotratnou symbolistní složku. Dobře ji podkresluje hudba Davida Rottera.

    Zmíněnou ambivalenci reality a neskutečna vystihuje hned úvod inscenace, kdy Žena vstupuje na zdánlivě opuštěný dvorek, který vzápětí ožije umně utajenými postavami. Skutečnost či iluze? Především metafora Ženina světa, jehož skrytou, trvale jitřivou součástí jsou všichni její blízcí, především bývalí muži. Dva z nich, Rudi a Josef, na dvorek příznačně vcházejí ze skříně, respektive lednice, teprve třetí Vincent brankou, jeho lidská identita však záhy bere za své blikajícími čertovskými rohy. O mnoho lépe na tom není ani ženin syn Arthur, ustaraný vztahem s podivínskou matkou, v němž neschází ani incestní tóny, i vlastní rodinou včetně poněkud pubertální, později však těhotenstvím zvážnělé dcery. Paradoxy rodinného propletence vystihuje motiv telegrafního sloupu, na němž Rudi opraví blikavé světlo, ale jeho syn Arthur si jej zvolí k oběšení.

    Nezdá se ani, že by se naděje mohly upínat k proklamovanému ráji na Zemi po Armagedonu a konci dějin. Vzkříšení se totiž týká i bizarních figurek byvších funkcionářů, kteří kdysi Ženě ztrpčovali život, a jedna z prvních činností, kterou lidé v novém prostředí plánují, je kopání latríny. Existuje tedy východisko? Zdá se, že přece ano. Zmrtvýchvstalí jsou anděly dotlačeni k odložení šatů, což je ztvárněno odličováním herců na scéně a rozstříháním části kostýmů. Jediné, co tu zůstává z veteše bývalého dvorku, je dětský kočárek. Co na tom, že bez koleček. Je také jediným předmětem, který na začátku a konci inscenace zčásti vidíme před oponou – druhá polovina je jako součást scény skryta. Je to spojnice mezi světem před a za oponou, tímto a oním světem.

    Závěrečný obraz, v němž se oba světy prolnou, syn totiž natírá okap a triumfující andělé věší ovoce na suchý strom, je možná trochu patetickou, avšak silnou tečkou vynikající inscenace. Jana Tomečková dostala v tragikomické roli Ženy jedinečnou příležitost k polohám mateřsky jímavým i jadrným, které skloubila v pevnou figuru svéhlavé jedinečnosti. Zkušenosti, jež herečka nabyla v pěkných úlohách čtyřicetileté zlínské kariéry, zúročila výkonem, který patří k jejím životním. Silnými kreacemi se prezentují i další: Gustav Řezníček jako syn Arthur, talentovaná Michaela Doleželová jako Vnučka, Helena Čermáková (Anděl) i trio osudových mužů Milan Hloušek (Rudi), Pavel Leicman (Josef) a Radovan Král (Vincent). Bizarně stylizovanou trojici opilců spolehlivě hrají Kateřina Králová, Zdeněk Lambor a Pavel Vacek.

    Městské divadlo Zlín – Rudolf Sloboda: Armagedon na Grbu. Překlad J. A. Pitínský. Režie Dodo Gombár, scéna Marek Šafárik, kostýmy Hana Knotková, hudba David Rotter, pohybová spolupráce Linda Fernandez Saez, dramaturgie Vladimír Fekar. Česká premiéra 17. dubna 2010.


    Komentáře k článku: Mezi tímto a oním světem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,