Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Městské divadlo Zlín

    Úvahy o zřízení stálého činoherního divadla ve Zlíně proskočily již v roce 1937 (na vzniku se měl podílet mj. Elmar Klos), válka je však odsunula do roku 1946, kdy v adaptovaném Komorním kině zahájilo premiérou Drdových Hrátek s čertem činnost profesionální Divadlo pracujících. Fakticky se jednalo o „firemní“ divadlo, jeho zřizovatelem byl národní podnik Baťa. V padesátých letech divadlo zřizovatele několikrát měnilo, od roku 1963 se organizačně stabilizovalo pod dohledem Krajského národního výboru v Brně.

    My Fair Lady, Divadlo Zlín

    Z inscenace My Fair Lady (r. Zdeněk Dušek) FOTO ARCHIV MDZ

    Nevyhovující prostředí někdejšího kina soubor opustil v roce 1967, kdy byla v centru města otevřena velkorysá novostavba divadla podle projektu architektů Řepy a Rozhona: dům s perfektně vybaveným zázemím, zároveň však s nadměrným hledištěm pro 800 diváků.

    Umělecky bylo divadlo silně levicově orientováno už před únorem 1948 (protibaťovský Botostroj), v linii angažované tvorby, která kulminovala v padesátých letech za ředitelů a režisérů Jiřího Dalíka a Jiřího Svobody (Rudé pelargonie, Hádajú sa o rozumné I. Prachaře), vyrostla v Gottwaldově silná herecká generace (J. Adamíra, J. Moučka, V. Babka, I. Prachař, O. Šimánek, V. Vejražka, M. Rovenská).

    Uvolnění šedesátých let (ředitel Alois Lhotský, umělecký šéf Karel Pokorný, dramaturg Otakar Roubínek, herci G. Opočenský, J. Libíček, M. Moravec), kdy se ve Zlíně hrál J. Topol, P. Kohout či V. Havel, smetla normalizace, která však paradoxně divadlu přinesla období výrazných uměleckých úspěchů. Ředitel Miloš Slavík uhájil z Brna vyhozeného režiséra Aloise Hajdu, který tu v tandemu s dramaturgem Miroslavem Plešákem, s brechtovským repertoárem a soustředěným souborem (A. Navrátil, R. Mecnarowski, Z. Hradilák, S. Tříska, H. Kubasta, J. Honsa, D. Klášterecká, V. Polanská, V. Nováková) prožil nejlepší léta svého epického divadla. Na Hajdovo desetiletí plynule v osmdesátých letech navázal Miloš Hynšt.

    Po jeho odchodu do Brna na prahu devadesátých let se Městské divadlo (nový název od roku 1991) za ředitele Ivana Kaliny a uměleckého šéfa Josefa Morávka vyrovnávalo s diváckým propadem i uměleckou nejistotou, z níž vyčnívaly ojedinělé mimořádné inscenace (Hajdova Maryša, Balaďův Kupec benátský, Pitínského Osm a půl /a půl/ a Její pastorkyňa). Důležitým počinem bylo založení česko-slovenského festivalu Setkání-Stretnutie. Dlouhá ředitelská éra Antonína Sobka (1998–2010) přinesla zpočátku jistou ekonomickou stabilizaci, zároveň však byla poznamenána častým střídáním uměleckých šéfů, které ředitel měnil zjevně bez znalosti věci. Pragmaticky orientovaný Petr Veselý tak byl nahrazen provokujícím hledačstvím Silvestera Lavríka, které se s částí publika i souboru minulo. Zklidnění přinesl zkušený Miroslav Plešák, jenž připravil půdu sebevědomé, ucelené a umělecky pronikavé koncepci Dodo Gombára. Jeho odvolání v létě 2009 vyvolalo vlnu nesouhlasu a v konečném důsledku vedlo k odchodu ředitele Sobka. Nahradil jej nynější ředitel, profesí dramaturg, Petr Michálek, který s uměleckou šéfkou Hanou Mikoláškovou (od 2012) usiluje Městské divadlo stabilizovat na pozicích silné regionální scény. Nápomocen jim má být zvuk významných titulů minulých let (Júdit, Valašské remazúry, Šumař na střeše, Mistr a Markétka, Faust, Smrt Hippodamie, Maryša) i kvalita souboru, v němž v posledních desetiletích vynikli J. Tomečková, H. Čermáková, G. Pyšná, R. Marek, L. Randár, G. Řezníček, J. Plesl, D. Sitek či P. Hřebíčková.

    Petr Michálek

    Rozhovor s ředitelem Petrem Michálkem

    Ve Zlíně jste ředitelem od roku 2010. Nakolik se nynější zkušenost liší od představ, s nimiž jste do funkce nastupoval?

    Třetí dohoda zní: Nevytvářejte si žádné domněnky. Z představ jsem proto tenkrát utkal spíš konkrétní materiál, Vizi 2013. Cíle a cesty k těmto cílům. No, je docela zábavné to teď číst. Poučné. Takových 85 % je splněno. Ne vždy však ta která cesta vedla k pojmenovanému cíli. A něco bylo prostě naivní. Až dojemné. V roce 2010 jsme zkrátka nevěděli, jak velké škrty nás čekají a že půjde v podstatě o krizový management. Mám pocit, že teprve teď se nadechujeme s hlavou nad hladinou.

    Jaký je tedy vztah zřizovatele?

    Vztah zřizovatele k divadlu, to je přece otázka na zřizovatele – že by nová rubrika Divadelních novin? To by mě zajímalo! Z mé pozice mohu říct, že je korektní. Teď konečně se mi po třech letech podařilo získat prostředky na to, abych mohl, byť dočasně, navýšit výrazně nízkou průměrnou mzdu našich sto zaměstnanců. Možná, že na tomto příkladu se to dá i hezky ukázat. Daří se nám v dialogu řešit dílčí věci, vlastně ty havárie. S koncepční vizí do budoucna, která ovšem nezůstane jenom na papíře, už je to horší. To je asi moje největší bolest. Zlín potřebuje nyní dělat manažerské kroky, aby tady divadlo v roce 2020 vůbec bylo.

    Hlediště divadla je s téměř sedmi sty sedadly naddimenzované. Jak se s touto výzvou i handicapem v jednom vyrovnáváte?

    Mít na repertoáru samé Žítkovské bohyně, které tento olbřímí sál opakovaně vyprodávají, prostě nejde. Znovu jsem proto pohnul s nápadem ze začátku devadesátých let, kdy byla snaha celý sál přepažit nejsilnější. Ukázalo se, že míra investice daleko převyšuje pořád přece jen nešikovné řešení, které tu naši kulturní památku z gruntu prostě nepředělá. Proto nezbývá než to přijmout tak, jak to je. A i nadále sem tam zaslechnout paní, jak šeptá svému partnerovi: „Jardo, tady nikdo není.“ Podotýkám, že to šeptá v okamžiku, kdy sedí na třicáté repríze a v sále je 350 diváků na volnou kasu. Někdo to prostě vnímá tak, že sklenka je poloprázdná, někdo řekne, že je napůl plná. Napijeme se oba.

    Je výhoda nebo nevýhoda, když je ředitel divadla vystudovaný dramaturg?

    Podle mě výhoda. Moje rozhovory s uměleckým vedením byly o to peprnější, vášnivější a především snad smysluplnější. Výsledkem je zatím podle diváků nejúspěšnější sezona za tu dobu, co tu jsem. Kromě dvou muzikálů jsme nastudovali tři původní dramatizace, dvě původní adaptace a dvě původní hry v české premiéře. Plus jednu dramaturgickou novinku – sto let starou hru.


    Komentáře k článku: Městské divadlo Zlín

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,