Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mezi pravdou a dojetím

    Tento starý příběh o naší střední Evropě i češství už chtěla zpracovat řada filmařů včetně Miloše Formana či Martina Friče. V pozadí jedné z tragédií 2. světové války, kterou bylo absurdní a brutální vyhlazení klidného českého maloměstečka, byla zřejmě klukovská frajeřina a nevinný dopis místní tovární dělnici. Co více může charakterizovat absurditu české historie 20. století než podobný „kunderovský“ žertík, který ve skutečnosti spouští fatální katastrofy?

    Herci hrají přesně to, co se od nich dopředu očekává FOTO BIOSCOP

    Ušlechtilý a dojemný historický film Lidice, s pompou právě uváděný v našich kinech, vychází z autorského pera Zdeňka Mahlera. Patosem ošlehaný rétor zpracoval látku už v divadelní hře U zdi, publikované v roce 1962 v časopise Divadlo, která svého času byla pod názvem Mlýn inscenována na Slovensku režisérem Otomarem Krejčou. O Lidicích napsal poté Mahler novelu Nokturno, z které vyšel i při psaní předlohy k současnému filmu (v anketě Českého lva 2007 za ni získal Cenu Sazky za nejlepší nerealizovaný filmový scénář).

    V česko-slovenské koprodukci společnosti Bioscop od počátků vznikal z Mahlerova scénáře spíše velkofilm. Jen během příprav se na něm stačilo vystřídat několik režisérů: Jednalo se s Jiřím Svobodou a s polskou režisérkou Agnieszkou Hollandovou. Dlouho to vypadalo na Alici Nellis, ale na poslední chvíli ji ze „zdravotních důvodů“ nahradil Petr Nikolaev. Jinými slovy jde v první řadě o produkční a režisérský velko-projekt se silným scénářem, který zpracovává dokonalý románový oblouk zločinu a trestu, viny a těžkého návratu – na mysl tak ihned přichází například Jasného Všichni dobří rodáci. Nicméně tím veškerá podobnost končí. Lidice dané téma nabízejí v luxusním balení obrazového kýče a vyšlechtěného mezinárodního obsazení. V podstatě po většinu ze 126 minutové stopáže zní lidickou tragédií jímavé hudební oratorium nebo smyčcové party.

    Film spojuje dva paralelní, na sobě nezávislé příběhy, které se nakonec protnou v masomlejně válečné historie. Na jedné straně sledujeme klukovské usilování Václava Fialy (Marek Adamczyk) a Karla Šímy (Ondřej Novák) o lásku mladé Aničky (Veronika Kubařová), kterou svádějí tím, že předstírají účast na protinacistickém odboji, třebaže Vašek je přitom ženatý. K tomu vepsal Mahler údajně skutečný příběh jakéhosi Františka Saidla (ve filmu pojmenovaného František Šíma), který shodou okolností přežil vyhlazení Lidic, neboť si v té době ve vězení odpykával trest za nešťastné usmrcení svého syna.

    Tón celému válečnému snímku tak rafinovaně (a scenáristicky zkušeně) udává spíše vedlejší klukovská či rodinná zápletka než samotná lidická katastrofa, kterou shodou okolností vyvolá Vaškovo frajeření před Aničkou a jeho „hrdinský“ dopis, jenž se dostane do rukou gestapu. Byť se autoři zaštiťují historickou osvětou a věrohodností, přinášejí spíše opožděnou katarzi české tragédie z doby protektorátu a vytvářejí v jistém smyslu další tryznu za českou zkušeností fatální 2. světové války. Je příležitostí k opakování si verze domácí historie, podle níž obyčejní protektorátní Češi nebyli jenom neteční občané a ustrašení kolaboranti, ale svým „českým“ způsobem také mučedníci, hrdinové a pořádní chlapi.

    Úvodní scéna je lechtivě erotická. Divák sleduje, jak otec rodiny František (Karel Roden) chodí přes plot za sousedkou Marií (Zuzana Fialová), zatímco má doma invalidní ženu Anežku (Zuzana Bydžovská). Druhý den dojde k nešťastné tragédii, kdy při krájení svatebního dortu probodne svého staršího syna bránícího matku. Celý filmový příběh je pak postaven na tom, že česká rodina se tváří v tvář nacistické represi dokáže – i přes skutečnost, že otec sedí ve vězení – alespoň na dálku smířit a držet pospolu. Sentimentální ilustrace ušlechtilé české sounáležitosti těch, kteří byli lapeni do tenat šílené války, je s velkou zkušeností a znalostí českého diváka vypočítaná dopředu na to, aby spouštěla potoky slz dojetí.

    Velkou slabinou filmu, přijmeme-li žánr romantického velkofilmu i chytře cíleného producentského projektu, jsou herecké výkony. Jsou jakoby unavené, plné profesionální machy. Nelze se zbavit dojmu, že všichni – byť jinak dobří – herci hrají přesně to, co se od nich dopředu očekává a co jsme již od nich v řadě filmů i na divadle mnohokrát viděli. Bydžovská je trpitelskou matkou, Roden rozervaným chlapákem, Zuzana Fialová vnadnou, kající se selkou a Jan Budař sympatický kasař, který si utahuje z Františka ve vězení. Ve skutečnosti nikdo z nich není ucelenou postavou, jakými byli třeba herci již zmíněných Jasného snímků. Zůstávají a jsou dobrými herci v umělém melodramatu, nahoněném prášky, emocemi či excitovanými dialogy.

    Nejzajímavější postavou mohl být jidášský policista Vlček (Roman Luknár), který o nacistickém plánu dopředu věděl, ale nemohl mu zabránit, neboť se zároveň strašně bál. Dostal funkci velitele místních četníků a nakonec i odměnu. Dramatickému charakteru této postavy však uškodila – stejně jako řadě dalších – přímočará popisnost, s jakou sledujeme jeho exemplární životní pád až k sebevraždě. Co filmu chybí, je skutečná kontinuita a vývoj postav. Namísto toho zůstávají spíše izolované tragické a oduševnělé pózy tohoto národního smutečního divadla.

    Nejvíce problematické je ovšem ono programové cílení na naše národní city, které se ukázalo být spouštěcím mechanismem reklamy snímku i jeho návštěvnosti. Spojení kýčovité mahlerovské romantizace válečné tragédie, národního patosu a skutečné historie zhlédlo jen během prvního víkendu na 43 tisíc diváků. Ze snímku se tak stal první letošní hit české filmové tvorby. Je až s podivem, jak přezíraví a lhostejní býváme dnes ke svému původu a současně pláčeme nad tragédií, která se stala před sedmdesáti lety. Zdá se mi, že se v tomto davovém dojetí mísí až nebezpečný nacionalismus s přesvědčením o vlastní ušlechtilosti. Dost možná bychom se při sledování tohoto snímku měli především ptát, jaké české resentimenty, staré účty s Německem či další národní historické frustrace tu autoři spouštějí. Není to tak, že film vlastně vypráví ještě o jiném češství, než o kterém je samotný jeho příběh?


    Komentáře k článku: Mezi pravdou a dojetím

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,