Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Městská divadla pražská

    Městská divadla pražská byla od počátku své existence spojena s naší metropolí, vznikla v roce 1950 s cílem nabídnout repertoár pro široké vrstvy publika, v němž se spojovaly dramaturgické linie lidového a náročnějšího repertoáru, světová klasika i hry současné a v neposlední řadě též nové hry českých autorů. Na jejich počátku stál Ota Ornest, režisér, herec, ale také dramaturg a překladatel, člověk s velkým kulturním přehledem, který se navíc dokázal obklopit schopnými spolupracovníky jak z řad herců, tak i ostatních uměleckých profesí. Vytvořil tak uprostřed totality pozoruhodnou oázu svobody.

    Pan Kaplan má třídu rád

    Z inscenace Pan Kaplan má třídu rád FOTO ARCHIV MDP

    V původním složení MDP Divadlo Komedie hrálo komedie, mnohdy se zpěvy a tanci, určené pro lidové publikum, Komorní divadlo se stalo výstavní skříní dramatické tvorby klasické a tzv. problémových her. Později, když začal jako ředitel vadit Jan Werich, do svazku MDP vplynulo divadlo ABC a v roce 1975 Rokoko. V té době však už měla MDP legendární Ornestinum za sebou a na Ornestovo místo nastoupil normalizační ředitel. Kromě zajímavé dramaturgie se MDP pyšnila také vynikajícím hereckým souborem, a nebylo snad nikoho z později významných herců, který by si zde alespoň párkrát nezahrál. Po roce 1989 prošla MDP mnoha (silně dramatickými) proměnami, v divadlech ABC, Rokoku i Komedii fungovaly samostatné soubory. Po odchodu Michala Dočekala do Národního divadla se Komedie oddělila a ve svazku MDP zůstalo ABC a Rokoko jako dvě samostatná divadla. Právě tým Ondřej Zajíc a Petr Svojtka přišli před sedmi lety s cílem navázat na tradici Ornestina, vytvořit jeden soubor, který hraje na dvou scénách. A nabídnout dramaturgickou koncepci, v níž je prostor ABC vymezen pro hry určené širokým vrstvám diváků všech generací (klasiku, adaptace literatury, hudební komedie), zatímco Rokoko má nárok na experiment, volí odvážnější dramaturgii současných her moderního repertoáru a také původních českých projektů. Další výraznou linií tvorby je důraz na původní hry vycházející z českých děl (K. Poláček, K. Čapek, O. Pavel, V. Vančura, Z. Jirotka ad.). Velká většina her na obou scénách je uváděna v české premiéře. Byla obnovena také tradice přítomnosti zahraničních autorů na premiérách. Kromě domácích režisérů spolupracují MDP pravidelně s mladými režiséry a soubor průběžně doplňuje o mladé herecké talenty. Nahlédneme-li do repertoáru, bulvární komedie tu prakticky nenajdeme. Převažují autorské adaptace literárních děl (Anna Karenina, Jana Eyrová, Na východ od ráje, Želary, Markéta Lazarová), moderní zpracování klasiky (Scapinova šibalství, Král Lear, Čarovné noci sen) či oblíbené hudební komedie či muzikály (Šakalí léta, Saturnin, Pan Kaplan má třídu rád či Drž mě pevně, miluj mě zlehka). Především na scéně Rokoka jsou uváděny současné hry světového repertoáru. Tvůrčí dvojice Jiří Janků – Petr Svojtka pravidelně připravuje pro divadlo původní české hry, zkoumající svérázným způsobem českou povahu. Pro tvůrce je jednotícím momentem princip hereckého divadla, které je po vzoru Ornestina nejdůležitějším prvkem inscenací.

    Ondřej Zajíc

    Rozhovor s ředitelem Městských divadel pražských Ondřejem Zajícem

    Některými kritiky je vám vyčítáno, že repertoár MDP je podobný jako u konkurenčních soukromých scén. Co vy na to?

    Nejen to, oblíbená je také teze o tom, že vytváříme bulvární repertoár, a přitom jsme dotované divadlo. Je to jako s autobusovou dopravou. Pravda je to pouze do té míry, že státní dopravce a soukromník používají autobusy, ale soukromník bude zákonitě podnikat na trase Praha-Brno a ještě na těch pár opravdu lukrativních linkách. Také je – v momentě, kdy pro něj lukrativní být přestanou – bez výčitek opustí. Jenže v republice navíc existuje celá síť a tu je nutno provozovat bez kalkulu nad výší zisku. Každou linku. Výše zmíněná tvrzení kritiků jsou typickým příkladem bulvarizace, která nemá v exaktní disciplíně, kterou je divadelní kritika a publicistika, co dělat. Místo toho, abych popisoval věci tak, jak jsou, zvolím si populární a chytlavou tezi, která si zaručeně získá pozornost čtenářů. Konstatuji například, že české divadlo je v krizi. A rozpoutám štvanici na viníka. Lidé mají rádi, když se nadává na politiky nebo instituce, takže obviním velká divadla. Tuhle mi ty nesmysly výše zmíněných kritiků běžely hlavou při sledování premiéry Markéty Lazarové v divadle ABC. Neskutečná práce od tvůrčího týmu, obrovská dřina, krásné obrazivé divadlo. Čtrnáct lidí na jevišti, víc jak polovina mladí herci. A jak se rvali, jak bojovali. Jenže tam jste ty dva tři kritiky – křiklouny, kteří rádi donekonečna omílají tato bulvarizující klišé – samozřejmě nepotkali.

    V materiálu k optimalizaci pražské divadelní scény se objevil sporný bod – tedy návrh ukončit smlouvu na pronájem divadla Rokoko. V čem vidíte důležitost toho, aby struktura dvou divadelních scén zůstala zachována?

    Po prostudování materiálu Optimalizace pražské divadelní sítě jsem si položil dvě jednoduché otázky. Co pozitivního přináší tato studie našemu divadlu a co zásadního jsme se o sobě dozvěděli. Výčet je bohužel tristní. Komise navrhuje ukončit k roku 2018??? činnost divadla Rokoko. Tradiční model MDP, který již po sedm sezon provozujeme, komise označila jako historicky přežitý. Dozvěděli jsme se, že by bylo nejlepší v divadle ABC dělat pouze hudební divadlo. Navrhovat bez jakéhokoli zdůvodnění zrušení divadla, které je v současnosti nejnavštěvovanějším činoherním divadlem v Čechách, je trochu silné kafe. Odborníci nic nezdůvodňují, na nic se neodvolávají, nic nevysvětlují. Navíc navrhovaný časový harmonogram transformace je zmatený a nerálný, což vidí praktický divadelník na první pohled.

    Když budu hodně zdrženlivý a diplomatický, tak musím konstatovat, že nová studie Optimalizace našemu divadlu nic pozitivního nepřináší. Ale zdá se, že asi nikomu. Na zasedání Kulturního výboru magistrátu hlavního města Prahy, na kterém se studie Optimalizace projednávala, kromě mě a mých kolegů z divadla nebyl vůbec nikdo. Žádný divadelník ani novinář, a světe div se, ani nikdo z komise, která studii vytvořila, aby ji před politiky mohl obhajovat. Inu, herci nám zapomněli přijít na premiéru.

    Celá kauza pro mě otevřela dvě zásadní témata. V tuto chvíli nevíme, kdo je vlastně divadelní odborník. Přesněji ten, kdo by měl být nominovaný k rozhodování o zásadních věcech divadelních, nebo ještě přesněji – kdo by měl dávat kvalifikovaná doporučení. V tuto chvíli to vypadá, že do věcí divadelních může mluvit v podstatě každý. Musím říct, že z pohledu praktika je systém neprůhledný a výstupy těch nebo oněch komisí nebudí důvěru. Příkladem je nominace Divadelního ústavu na tvůrce Optimalizace a následné vytvoření komise, která s Divadelním ústavem nemá společného téměř nic. Netvrdím, že postup volby komise nebyl úplně legitimní, pouze myslím, že nulová existence jakýchkoli pravidel vytváří prostor k nekompetentnosti.


    Komentáře k článku: Městská divadla pražská

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,